Tanečnice a spisovatelka Miřenka Čechová: Strach mě nesmí držet zpátky

O spontánní zběsilosti, vzdoru autoritám i obavám, které nás zahánějí do kouta, jsme hovořili s tanečnicí, režisérkou a spisovatelkou Miřenkou Čechovou. Rozhovor je součástí projektu 25 žen, kterým slavíme 25. výročí vstupu Harper’s Bazaaru na náš trh.

Ilustrace: Ilona Polanski

Miřenka Čechová je tanečnice, performerka, režisérka a spisovatelka. Je Miss Amerika i Baletka. Právě knihou Baletky o studentce konzervatoře, kterou napsala přede dvěma lety a které se prodalo přes deset tisíc výtisků, vyvolala velkou diskusi. Ozývali se lidé z tanečního prostředí s tím, že tímhle deníkem pošpinila vznešenost baletu, i ti, kterým přísné praktiky, ne nepodobné dívčí vojně, připadaly nemístné a nelidské. Kromě silného tématu se Baletky čtou jedním dechem, protože jsou prostě skvěle napsané.

Na knihu navázala multimediálním a interaktivním projektem MetaBaletky, jehož premiéru uvedla loni. I pohybem se tak snaží komunikovat ožehavá témata. Za vším, co dělá, stojí její silná osobnost. Čím silnější je, tím přirozeněji předkládá svému publiku autobiografické zážitky a tím nachází i svou křehkost. Velká lekce zranitelnosti přišla před dvěma a půl roky, kdy se jí narodil syn. „Mámuju,“ napsala mi jednou. Protože „mámuju“ i já, probíhal náš rozhovor na dálku. Volaly jsme si, když byla v Ostravě, kde zrovna připravuje nové představení, a mezitím stihla i krátkou dovolenou na Slovensku. Naše hovory občas přerušilo hladové miminko dožadující se mléka, nebo kluk, který se bez holínek vrhal do hlubokých tatranských louží. Naše promluvy začínaly ve dne a pokračovaly pozdě večer, v době, kdy děti usnuly a kdy mámám často začíná cosi jako „čas pro sebe“.

Když vypráví, je i do telefonu slyšet, jak se při hovoru usmívá, i její hlas tančí, a když popisuje svou práci, má její mluva najednou až akademický tón. „To se mi stane vždycky, když mluvím o tématu, které se mě tak bytostně dotýká,“ říká.

Když jsem četla Baletky, připomněla jsem si ty divoké devadesátky. Spoustu obrazů, které jste popisovala, jsem viděla živě, bylo to jako hrabat se i ve vlastní paměti. Jaké pro vás bylo se pocitově ponořit do doby, kdy nám bylo -náct?

Mám pocit, že si v pubertě poprvé definujeme hodnoty, se kterými se budeme následně po zbytek života utkávat. Pro mě to bylo neuvěřitelně šťastné, brutální a bouřlivé období, protože jsem si poprvé uvědomila, co pro mě znamená svoboda, jaká rizika a zároveň jakou zodpovědnost si vyžaduje. A také, co se se mnou děje, když o ně musím tvrdě bojovat. Někdy se mi stýská po té spontánní zběsilosti, po tom vytržení, kdy vše má až osudový rozměr, po víře, že můžu změnit svět nebo se o to alespoň snažit. Psalo se mi to strašně dobře, byla jsem až v jakési extázi. Osvobozovalo mě to, protože jsem jako čerstvá matka svoji svobodu právě ztratila. Jako bych se vždycky psaním odpoutávala od všech denních strastí a ocitala se zpět v určité bezstarostnosti, ale také zároveň uprostřed bitevního pole za svou budoucí identitu. Tehdy jsem si musela svoji svobodu vybojovat a teď též.

Nebyla to žádná legrace. Když byste mohla vrátit čas, v jaké době jste byla nejspokojenější?

