Začínala malováním na vlaky, teď se spojila s Lancôme

Přečtěte si rozhovor s Lady Pink, graffiti umělkyní, která navrhla obal slavné vůně od Lancôme.

Foto: archiv Lancôme

Francouzská značka Lancôme udělala odvážný krok - svěřila design limitované edice vůně La Vie Est Belle Happiness od Lancôme do rukou Lady Pink. Výsledkem je nevídaně divoký obal, který odkazuje na její graffiti svět.

Jak se z vás stala mistryně graffiti?

S graffiti jsem začala v patnácti letech a to z důvodů, které jsou důležité hlavně pro teenagery: chtěla jsem být oblíbená, cool, zažívat dobrodružství, vzrušení, smích s přáteli. V šestnácti letech jsem psala na soupravy metra. Tehdy jsem nastoupila na střední školu výtvarného umění a designu, kde jsem se seznámila s graffiti umělci ze všech koutů New Yorku. Zažívala jsem ještě intenzivnější dobrodružství, víc se bavila a skamarádila se se správnými lidmi. Začlenila jsem se zkrátka do správné sociální skupiny. I tak to ale bylo dost obtížné, protože jsem musela neustále bojovat se sexismem a nevraživostí. Do toho klučičího klubu holky nesměly. Dostalo se mi ale také podpory od ostatních umělců. Vlastně to bylo zhruba vyrovnané: stejně zaujatosti a stejně přijetí. Hnutí feministek v sedmdesátých a osmdesátých letech nemělo vliv jen na dívky, ale i na chlapce. Chtěli nás podpořit, věřit nám. A tak jsem se pořád víc zapojovala do malování po soupravách metra a zároveň jsem už začínala vystavovat v galeriích spolu s některými staršími kluky. Bylo jim kolem dvaceti, přestali čmárat na vlaky, dospěli a začali se přesouvat do galerií. Cítili, že by potřebovali i nějaké ženské zastoupení. A tak mě zvali, abych s nimi vystavovala. Já ale byla pořád na střední, pořád jsem byla teenagerka. Takhle se ze mě stala umělkyně.

Foto: archiv Lancôme

Co si na své práci nejvíc užíváte?

Reakce lidí. Hlavně malých dětí, starých lidí a těch, co nechodí do galerií. Vidím, že se jim moje výtvory líbí a že si váží toho, že umění přišlo za nimi. Stalo se součástí jejich běžného života. Zdobí jejich ulici, a proto na něj každodenně reagují. Starají se o zeď, opraví třeba rozbité okno, protože cítí, že je součástí toho umění.

Jak vznikl váš pseudonym Lady Pink?

Moji přátelé z mládí (ti, které jsem přemluvila, aby mě brali s sebou do metra) si řekli, že bych měla mít ženskou přezdívku. Pink, tedy Růžová, je ženská až až. Písmena navíc můžete úžasně stylizovat, třeba použít nějaký motiv před K a před P, aniž byste je zničili. Každému došlo, že je to holčičí přezdívka, protože dívku v tomhle prostředí nikdo nečekal. Já sama jsem si pak začala říkat Lady, protože jsem kdysi četla hodně historických románů o evropské šlechtě: vévodech, vévodkyních, dámách. Na střední jsme navíc my ,,graffiťáci“ byli taková šlechta. Seděli jsme u nejprestižnějšího stolu, byli jsme nejoblíbenější studenti. Ten titul jsem si dala sama.

Foto: archiv Lancôme

Kde hledáte inspiraci?

Inspirace přichází ze všech směrů, ze všeho, co vidím nebo cítím. Jednoduše se dívám na svět kolem sebe. Knihy, videohry, televize, kino… To si pak všechno v hlavě spojím a smíchám, a když to jde ven, je to už moje vlastní interpretace. Takhle se rodí umění.

Jakou otázku vám nikdy nikdo nepoložil a vy byste na ni chtěla odpovědět?

Už se mě ptali na kdeco. Často mi pokládají otázky typu: „Zatkli vás někdy?“ Nezatkli. Takové otázky ale očekávám. Někdy opravdu dostávám podivné otázky, například: „K jakému ovoci byste se připodobnila?“ K banánu. „Jaké malé zvíře bych byla?“ Vybrala jsem čivavu. Nikdo se mě ale nikdy nezeptal, jestli umím šít. Ano, umím. „Umíte vařit?“ Ano, samozřejmě. „A co zahradničení?“ Ano. To, že jsem umělkyně, přece neznamená, že nezvládnu běžné činnosti.

Foto: archiv Lancôme

Kde jste čerpala inspiraci pro design flakonu?

Z Lancôme mi poslali pár mých maleb, které se týmu líbily. To byl vlastně startovací bod celého projektu. Cílem mělo být „korporátní graffiti“, tedy graffiti, které má styl, a kterému bude zároveň veřejnost rozumět. Udělala jsem dobrých 150 návrhů! Zkoušela jsem nejrůznější variace, navrhla jsem hned několik fontů. Byla to výzva, která mě hodně obohatila.

Jak velký je rozdíl tvořit na lahvičce od parfému nebo na stěně?

Malování na stěnu, na plátno, nebo pro značku… Je to hodně odlišné. Největší výzvou při práci pro Lancôme pro mě byl fakt, že tato činnost vyžaduje hodně práce na počítači a to není zrovna moje specialita. Pro tuhle speciální edici La vie est bellejsme museli v počítači navrhnout grafický design podle mého rukou malovaného návrhu. Občas po počítači chci věci, které zkrátka nedokáže.

Jaký smysl je pro vás kromě zraku během tvůrčího procesu důležitý?

Dotyk. Musím cítit své spreje i štětce… Překvapivě také nemůžu používat sprej, pokud ho neslyším. Musím ho slyšet! Jednou jsem malovala na stěnu během hudebního festivalu a hudba tam byla tak hlasitá, že jsem neslyšela ani svoje vlastní myšlenky… Nedokázala jsem pořádně používat sprej.

Lancôme se ženám snaží vysílat velmi pozitivní signál, který by se dal přeložit jako „manifest štěstí“. Jak byste štěstí popsala vy?

Zrovna teď jsem docela šťastná, tak mě nenapadá, jak bych měla štěstí definovat… Mám opravdu hezký život. Moje malby jsou oblíbené, mám skvělého manžela, hezký dům a chlupaté přítulné mazlíčky. To je moje štěstí.

Dokázala byste jmenovat pár nejšťastnějších chvil svého života?

Jedním z nejkrásnějších momentů bylo, když jsem na metru, do kterého jsem zrovna nastupovala, uviděla svoje jméno… Bez ohledu na to, kolik vám je, člověk v takové chvíli skáče radostí jako pětileté dítě. Víte, že jste udělala něco špatného, ale udělala jste to dobře! Pak jsem cítila obrovskou radost, když jsem poprvé viděla svoje malby v nóbl galerii. Bylo mi sedmnáct a  studovala jsem školu, která je dneska součástí MoMA. Moje práce visely vedle Keitha Haringa a Jean-Michela Basquiata. Další úžasnou chvílí pro mě samozřejmě byl sňatek a zakoupení domu na venkově, který je tak úžasně uklidňující.

 

Čtěte dál