Tereza Srbová: Člověk si musí každý den připomenout, že v tom není sám

Jak se aktuálně žije české herečce a modelce Tereze Srbové, která se proslavila v zahraničí? V rozhovoru nám prozradila nejen to, jaký vliv na ni a její rodinu má pandemie, ale také například zjistíte, na co dalšího se od této talentované ženy můžeme těšit. Navíc se podívejte na exkluzivní editorial Quarantine story od fotografky Natalie Wizmann.

Foto: Natalie Wizmann, @nataliewizmann

Tereza Srbová je jedna z nejvíce obsazovaných českých hereček v zahraničí, hrála po boku světových hvězd, ale objevila se i v české komedii Případ mrtvého nebožtíka. Jedna z jejích největších zahraničních rolí byla ve filmu Příběh špionky, kde si zahrála s Judy Dench a Sophie Cookson. Znát ji ale můžete i jako Ninu Pigorovou z HBO seriálu Protiúder. Tereza má za sebou také úspěšnou kariéru modelky a díky svým profesím si zkusila jaké je to žít v různých koutech světa. Jejím domovem byla města jako Paříž, Londýn či Los Angeles. Pandemie se ale podepsala na životě mnoha z nás a není tomu jinak ani v profesi herectví, ať už žijete v naší rodné zemi či městě andělů. Tereza nám poskytla rozhovor o práci, pandemii a zajímavém editorialu s kaktusem, který má k momentální situaci blíže, než si možná myslíte.

Terezo, kde momentálně pobýváte a jaká je tam situace? 

Po měsíci v Alpách, kde má manžel část rodiny, jsme dorazili zpátky domů do LA. Na horách bylo skoro mínus dvacet, tady plus dvacet pět. Velký klimatický skok, ale příjemný…

Kde jste trávila většinu loňského roku?

V březnu 2020, když pandemie vypukla, jsme s jedním kufrem opustili LA a první lock down trávili na chalupě manželovi rodiny v Bavorsku. Mysleli jsme si, že se po dvou měsících vrátíme domů, ale situace v Kalifornii v květnu eskalovala, a tak jsme se na léto přesunuli do Čech, kde byla v tu dobu největší pohoda. Domů do LA jsme se nakonec dostali až v říjnu.

Je něco, co vám pandemie přinesla?

Lidé často mluví o tom, jak jim prospělo zpomalení. Já jsem s ničím takovým ale nikdy problém neměla. Odjakživa je pro mě důležité umět se každý den zastavit, poslouchat hudbu, číst si nebo s hrnkem čaje třeba jen patnáct minut koukat z okna. To jsou podle mě chvíle, kdy se člověk skutečně posouvá. Kdy vstřebává, co ten den prožil, kdy je kreativní, kdy udělá ten neviditelný krok správným směrem. V ustavičném poklusu může jeden skončit běháním v kruhu. Aby ale bylo v momentech klidu co vstřebávat, nemůžete koukat z okna celý den. Společenské, kreativní a kulturní vyžití mi tedy velmi chybí. Během největšího lock-downu jsem si tedy dala měsíc každodenní online výuky italštiny, hodně čtu, doháním filmy, které jsem chtěla vidět a se známými se vídám na procházkách v přírodě. Začala jsem také pracovat s ilustrátorkou Josefinou Stibitzovou na komiksu, který jsem napsala už před covidem, ale až vakuum roku 2020 ho posvětilo. Konečně jsem na projekt našla ten potřebný prostor v hlavě. Vyjde na podzim u nakladatelství Labyrint.

Jak současná situace ovlivnila vaši práci?

Hodně jsem psala, protože všechny filmové projekty, které jsem na rok 2020 měla v kalendáři, se posunuly, jeden z nich jsem dokonce úplně zrušila, protože bych musela celé vánoční svátky trávit v malé místnosti v karanténě v Hong Kongu. Ve dvaceti letech bych na to asi kývla a moje nejoblíbenější svátky roku obětovala, ale teď mám priority nastavené jinak - a ta role za to asi nestála…

I během pandemie jste nějaký čas trávila v různých zemích. Kde vám bylo nejlépe a proč?

