Ženský pohled, klid a lehkost: Seznamte se s mladou malířkou Antonií Stanovou

Antonie Stanová je vycházející hvězdou českého umění. Jak a co nejraději tvoří?

Foto: David Růžička, Kvalitář

Čistota, lehkost a hravost čiší z každého jejího díla, ať už Antonie tvoří malby figurativní, jež jste minulé léto mohli vidět v galerii Kvalitář, nebo abstraktní, které byly do minulého měsíce k vidění na výstavě v galerii NOD. Právě ta byla pro svou abstraktní povahu příhodně nazvána Maculata. Název může odkazovat buď na květinu či na sklípkana skvrnitého - oba poseté nahodilými skvrnami. Právě mix klidu a dívčí estetiky s prvky zcela protichůdnými - kosti, oči, křídla ptáků - je to, čím obrazy mladé malířky upoutají vaši pozornost. 

„U Antonie je cítit ženská poloha, která nemusí být intelektualizována, možná pro to si její díla získala přízeň odborné i laické veřejnosti. Na rozdíl od umělců, na které v českém prostředí generačně i formálně navazuje, jako je například David Krňaský, nebo Martin Lukáč. Jedná se u Antonie o silně feminní přístup k tvorbě, který není nutné intelektualizovat. Čtení i tvorba díla jsou smyslné, instinktivní, podobné spíše povědomému psaní, performanci nebo kresbě malého dítěte – ruka přebírá iniciativu – formu nelze zopakovat,“ popisuje v profilu umělkyně u příležitosti výstavy Maculata v NoD Lenka Balounová, která spolupracuje i s galerií Kvalitář, v jejímž depozitáři jsme se k rozhovoru sešli. Obrazy Antonie Stanové jsou z větší části na velkoformátových plátnech, výška okolo metru a půl a šířka přibližně stejná. Už to dělá z jejích děl objekty, které zaplní prostor a diváka svou krásou doslova pohltí. Podpisem mladé malířky jsou lehká, nešepsovaná plátna, kombinace materiálů a technik, stejně jako druhů barev, které používá - od olejů až po fixy. Díky velkému dění na plátně není vůbec těžké si její obrazy zamilovat. Každý den z nich můžete cítit něco jiného, nacházet nový maličký detail, který jste přehlédli, nebo si prostě můžete bez myšlenek užívat jejich jednoduchou krásu. 

Na čem momentálně pracujete?

Teď pokračuji v linii, jako byla nedávná výstava v NODu. Dělám stále abstraktní věci. Aktuálně jsou trochu barevnější, dlouho jsem pracovala s bílým a běžovým podkladem, v současné době se chystám pracovat i s barevnějšími materiály, ale pořád to bude podobné. Takže zatím se neplánuji vracet k figurativní poloze, která byla předminulé léto k vidění tady v Kvalitáři. 

Jak se vám tvoří v této nejisté době, kdy jsme hodně zavření doma?

Paradoxně možná ještě trochu líp, hlavně v té první „karanténě“. Protože lidé, kteří měli možnost být v klidu, se hodně uklidnili a vlastně si celou situaci i tak trochu užívali, pokud tedy neměli žádné ekonomické problémy. Přijde mi, že teď je to trochu jiné. Druhá „karanténa“ je spíš o tom, že jsou lidé nervózní, kam vše směřuje, co se všechno děje. V jarní izolaci se mi pracovalo dobře, protože najednou odpadla spousta sociálních povinností" a mohla jsem se lépe soustředit, ačkoliv jsem samozřejmě také obsesivně sledovala zprávy.

Kdy jste si poprvé uvědomila, že jste umělkyně, že to je ta cesta, kterou můžete jít, být malířka? Pocházíte z uměleckého prostředí, bylo to díky tomu dříve? 

Hodně jsem to cítila, když jsem byla malá. Chodila jsem na hodně uměleckých kroužků, tehdy mě zajímala spíše keramika než malba. Poté jsem nastoupila na gympl, kdy jsem od toho trochu odešla, ale následně jsem se vrátila na uměleckou školu. Nakonec však až na vysoké škole (Antonie studuje ve třetím ročníku v ateliéru mediální konfrontace Jiřího Davida na UMPRUM). Tím, že jsem vyrůstala v uměleckém prostředí, k tomu vše dost směřovalo. Vždycky jsem to brala jako jednu z možných poloh, které bych se mohla pracovně věnovat. Potom se to k tomu naklonilo přirozeně. 

Pamatujete si nějaký moment, kdy jste si řekla „jsem malířka“?

To asi vyloženě ne. Spíš bych řekla, že to byl kontinuální proces a myslím, že ten proces pořád pokračuje. Že se vše stále vyvíjí. Zároveň nevím, jestli zůstanu vždy u malby, nebo se třeba dostanu k nějakému jinému médiu. 

Foto: Michal Ureš

Berete výraz „umělkyně“ jako definici vašeho povolání, nebo to berete jako něco, s čím se osobně hodně identifikujete?

