Janja Prokić: Kultivovat světlo v sobě

Jak vznikly vaše sochy?

K sochám jsem se vrátila během pandemie. Byla to má odpověď na to, že se nemohu volně pohybovat. Nedělalo mi dobře, že jsme se všichni museli schovávat před celým světem. Potřebovala jsem se uzemnit. Jak jsme se uzavřeli doma, covid nás samotné zcela odhalil. Každý z nás byl nucen se věnovat sám sobě, mnozí museli čelit pocitům, kterým se v normálních časech vyhýbali. Ukázal taky, jak kvalitní a pevné jsou naše přátelské vazby. A tehdy kolem mě mnoho lidí řešilo spoustu těžkých věcí. I proto jsem vytvořila právě tyhle objekty.

Co představují?

Jsou to pučící semínka, která evokují nové začátky a zrod něčeho nového. Jejich místo je ideálně v rohu místnosti, kde se drží negativní energie. Moje sochy mají přinášet světlo, i proto jsou ze světlé hlíny. Světlo je zásadní, bez něj nic nevznikne ani nevykvete. A stejně tak je důležité kultivovat světlo v sobě. Je to mimochodem moje aktuální velké téma, které budu zpracovávat i ve své další kolekci šperků.

Nakolik je pro vás téma nových začátků aktuální?

Není to tak dlouho, co jsem si vyzvedla klíče od svého prvního obchodu. Bude v krásném prostoru v ulici U lužického semináře. A protože nevěřím na náhody, tak mě rozradostnilo, když jsem se dozvěděla, že jde o oblast, která vznikla jako historicky první místo pro lužické Srby v Praze.

Ten obchod zde nebude pouze proto, aby si zákazníci mohli koupit šperky. Bude fungovat i jako galerie, kde bych ráda vystavovala věci od svých přátel umělců.

Kdo vás takhle baví?

Mám ráda niterné umění, věci, které ke mně nějakým způsobem promlouvají. Doma mám například růžovou sochu od Terezy Štětinové, které sekunduje fotografie růže v bavlnce od Michaely Karáskové. V umění hledám emoční náboj.

Proč je podle vás důležité obklopovat se uměním?

Obohacuje to. Je to stejné, jako když čtete krásnou literaturu – šlechtí to. Neudělá to z vás lepšího člověka, ale rozšiřuje to pohled na svět a jemnocit, který není samozřejmý a díky umění ho můžeme kultivovat.