New online era is coming. Představujeme nový web HARPER'S BAZAAR

Tereza Štětinová: Živit umění

Vytváří sochy, skulptury a objekty, nejčastěji z přírodních materiálů a kamenů. Byla by ráda, kdyby se i sochy staly běžnou součástí našich domovů stejně jako třeba vázy. „Není důvod, abyste na sochu neodložili čepici nebo jí nezarazili knihy v knihovně,“ říká.
Kristýna Mazánková
——
19. března 2022

FOTO: Tereza Štětinová

Pozn. redakce: Na focení Tereza oblékla šaty od značky Jakoby a má šperky od Janji Prokić. 

Čím zrovna žijete?

Primárně žiju rodinou. Manželem, dcerou a miminkem, které je na cestě. Rodinu považuji za největší štěstí, co mám. Součástí mého života byla také práce v ZUŠ Prosek, kterou mám moc ráda a kde vyučuji Výtvarný obor. Ale právě teď jsem nastoupila na mateřskou. Celá rodina žijeme stavbou naší malinké chaty a kamenického ateliéru na Vysočině, kterou nám staví přátelé Facha architekti. V Praze si nemůžeme dovolit vlastní bydlení, tak si plníme velký sen poblíž mé rodné vsi. Pořád na něco myslím. Od toho, co se dnes Lotce povedlo, kolik toho budu večer vyprávět manželovi, že dochází mléko, že nestíhám vyprat, myslím i na úžasné knihy, které čtu, i na svou uměleckou práci… Je toho milion. Proto ráda chodím pěšky.

Jak se váš život promítá do vaší tvorby?

Opravdu hodně. Jsem emotivní a citlivý člověk. Do mých děl se promítají vzpomínky z dětství, ale také to, co momentálně prožívám. Vždy se však jedná o náznaky, latentní příběhy. V životě nikdy nic není černobílé. Občas mám pocit, že má veřejnost o umělcích zkreslenou, romantizující představu. Často si lidé myslí, že umělec musí trpět a zmítat se, ale tak to není. Umělci jsou lidé. Většina z nás žije prostě normálně. Jen místo volného času tvoří.

Kdy se zrodila vaše láska k umění?

V dětství. Bylo to zcela přirozené. Pořád jsem si kreslila. Rodiče mě přihlásili do výtvarného kroužku a od té doby vášeň jen rostla. O umění jsem toho však moc nevěděla. A o tom současném už vůbec nic. Ale tehdy byla taková doba – žádný internet, sociální sítě… Když jste nepocházeli z města nebo z rodiny, kde se uměním někdo zabýval, tak jste se zastavili někde na začátku 20. století. Četla jsem Žízeň po životě někdy ve čtrnácti, to bylo celé. Hned po nástupu na střední uměleckou školu jsem proto začala hltat veškeré informace. Doslova. A bylo nás takových víc. Rodiče mi pak začali kupovat nádherné obrazové publikace. Myslím, že tehdy byla mým studiem ovlivněna celá rodina.

Jak byste popsala svou tvorbu?

Spontánní, intuitivní, kontinuální, autentická. Nejsem schopná kalkulovat nebo následovat trendy. Prostě jdu s kůží na trh a jsem šťastná a poctěna, když moje tvorba někoho zaujme.

Co byste chtěla svou tvorbou sdělit?

To je těžká otázka. Většinou se snažím, aby díla nebyla „ukecaná“. Každý divák může nechat dílo na sebe působit po svém a přijmout mé sdělení v určitém kontextu, ale zároveň má absolutní svobodu vkládat do díla samotného i svůj vlastní význam.

Jak probíhá váš tvůrčí proces?

Tvořím pořád. Nápady přicházejí, když si hraji s dcerou, když si čtu, procházím se, při návštěvách muzeí a kostelů. Vedu si skicáky. Mám přetlak nápadů a spousta věcí, co si zaznamenám, nikdy nevznikne nebo se k některým myšlenkách vrátím po čase, někdy až po letech. Často mě inspiruje samotný materiál, vnímám okolí všemi smysly. Důležité jsou rozhovory s manželem a přáteli. Když dokončuji jeden cyklus, už se těším na nový. Pár let nazpět jsem neměla moc příležitostí vystavovat. Bylo frustrující a těžké ustát některé zkušenosti s hlavou vztyčenou. Ale díky tomu jsem si vědoma, jaká je možnost prezentovat vlastní práci vzácnost, a také vím, že tvořím z niterné potřeby nezávisle na úspěchu nebo možnostech. Prostě je to součást mě a mého života.

Co jste naposledy vytvořila?

