Ženy jako lovná zvěř. Když každý návrat domů doprovází strach

Nosit s sebou pepřový sprej. Předstírat telefonní hovor. Nečesat vlasy do culíku, ať není za co chytit. Šaty raději ne, výstřih už vůbec. Pravidelně se ohlížet a když se někdo začne až moc přibližovat naším směrem, utíkat. Rady, které slýcháme od raného dívčího věku, každodenní rituály. Díky nim se ve světě, kde útoků na ženy přibývá a obranný seznam je stále delší, dostaneme v pořádku domů. Možná. A možná taky ne, jako Sarah.

Foto: Shutterstock

Sarah Everardová se jen chtěla dostat domů. Třiatřicetiletá Londýňanka zmizela 3. března večer, když se sama procházkou vracela z návštěvy ve čtvrti Clapham domů do čtvrti Brixton. To jsou necelé dva kilometry, které ale neušla. Domů se nevrátila, sedm dní byla nezvěstná. 10. března se našly její pozůstatky asi o osmdesát kilometrů dál, v lese u města Ashford.

V poutech skončil ještě před nalezením ostatků policista Wayne Couzens, který si u soudu vyslechl obvinění z únosu a vraždy. Britská média uvedla, že jen tři dny před zmizením Sarah se Couzens obnažoval v jednom z fastfoodů a pracovnice obsluhy na něj zavolala policii, ta se ale oznámením na jednoho ze svých zaměstnanců nijak nezabývala.

Brutální vražda mladé ženy, pravděpodobně se sexuálním motivem, a fakt, že je z ní podezřelý někdo, kdo má naopak chránit. To vyvolalo protesty, ale i celospolečenskou debatu o bezpečnosti žen v ulicích nejen ve Velké Británii. Členka Sněmovny lordů za strany zelených dokonce navrhla, aby muži měli zákaz vycházení po 18. hodině.

Pronásledovány strachem

Myslím na Sarah a nejsem rozhodně jediná. Protože každá z nás šla někdy domů s bušícím srdcem v krku. Ohlížela se, předstírala, že telefonuje, měla v kapse připravené klíče na obranu. Každá z nás si za ta léta vytvořila svoje rituály. A všechny jsme se naučily vracet se domů se strachem. Naučily jsme se říkat si, že všechno bude v pořádku, když se ocitneme samy na ulici po setmění. 

Foto: Getty Images

Ten večer si to možná říkala i Sarah. Mohla si v té loterii dvou nerovných pohlaví vylosovat jen hvízdnutí, nebo sexistickou poznámku. Ona si ale bohužel vytáhla tu nejhorší kartu. Sarah Everardová se jen chtěla dostat domů. Místo toho přišla brutálním způsobem o svůj mladý život, jen proto, že byla žena, která se ocitla ve špatnou chvíli na špatném místě. Některé karty v balíčku jsou sice milosrdnější, všechny ale způsobují trauma. Na Instagramu jsem se ptala na vaše obranné postupy i na vaše příběhy. Za všechny bych sice mohla připsat „příběh s víceméně dobrým koncem“, mráz a strach jde ale z každého z nich. Některé z nich najdete v galerii pod článkem.

Sarah Everardová se stala obětí femicidy, což je stále trochu neznámý pojem, vraždění žen z prostého důvodu, že jsou ženy. Počet obětí femicidy stále stoupá a seznam našich rituálů, když se vracíme domů, je stále delší. Všem ženám na tomhle nespravedlivém světě silnějšího a slabšího pohlaví přeju hodně štěstí. Aby se nikdy nesetkaly s opravdovým predátorem, který od verbálních útoků přejde k fyzickým. Ti z naší společnosti nezmizí. Vždycky budou někde čekat na jednu z nás, která bude ve špatné chvíli na špatném místě. Některá z nás to štěstí mít nebude, proto nám ještě přeju odvahu. Noste v kabelce pepřový sprej a umějte ho použít.

Ženy mužům

Děkuju všem mužům, kteří čekají na naše zprávy, že jsme v pořádku dorazily, kteří s námi v noci telefonují, nebo nám jdou naproti. Vzdávám hold těm příslušníkům silnějšího pohlaví, kteří se nás zastali, když jsme to potřebovaly. A těm mužům, kteří si rádi hvízdnou, zamlaskají, prohodí nemístnou poznámku, bych přála jeden den v naší kůži.

Jeden den v kůži lovné zvěře. V kůži vyděšených žen, které se od mala učí žít s tím, že nikde není bezpečno a po setmění už vůbec ne. Žen, které to ještě jako dívky poznaly na vlastní kůži. Které si v tramvaji zakrývají kabelkou holá kolena nebo se jdou před odchodem z domu převléct ze sukně do kalhot, protože se možná vrátí pozdě. Těch, co v kapse kabátu žmoulají pepřový sprej a periferním viděním pozorují, kdo s nimi z tramvaje vystupuje. Žen, které se jen chtějí dostat domů.

Život a ženství pohledem novinářky Lucie Hrdličkové. V pravidelných sloupcích najdete jak úvahy, tak reflexi současného dění. A třeba tam někde najdete i samu sebe.

Čtěte dál