V neziskových organizacích hledá témata, na která se zapomíná, a pomáhá ostatním zlepšit kvalitu života. Terezie Sverdlinová, která je ředitelkou Nadace Terezy Maxové už téměř dvacet pět let, chtěla být diplomatkou. „Ale myslím, že v nadaci budu až do důchodu,” směje se.
Foto: Radka Leitmeritz
Jsem. Optimismus jsem částečně získala v genech a částečně mě zformoval život. Věřím, že čemu věnujeme pozornost, to roste. A proto se v životě snažím držet toho dobrého, aby to mohlo růst.
Všichni členové naší rodiny si vybrali nějaké dávající profese. Tatínek, babička, strýčkové, tetičky a dědové byli učitelé, jediná výjimka byla moje maminka, ta byla zdravotní sestra. Všichni vnímali svou práci i jako poslání a naplnění. Moje babička byla i dobrovolná členka Červeného kříže. Trávila jsem s ní hodně času a od mala díky ní zažila jaké to je, když někomu pomůžete. Jedna zkušenost vydá za tisíc slov. Ale já chtěla být právničkou. Bylo mi třináct let, když byla sametová revoluce, a tím se mi otevřel úplně nový obzor. Chtěla jsem studovat politologii a mezinárodní vztahy a toužila jsem poznávat svět jako diplomatka.
Ano, s představou, že udělám něco dobrého pro republiku – v politice. Byl to pošetilý a naivní názor, ze kterého mě vyvedlo pár stáží v Poslanecké sněmovně a vybraných politických stranách hned v prvním ročníku. Během studia jsem však hledala práci, kde bych mohla být užitečná. Kamarádka mi řekla o nadaci, která se zrovna zakládala, o Nadaci Terezy Maxové. Psal se rok 1997 a Tereza byla tehdy na vrcholu své kariéry, dobyla pomyslné vrcholy módního průmyslu, ale tehdy jsem si nekupovala módní časopisy a neznala ji. Četla jsem spíš knihy do školy a noviny, tak se přiznám, že moje první otázka zněla – a kdo to je? Bylo mi dvacet, a vzala jsem tuhle příležitost při škole jako něco, co mě bude těšit, než vystuduji a budu plnit svůj pracovní sen. Netušila jsem, že poté, co poprvé vstoupím do nadace, se stane mým osudem - dodnes na dvacet čtyři let. Je to ohromný dar a požehnání. Zároveň v životě potřebuji misi a výzvy, to mě žene dál. A v nadaci to všechno zapadlo do sebe…
Byl to pro mě šok. Ten pocit se nedá popsat. Panoval tam řád, zvláštní ohlušující ticho, děti k vám natahovaly ručičky a daly by vše za pohlazení a pochování. Emoce střídala emoci. Obzvlášť pokud jako já pocházíte z milující rodiny, kde se děti hýčkaly. První, co vás v tu chvíli napadne, je odsouzení té strašné nespravedlnosti. Jak to, že jsou matky, které odloží své dítě? Vždyť je to otřesné! Ale časem pochopíte, že žádný z těch příběhů není černobílý. A že někdy matka, která dá dítě k adopci, ho vlastně ochrání před životem, který žije sama. Navíc jsou někdy děti v ústavech proto, že jejich rodiče nedostali dostatečnou podporu. Na spoustu věcí jsem si v průběhu své kariéry poupravila názor. A časem jsem si taky vybudovala určitou odolnost, jen je třeba hlídat, aby se z odolnosti nestala necitlivost. K téhle práci je totiž empatie nezbytná.
Asi moje přirozená vysoká citlivost vůči nespravedlnosti. Je důležité dávat každému stejnou pozornost a stejné šance. Hned neškatulkovat a nedávat žádné nálepky typu, tak to je jasný, to nepůjde nebo tady je každá pomoc marná atd.
I to se mi stalo. Průběžně dostávám různé pracovní nabídky, které čas od času cvičně zvažuju. Vždy přemýšlím, co mi případná změna dá a co mi vezme. A to, čeho si na své současné práci nejvíc cením, je možnost mít šanci něco ovlivnit a vymýšlet nové věci. To mě stále těší a zatím mě žádná jiná nabídka nepřesvědčila. Někdy si říkám, jestli nejsem jen neodvážná… Ale každopádně ještě nenastal čas na změnu a práce, kterou mám, mě opravdu stále naplňuje a těší.
Je to jako v každém jiném vztahu, jde o otevřenost, respekt a komunikaci. V 99 % máme stejný názor, jsme stejně vyladěné. A když se projeví to jedno procento neshody, tak si sedneme a řekneme si, jak to vidí jedna a druhá, a rozhodneme se, jak by to bylo nejlepší. Jsme k sobě upřímné. Naše přátelství je i v práci výhodou. Jsme si blízké, zažily jsme toho hodně, navzájem jsme si mnohokrát otíraly slzy, i když nejen ty od smíchu.