New online era is coming. Představujeme nový web HARPER'S BAZAAR

Julie Stavianis Špačková: Art’s not dead

Její obrazy mají jasný živý rukopis. Zrcadlí se v nich emoce, vlastní svět, do kterého je často hluboko ponořena, ale také punková scéna z jejího dětství. Julie Stavianis Špačková (22 let) aktuálně tvoří ve společnosti ateliéru FakeGucci, jehož byla také spoluzakladatelkou, a my jsme si naprosto jistí, že o této malířce ještě mnoho uslyšíme.
Tatiana Urbanová
——
30. března 2022

Foto: archiv umělkyně

Kdy se zrodila vaše láska k umění?

Pamatuji si to matně. Bylo mi totiž teprve pět let, když mým rodičům ve školce doporučili přihlásit mě do Základní umělecké školy. Takže ještě než jsem nastoupila do školy základní, už jsem chodila do ZUŠky. Pak si vybavuji období, někdy ve třinácti letech, kdy na mě začaly silně působit výstavy, na které mě brávala máma. Tam se zrodila má silná vášeň a začala jsem se o umění zajímat více. 

Jak byste popsala svou tvorbu? 

Když se podívám na všechna má období, která jsem v tvorbě vystřídala, musím říct, že co je spojuje a je pro mě vždy klíčové, je expresivní vyjadřování, velký důraz na barvy a neustálé vytváření vlastního světa. 

Co ji nejvíce ovlivňuje? 

Moje velmi, velmi bujná fantazie. (Smích.) Žiju si hodně ve vlastním světě, a tak je zřejmé, že mě fascinují různé, i banální, situace, barvy, okamžiky kolem mě… Poslední dobou, s čímž spojuji i svou nejnovější tvorbu, mě hodně inspiruje hudba, móda a celkově prostředí z punkové scény devadesátých let. Je to pro mě něco, na čem jsem vyrůstala a mám k tomu hluboký vztah a vzpomínky. 

Řekla byste, že je vaše umělecké vyjádření odrazem vašich bezprostředních pocitů či emocí? 

Určitě ano. Jsem velmi impulzivní a citlivý člověk. Nikdy jsem nebyla ve své tvorbě moc politická. Vždy jsem v obrazech zaznamenávala spíše osobní příběhy a prožívání. Co se týče procesu malování, tak si občas doslova vybíjím vztek na plátno. Tuto činnost miluji a výsledné plátno je někdy bonus. (Smích.)

Jak by vypadalo dílo, které byste vytvářela dnes?

Dneska jsem jedno dokonce i namalovala. (Smích.) Takový menší obrázek, je dost abstraktní, trochu rozmazaný. Používám nyní totiž místo štětců ruce. Opět to byl původně nějaký úplně jiný obraz, který jsem prostě přetřela na červeno a začala znovu. 

Co byste chtěla svou tvorbou sdělit?

Asi nic konkrétního. Ať si v ní každý najde, co chce. Stejně tak to dělám i já. Co mi ale přijde krásné, je, když umí obraz v člověku vyvolat touhu jít hned malovat. To je fajn pocit. Myslím, že to je i hezký záměr, se kterým lze tvořit.

Hledáte svými obrazy spíše odpovědi, nebo kladete otázky?

Když už bych si musela vybrat, tak asi spíše odpovědi. Často maluji něco s konkrétní představou, ale výsledek je nakonec jiný. Vychází z podvědomí a tam nalézám občas i odpovědi, které si sama před sebou nepřiznám. 

Přemýšlíte i mimo objekt, který vytváříte, nebo se soustředíte jen na něj?

Když maluji, jsem v úplném transu. Dostanu se do něj ale až s pomocí dalších faktorů, jako je prostředí mého ateliéru, hudba a pomáhá i sklenička vína či vědomí, že nemusím nikam spěchat. Většinou mívám problém soustředit se pouze na jednu věc, ale co se týče malování, jde spíše o celkový rituál, ze kterého se stává přirozený proces. 

Jaký máte jako umělkyně názor na popkulturu, mainstream a komerci?

Odjakživa jsem vyhledávala spíše alternativnější prostředí. S postupem času a s tím, jak dospívám, jsem se ale otevřela a naučila chápat i mainstreamovou scénu. Netvrdím, že je to můj šálek kávy, ale vždy si říkám, ať si každý dělá, co chce. Co se týče komerce umění, i k tomu jsem dospěla. Snažit se být za každou cenu alternativní, odmítat zakázky nebo reklamní spolupráce – to mi už přijde passé. Navíc dnes je ta hranice tak tenká, že by „nekomerční“ umělec nemohl dělat skoro nic. A my přece taky musíme z něčeho žít! Vždy se však snažím držet svých morálních zásad.

Zničila jste někdy nějaké své dílo? 

Jak já ráda říkám: Já dílo neničím, jen ho upravuji. Často svoje obrazy přemalovávám, někdy až na úplně „nové plátno“, nebo po nich hodně šlapu, dělám si z nich „koberec“. Nikdy jsem ale nešla a neroztrhala hotový obraz. Na to mám až moc velkou úctu ke všemu tomu materiálu. (Smích.)

Kdybyste měla investovat do jakéhokoliv českého nebo zahraničního umělce, koho byste volila? A jaké nejcennější art kousky máte doma?

Ráda na toto téma diskutuji se svým přítelem, máme stejný vkus snad na všechno. Z Česka by se nám líbilo mít doma asi něco od Elišky Konečné, obrazy od Vojtěcha Kovaříka, Juliuse Reichela, Pavly Malinové,... Dále máme slabost pro různé sochy v interiéru. Zatím nám dělá společnost ale jen „menší sbírka“ – obraz od Antonie Stanové, Sofie Tobiášové, Lis Libenko, Cyrila Filcíka a pár mých vlastních, pro nás důležitých, obrazů.

Podle čeho člověk na první pohled pozná vaše dílo?

Jak jsem již zmínila, tak je pro mě klíčový expresivní projev. Používám syté barvy, aktuálně jsem se nějak zasekla v jakémsi „červeném období“. Dále vnáším do obrazů spoustu detailů. Myslím, že i když svůj styl měním, rukopis mi zůstává. 

Na čem aktuálně pracujete a jaké projekty chystáte do budoucna?

Aktuálně mě čeká skupinová výstava v Athénách, pak jedna menší v Brně a jinak neustále vymýšlíme nějaké pop-upy či večírky u nás ve FakeGucci studiu.

Máte nějaké snové místo, kde byste chtěla jednou vystavovat?

Určitě! Více ve světě. Těším se do Athén, chtěla bych zkusit i nějaký Open Call ve Vídni, Polsku nebo v Berlíně. V Česku bych byla ráda, aby mé obrazy mohli lidé zhlédnout třeba v Karpuchina Gallery.

Objednejte si předplatné Harper‘s Bazaar

Časopis Harper‘s Bazaar
Předplatné

Podobné články

Sleduj nás
na instagramu