Žijeme hlavně v LA, ale protože je manžel Němec a já Češka, máme zázemí i v těchto zemích. Takže jsme rok trávili mezi Prahou, Mnichovem, bavorským venkovem a LA, abychom viděli rodinu a také podle opatření. Bylo hezké zůstat na každém místě mnohem déle, než by se nám to kdy podařilo. Udělali jsme si dvakrát výlet do Itálie těsně po červnovém otevření hranic, kdy to bylo bezpečné a bez turistů. Chtěla jsem podpořit oblíbenou zemi, a zároveň penzion známých, který je naší srdeční záležitostí. Pokaždé si dělám test na covid, dodržuji cestovní karanténu a celkově jsem strašně opatrná, protože na rozdíl od zastánců promořování nechci virus z mnoha důvodů chytit. Dodržujeme pravidla, i když je zrovna nikdo nekontroluje. Pro mě je to i věc karmy. Jestli chceme, aby pandemie skončila, každý si musí zamést před svým prahem. Cestování jako dřív mi samozřejmě velmi chybí. Od svých osmnácti let jsem byla na cestách každé dva tři týdny, většinou jsem balila spontánně ze dne na den, a nikdy mě to ani na chvíli neomrzelo. Je důležité mít stabilitu a domov, vědět, kam člověk patří, ale zároveň mě sytí pocit neznáma, být mimo svoji „comfort zone“. Domova si pak o to víc vážím. Tenhle kontrast pro mě zesiluje život a po nomádském životě se mi stýská. Na druhou stranu se ho v rámci celku dokážu vzdát. To mě tenhle životní styl také naučil - na ničem moc nelpět, umět se přizpůsobit.

Nedávno jste se vrátila do LA. Jak byste srovnala život a omezení s Českou republikou?

Omezení jsou si velmi podobná, v LA s tím rozdílem, že se nikdy nerozvolnilo, jako u nás v létě. Divadla, galerie, restaurace, kadeřníci, všechno bylo zavřené nebo velice utažené po celou dobu. Když se občas malinko rozvolní, jako se to děje po mnoha měsících nyní, smí se jíst venku s velkými rozestupy mezi stoly. Narvané zadýchané hospody, které člověk viděl během rozvolnění v ČR, tady od února 2020 neexistují. Co je na LA fajn, je venkovní teplota. Na terase se dá večer sedět po celý rok a člověk alespoň vidí své nejbližší. Ale LA party life, večery v Chateau Marmont… To je nostalgickou vzpomínkou.

Foto: Natalie Wizmann, @nataliewizmann

Můžete nám přiblížit tento krásný editorial s kaktusem?

Ten je právě inspirován steskem po hollywoodském glamouru, příležitosti se vyfiknout a někam vyrazit… ale také po přátelích a po fyzickém kontaktu - a ten s nadsázkou supluje kaktus. Domov se stal hlavním hracím polem pro téměř všechny aktivity. Doma si teď všímám věcí, které by mi jinak unikly. V kolik hodin zpívají ptáci, jak a kdy štěká sousedův pes, jak se s každým týdnem posouvá slunce v pokoji trochu jinam… Do domu se k nám ze zahrady dostala malá ještěrka, a i když jsem ji několikrát vynesla, stále se vracela. Nakonec bydlela v obýváku několik týdnů. Dávala jsem jí pro jistotu na zem misku s vodou. Když jsem si v obýváku četla nebo psala, slyšela jsem ťapání jejich tlapiček. Stal se z ní člen domácnosti. To všechno mi svým způsobem připomíná náš editorial, kde je parťákem kaktus. Fotografka Natalie Wizmann vše záměrně fotila civilně a stroze jakoby na mobil, když je člověk sám doma a ve svém…

Jak je to momentálně s pracovními projekty? Můžete nám prozradit, zda vás čeká nějaké natáčení?

V březnu se vracím do Evropy točit dvě věci. Český film podle krásného scénáře, který se vloni kvůli pandemii dvakrát odložil. A celkem známý americký akční seriál. Ale dokud nebudu na place, nechci raději moc mluvit o detailech. Loňský rok jsem měla v únoru rozplánovaný na půl roku dopředu a všechno bylo nakonec jinak…

Jste velmi pozitivní člověk. Je něco, co byste chtěla vzkázat našim čtenářům a trochu je povzbudit?

Ačkoliv to zní jako klišé, člověk si musí každý den připomenout, že v tom není sám. Nemáme sice všichni identické problémy, každý se kvůli covidu potýká s jinými výzvami a zklamáním, ale všichni do jednoho jsme museli ze dne na den změnit svůj život, všem nám něco chybí, a nikdo nám nedokáže říct, kdy, a pokud vůbec, se věci vrátí do normálních kolejí. V izolaci je těžké si uvědomit, jak moc nás tenhle prožitek spojuje. Na to tedy myslím. A také na vyprávění prarodičů - druhá světová válka, komunismus, … Každá generace musí něco překonávat a ta naše je na tom rozhodně stále nejlíp. A jde možná o skvělou příležitost změnit určité paradigma k lepšímu, protože je nás hodně a kdyby celá planeta žila jako západ, potřebujeme planety tři. Jen konzumace masa vyprodukuje víc CO2 než celá doprava. Něco se změnit musí, jestli chceme dětem předat obyvatelnou planetu. Covid nás k tomu možná popostrčí a třeba za něj budeme v retrospektivě vděční. Teď to musíme společně nějak překonat. Zavolat nebo napsat svým známým, zeptat se, jak se mají, trávit na telefonu čas se staršími generacemi, pokud je nemůžeme vidět. Nějak se navzájem podržet v rámci takových možností, jaké kdo máme. A doufat, že za pár měsíců už bude líp…

Čtěte dál