Poslední výstava, na které jsem pracovala, byla trio show se dvěma dalšími umělkyněmi v GAVU s názvem „Dožínky“. Moje díla byla a jsou vlastně součástí dlouhodobějšího cyklu o mateřství. Toto téma jsem se dlouho odhodlávala zpracovat. Nechtěla jsem jen oslavovat mateřství, ale zároveň komunikovat témata jako neplodnost nebo rozhodnutí matkou nebýt. Také téma ztráty dítěte, potratu… Křehkost mateřství, pozitivní i negativní pocity, téma matek v mytologii a náboženství. Díla nejsou popisná, jsou to taková sochařská gesta. Abstraktní socha Pramen je nejen pramen vody, krve, ale i pramen vlasů. Právě vlasy jsou pro ženu jakousi obětinou, často po porodu vypadají. Jeptišky stále obětovávají vlasy. Jsou také symbolem času. S tím souviselo dílo „Cop“, který může být spletený, nebo rozpletený, ustřižený, nekonečný… Součástí instalace byla i socha Slunce z mrákotínské žuly. Slunce zapadá nebo vychází jako břicho matky, které roste nebo po porodu mizí. Před více než rokem jsem prožila zamlklé těhotenství. Asi z toho důvodu jsem se rozhodla se tématu konečně opravdu dotknout ve své tvorbě.

Zničila jste někdy nějaké svoje dílo?

Asi jsem sem tam něco vyhodila. Ale většinou, když časem zjistím, že dílo nefunguje, se pokusím materiál využít pro dílo jiné. Nesnáším plýtvání. Některá díla, třeba tkané vlněné koberce z roku 2016, mi sežrali moli. Zjistila jsem to ve chvíli, kdy o ně někdo projevil zájem. Po tolika letech. (Tehdy koberce v umění moc trendy nebyly). To mě mrzelo moc. I to se holt stane :).

Jak vás v tvorbě ovlivnilo mateřství?

Byl to koktejl lásky, to především. Co se týče práce, tak mě naučilo absolutně využívat čas vyhrazený na tvorbu. A na novou inspiraci. A na velké uvolnění. Jako by mi mateřství rozvázalo ruce v umění.

Váš manžel Roman Šedina je také umělec. Jak vypadá vaše soužití?

Manžel mě absolutně podporuje a já se snažím stejnou mírou podporovat jeho. Myslím, že se díky stejné vášni chápeme, dopřáváme si čas, mluvíme spolu, radíme si. Jsme partneři. Když se narodila dcera, musela jsem nastoupit do práce už v jejích šesti měsících. Půl dne jsem s ní byla já, půl dne manžel. Nechtěl, abych přestala dělat umění, a já také chtěla, aby pokračoval ve své umělecké tvorbě. A to znamená například poměrně skromný život, obzvlášť, když oba pocházíme z ne zrovna movitých rodin. Skromní musíme být rovněž v dělení času. Jsme rodiče, umělci, pedagogové.

Co je důležité pro to, aby se umělec mohl uměním živit?

Jen málo českých umělců se skutečně uživí prodejem děl. V Česku je trh s uměním v plenkách. Situace se lepší, ale stále je to velké štěstí, když člověk něco prodá. Pokud se chcete jednou v budoucnu uměním živit, musíte hodně dlouho živit umění. A to doslova. K Vánocům dostávám frézy, místo dovolené kupujeme kameny a platíme realizaci výstav. A když se pak jednou za čas něco prodá, část peněz opět investujeme do materiálu. Je to spíš poslání než práce, za kterou dostanete výplatu.

Kdybyste měla investovat do jakéhokoliv českého nebo zahraničního umělce, koho byste volila?

Kdybych měla víc peněz, než potřebuji, investovala bych do Miloslava Chlupáče. Také bych toužila po sochách Hany Wichterlové. Nějaká fotografie Václava Zykmunda by se u nás také krásně vyjímala.

Manžel ale zavedl krásný zvyk – kupujeme si vzájemně díla studentů umění.

Na čem aktuálně pracujete a jaké projekty chystáte do budoucna?

Pracuji na výstavě, která proběhne v Paříži. Připravujeme ji společně s parfumérským domem Pigmentarium a víc už neprozradím. Je to krásná umělecká spolupráce.

Jak v životě najít to, co nás bude bavit?

To je těžká otázka, zvlášť v této době, kdy nás rozptylují technologie a sociální sítě. Často se víc soustředíme na to, co dělá někdo jiný a jak cool to vypadá, než na to, co doopravdy baví nás. Lidé se navíc často domnívají, že to, co nás baví, není dřina. Je. Ale jsme ochotni za to, co nás naplňuje, obětovat trochu pohodlí. Je důležité se zamyslet nad tím, co nás těší bez toho, abychom za to dostali nějakou odměnu. Že sama činnost je odměnou. Proto umělci tvoří, i když jim za to vlastně nikdo neplatí, a překonávají s tím spojené frustrace a nesnáze. 

Objednejte si předplatné Harper‘s Bazaar

Časopis Harper‘s Bazaar
Předplatné

Podobné články

Sleduj nás
na instagramu