Vlastně mi ten „label“ umělce ani nepřijde až tak důležitý. Vnímám to tak, že prostě něco dělám a dá se říct, že je to umění, protože jak jinak by se to dalo označit? Škatulka umění je dnes tak široká, že tohle označení nevnímám jako důležité. Označení malířka je asi výstižné. Neberu to ale vyloženě jako povolání. Hranice mezi povoláním a životem je pro mě v tomto velmi tenká. Není to tak, že bych každý den v devět hodin šla do ateliéru, byla tam do čtyř a potom měla volný čas. Do ateliéru chodím dost nepravidelně, podle toho, kdy mám chuť malovat. Někdy brzy ráno, někdy pozdě do noci.

Promítá se vaše tvorba i do vašeho oblékání? 

To asi vyloženě ne. Vše ale pracuje na nějaké estetické rovině. Dá se říci, že to se promítá i do oblékání a do toho, jak se celkově prezentuji. Snažím se oblékat tak, aby mě to těšilo, ale zároveň bych neřekla, že se tím, jak se oblékám, snažím prezentovat jako umělec. 

Říkala jste, že vás baví malovat z důvodu, že něco tvoříte. Máte touhu se přesunout i na jiná média, například sochu? 

Momentálně ne, zároveň nemůžu říct, že se k tomu nikdy nedostanu. Proto říkám, že se vyvíjím a neříkám, že časem mě třeba nebude zajímat socha nebo něco jiného. Výstava v Kvalitáři přesahovala do instalace a scénografie, má poslední výstava teď v NODu ne. Tu jsme chtěli udělat obrazovou. Tady jsme chtěli, aby vynikly jen obrazy. To bylo to hlavní, čím jsem se v poslední době zaobírala. Jak už bylo řečeno, nevylučuji, že se znovu vrátím i k jiným médiím, teď mě ale zajímá hlavně malba.

Vaše obrazy vznikaly jako deníkové záznamy. Měla jste někdy pocit, že o sobě odhalujete až příliš?

Možná trochu, právě v úplných začátcích, než jsem začala chodit na UMPRUM. Vždycky jsem měla sérii obrazů, které měly stejný formát, a byl to rozměr 165x140, dohromady jich nevzniklo zase tolik, například 6. Tato plátna jsem měla napnutá doma, to jsem ještě neměla ateliér, vždy jsem si na ně jen tak něco zapisovala. Zároveň to pokaždé bylo tak extrémně znakové, že nikdo nemohl reálně odhalit, že se jedná o nějaké opravdu osobní věci. Byly to znaky, čísla, písmena. 

Foto: David Růžička, Kvalitář

Pro vás to něco znamenalo, ale divák nic nemohl odhalit.  

Ano, měla jsem takový pocit, že tím, že to bude zaznamenané, tak to teoreticky nějakým způsobem odhalující je. Zároveň jsem ale věděla, že není a nikdo to nerozluští. 

Jaké emoce by měly vaše obrazy vzbuzovat? Uklidnění? Znepokojení? 

Obvykle se setkávám spíše s pozitivními emocemi. Je však pravda, že minulá výstava v Kvalitáři bylo období v něčem znepokojivé. Bylo to esteticky uspokojivé a zároveň tam byly kusy těl, kosti, což asi to mohlo určitým způsobem působit znepokojivě. Ale já nad tím takhle většinou nepřemýšlím, dělám to tak, jak to zrovna cítím a jak to chci dělat. Ono to pak určitým způsobem vyzní. 

Právě ta díla s více figurativními prvky na mě tak působila. Ta nová, abstraktní, jsou podle mě více rozjímavá. 

Ono to tak asi je. Myslím, že styl, jakým obrazy dělám, vlastně vyzní příjemně a pak tam může být tento kontrast. Právě tím, že abstraktní věci nemají onu symbolickou rovinu zobrazovaných věcí, tento prvek mizí a obrazy působí velmi příjemně. 

Na co se teď nejvíc těšíte?

To je těžké říct, protože nikdo neví, jak to bude. Měla jsem v plánu se hlásit na školu do zahraničí, na magistra, ale zatím nevím, jestli to s ohledem na současnou pandemii vyjde. Pokud se bude táhnout tato situace, nechci být někde zaseknutá. Jinak mě těší všechno. 

Obrací se teď v době nejistoty lidé k umění více než dříve? 

Nevím, jestli to tak je obecně, ale v mém případě to tak je. Mnohem více lidí chodí do ateliéru, a ne vždycky nakupovat, ale třeba se jenom podívat ze zájmu. Šli jsme se podívat do ateliéru na nějaké věci i s pár dalšími malíři, které jsem do té doby neznala. Takže mi přijde, že v něčem ano. Popravdě mě to překvapilo, protože jsem čekala, že zájem bude spíš menší. Ale přijde mi, že narůstá. Což je asi dobře, ne?

Foto: Michal Ureš

Čtěte dál