„Usměj se!” Proč se od nás očekává nonstop radost?

„Jak se víc smát? Na sebe, partnera, nebo jen tak,” huláká na mě titulek jednoho ženského magazínu. Radí si po bytě rozmístit papírky, které nám to budou připomínat. Celý ten článek mě neuvěřitelně obtěžuje. Mileráda vysvětlím proč.

Foto: Shutterstock

Úsměv nic nestojí. A jedním úsměvem opravdu můžeme někomu zlepšit den. To je pravda a je krásné to praktikovat, když se na to cítíme. Ne vždy ale přijdeme do práce, nebo kamkoli jinam mezi lidi, a máme chuť se smát od ucha k uchu. Jenže právě úsměv se od nás nejčastěji očekává. Zdánlivě milý příkaz „usměj se!” slýcháme logicky ve chvílích, kdy se z nějakého důvodu nesmějeme a nenaplňujeme obecné představy, jak se mají lidé – především ženy – tvářit.

Usmát se” nás učí už odmalička. Ukazuje to, že jsme pěkné, milé, nekonfliktní, neagresivní. Přesně takové, jaké si nás společnost žádá. Když se neusmíváme, vystupujeme z přisouzené role, svou odchylkou vlastně děsíme ostatní a v porovnání s muži je nám také méně odpouštěna. Marianne LaFrance, emeritní profesorka psychologie z Yaleovy univerzity zabývající se ženskými, genderovými a sexuálními tématy, v knize Why Smile? označuje úsměv za akt, který vytváří „emocionální proud” – ten nás otevírá interakcím a požadavkům ostatních, díky úsměvu vypadáme přívětivě k dispozici. 

Právo neusmívat se 

Důvodů, proč se nám některé dny koutky nevytáčí směrem vzhůru, může být spousta. Protože jsme lidské bytosti, které čelí rozmanité realitě, kterým se dějou věci, které i v rámci svojí cykličnosti každý měsíc prožívají konflikty i dramata. Mohly jsme se zkrátka jenom špatně vyspat, probudit se s PMS a cítit se jako sežvejkaná nakvašená okurka, nebo si žehličkou spálit oblíbenou halenku. Právo neusmívat se totálně přiděleno. Nebo řešíme nemoc milované osoby, finanční problémy, potýkáme se s depresemi, přemýšlíme, že opustíme partnera. Právo neusmívat se totálně přiděleno.

A ta dvě slova, která nám připomínají, kde je naše místo a na které pocity a obličejová gesta máme právo, povedou jen ke dvěma scénářům. Buď se přizpůsobíme a budeme svým předstíraným křečovitým úsměvem lhát do kapsy sobě i ostatním, nebo se i přes výzvu neusmějeme, čímž přiznáme osobní selhání a neschopnost naplnit očekávání. Ani jeden scénář nikomu hezčí den neudělá. Trápení se nedá smazat výrazem obličeje.

Hezky se usmívá = je poslušná

Necítit povinnost usmívat se na vyzvání je jedna věc, co se ženského úsměvu týče. Věcí druhou je umět čelit mylným představám o tom, co svým úsměvem vlastně říkáme. Stejně jako neusmívání se, tak i úsměv nás může dostat do velmi ponižujících situací. Možná si vzpomenete na střet bývalého amerického prezidenta s irskou reportérkou. Caitríona Perry se v tomto příběhu provinila tím”, že se usmívala. Donald Trump v krátké scénce dokázal demonstrovat téměř celou problematiku ženského úsměvu v mužském světě.

„Má na tváří pěkný úsměv. Vsadím se, že o vás píše hezky,” řekl Trump do telefonu o přítomné reportérce a moderátorce irské televizní stanice RTÉ. V jaké situaci? Perry zrovna v Oválné pracovně s dalšími reportéry sledovala diplomatický telefonní hovor Trumpa s irským ministrem.  

Chovat se k novinářce jako k účastnici soutěže krásy je jedna věc, ze které se mi chce křičet a která je i v naší zemi u některých politiků běžnou praxí (vyzkoušeno na vlastní kůži). Trump na základě úsměvu zhodnotil, jakou novinářkou Perry vlastně je, jednou větou dokázal zpochybnit její objektivitu i kredibilitu. Dokázal vytvořit zkratku usmívající žena = poslušná žena, na jejíž druhý konec si snadno můžeme dosadit neusmívající se žena = megera. Neumím si představit situaci, kdy se takhle chová žena k muži, tedy politička k reportérovi. Prostor si zasluhujeme všichni stejný, ať už se u toho tváříme jakkoli. 

Úsměv nebo resting bitch face. Obojí bez výčitek

Přestaňte nás už obtěžovat se svými představami o správné sebeprezentaci ženy. Můj neutrální obličej, když přemýšlím nebo se na něco soustředím, nebo se naopak nesoustředím vůbec na nic, nejlíp vystihuje anglický výraz resting bitch face. Často musím vysvětlovat, že nejsem naštvaná, že to je jen můj obličej, a ano, často se přinutím k úsměvu, abych ostatní neznepokojovala. A to je unavující. 

Mimochodem, v úterý se slaví Světový den úsměvu. Pokud se vám v úterý bude chtít smát, smějte se. Pokud ne, vyneste svůj resting bitch face. A takhle to praktikujte po celý rok, bez výčitek, s hrdostí. Nikomu nic nedlužíte.

Život a ženství pohledem novinářky Lucie Ptáčkové. V pravidelných sloupcích najdete jak úvahy, tak reflexi současného dění. A třeba tam někde najdete i samu sebe.

Čtěte dál