Terezie Sverdlinová: Vysoká citlivost vůči nespravedlnosti

V neziskových organizacích hledá témata, na která se zapomíná, a pomáhá ostatním zlepšit kvalitu života. Terezie Sverdlinová, která je ředitelkou Nadace Terezy Maxové už téměř dvacet pět let, chtěla být diplomatkou. „Ale myslím, že v nadaci budu až do důchodu,” směje se.

Foto: Radka Leitmeritz 

Jste optimistka?

Jsem. Optimismus jsem částečně získala v genech a částečně mě zformoval život. Věřím, že čemu věnujeme pozornost, to roste. A proto se v životě snažím držet toho dobrého, aby to mohlo růst. 

Z jaké rodiny pocházíte? 

Všichni členové naší rodiny si vybrali nějaké dávající profese. Tatínek, babička, strýčkové, tetičky a dědové byli učitelé, jediná výjimka byla moje maminka, ta byla zdravotní sestra. Všichni vnímali svou práci i jako poslání a naplnění. Moje babička byla i dobrovolná členka Červeného kříže. Trávila jsem s ní hodně času a od mala díky ní zažila jaké to je, když někomu pomůžete. Jedna zkušenost vydá za tisíc slov. Ale já chtěla být právničkou. Bylo mi třináct let, když byla sametová revoluce, a tím se mi otevřel úplně nový obzor. Chtěla jsem studovat politologii a mezinárodní vztahy a toužila jsem poznávat svět jako diplomatka. 

A tak jste se po maturitě přesunula do Prahy na vysokou školu politologie a mezinárodních vztahů. 

Ano, s představou, že udělám něco dobrého pro republiku – v politice. Byl to pošetilý a naivní názor, ze kterého mě vyvedlo pár stáží v Poslanecké sněmovně a vybraných politických stranách hned v prvním ročníku. Během studia jsem však hledala práci, kde bych mohla být užitečná. Kamarádka mi řekla o nadaci, která se zrovna zakládala, o Nadaci Terezy Maxové. Psal se rok 1997 a Tereza byla tehdy na vrcholu své kariéry, dobyla pomyslné vrcholy módního průmyslu, ale tehdy jsem si nekupovala módní časopisy a neznala ji. Četla jsem spíš knihy do školy a noviny, tak se přiznám, že moje první otázka zněla – a kdo to je? Bylo mi dvacet, a vzala jsem tuhle příležitost při škole jako něco, co mě bude těšit, než vystuduji a budu plnit svůj pracovní sen. Netušila jsem, že poté, co poprvé vstoupím do nadace, se stane mým osudem - dodnes na dvacet čtyři let. Je to ohromný dar a požehnání. Zároveň v životě potřebuji misi a výzvy, to mě žene dál. A v nadaci to všechno zapadlo do sebe… 

Vaše nadace se zaměřuje na pomoc dětem v kojeneckých ústavech. Vzpomenete si, jak jste prožívala, když jste se do kojeneckého ústavu podívala poprvé?  

Byl to pro mě šok. Ten pocit se nedá popsat. Panoval tam řád, zvláštní ohlušující ticho, děti k vám natahovaly ručičky a daly by vše za pohlazení a pochování. Emoce střídala emoci. Obzvlášť pokud jako já pocházíte z milující rodiny, kde se děti hýčkaly. První, co vás v tu chvíli napadne, je odsouzení té strašné nespravedlnosti. Jak to, že jsou matky, které odloží své dítě? Vždyť je to otřesné! Ale časem pochopíte, že žádný z těch příběhů není černobílý. A že někdy matka, která dá dítě k adopci, ho vlastně ochrání před životem, který žije sama. Navíc jsou někdy děti v ústavech proto, že jejich rodiče nedostali dostatečnou podporu. Na spoustu věcí jsem si v průběhu své kariéry poupravila názor. A časem jsem si taky vybudovala určitou odolnost, jen je třeba hlídat, aby se z odolnosti nestala necitlivost. K téhle práci je totiž empatie nezbytná. 

Co dalšího vám ještě v profesi pomáhá? 

Asi moje přirozená vysoká citlivost vůči nespravedlnosti. Je důležité dávat každému stejnou pozornost a stejné šance. Hned neškatulkovat a nedávat žádné nálepky typu, tak to je jasný, to nepůjde nebo tady je každá pomoc marná atd. 

Nepřemýšlela jste někdy nad tím, že uděláte kariérní změnu? 

I to se mi stalo. Průběžně dostávám různé pracovní nabídky, které čas od času cvičně zvažuju. Vždy přemýšlím, co mi případná změna dá a co mi vezme. A to, čeho si na své současné práci nejvíc cením, je možnost mít šanci něco ovlivnit a vymýšlet nové věci. To mě stále těší a zatím mě žádná jiná nabídka nepřesvědčila. Někdy si říkám, jestli nejsem jen neodvážná… Ale každopádně ještě nenastal čas na změnu a práce, kterou mám, mě opravdu stále naplňuje a těší. 

Jak probíhá spolupráce s Terezou Maxovou? Jaké to je, když pracujete se svou kamarádkou? 

Je to jako v každém jiném vztahu, jde o otevřenost, respekt a komunikaci. V 99 % máme stejný názor, jsme stejně vyladěné. A když se projeví to jedno procento neshody, tak si sedneme a řekneme si, jak to vidí jedna a druhá, a rozhodneme se, jak by to bylo nejlepší. Jsme k sobě upřímné. Naše přátelství je i v práci výhodou. Jsme si blízké, zažily jsme toho hodně, navzájem jsme si mnohokrát otíraly slzy, i když nejen ty od smíchu. 

Čtěte dál