Nevím. Nechci vracet čas. Vše přichází tehdy, kdy má, kdy jsme na to připravení. V každém období zažívám to, co mě někam posouvá. Čím jsem starší, tím jsem klidnější. A klid pro mě znamená spokojenost. Nemyslím si ale, že spokojenost je něco, po čem nezbytně prahnu. Vlastně mi někdy chybí to vytržení, to nezměrné vzplanutí, hoření...

Druhý pocit, který mě při čtení Baletek provázel, byla zoufalost. Nechápu, jak jste to mohla vydržet. Ten teror, tu bolest. Kde jste brala sílu?

Vždy jde o motivaci. Když máte víru, vydržíte strašně moc. A také jde o zkušenosti. Já jsem tehdy úplně nechápala, že je něco špatně. Žila jsem podle pravidel, která do nás byla postupně vtloukána jako jediná platná a jako dítě jsem neuměla rozpoznat, že jsou třeba „nemocná“ nebo vnitřně destruktivní. Vlastně se v tomto psychickém nastavení dá prožít celý život. Můžete žít pod cizí mocí, která o vás rozhoduje, a nemusíte to třeba ani vůbec chtít změnit. Začíná to autoritou v rodině, pak ve škole, pokračuje to despotickým šéfem v práci a končí třeba týrajícím manželem. Ona také role oběti je vlastně docela pohodlná. Postavit se sama za sebe, to dá velkou práci, zvlášť pokud se má člověk prát o hodnoty.

Kde je podle vás hranice mezi tím „člověk na sobě musí tvrdě makat, aby něco dokázal“, a tím, že „tohle už nemá zapotřebí“?

Myslím, že je to individuální. To, co pro někoho je už za hranicí, může být pro jiného ještě stále ok. Pro mě osobně ta hranice leží v tom, zda se bičuji do extrému s pocitem, že mě to posouvá, nebo zda mě to ubíjí a cítím se pak psychicky špatně, méněcenně, poníženě, uboze. Mám ráda výzvy a potřebuji ve svém životě překonávat překážky, ale se zachováním respektu k člověku.


Baletky měly velký úspěch, ale zároveň jste si kvůli nim vyslechla i spoustu hejtů. Jak se z kritiky nezbláznit?

Záleží na tom, od koho kritika přichází. Pokud od někoho, koho si vážím, tak ji beru opravdu seriózně, ale pokud přichází jako zoufalý výkřik uvnitř skleníku, tak vím, že to není kritika, nýbrž nějaká potlačená emoce, kterou moje kniha způsobila. Ale i to je strašně zajímavé vzít v potaz a uvažovat, proč to v některých lidech vyvolává takové pocity. Často se stává, že když se třeba sejdeme a popovídáme si o tom společně, docházíme k porozumění, že ta kniha zkrátka až příliš jitří stále bolavé rány nebo otevírá zasutá traumata.

V knize i ve svých projektech často řešíte strach. Je to i mé téma – vlastně se skoro pokaždé někoho při rozhovoru ptám, jestli neměl strach, ať už jde o člověka z jakéhokoli oboru a ať už dokázal cokoli. Proč se pořád bojíme?

Strach je zahnání do kouta. Většinou se bojíme, když jsme se nenaučili, že hněv je důležitým ukazatelem, který nás učí rozpoznávat, co ve svém životě opravdu chceme a kde jsou naše hranice. Některý strach je důležitý, třeba ten, který nás chrání před bezhlavým riskem. Já si pamatuju svoje strachy velmi dobře, třeba ten, kdy jsem se bála, že nebudu schopná naplnit svůj sen, anebo kdy jsem nevěděla, co se mnou bude. V poslední době ale musím říct, že už jsem docela „řízek“. Pokud mám strach, který mi brání něco uskutečnit, tak je to pro mě většinou signál, že to minimálně musím zkusit. Nechci, aby mě strach držel zpátky.

Souvisí strach se sebevědomím?

Ne nutně. Teď si vlastně uvědomuju, že strach, který každodenně zažívám, je spojen s láskou. Bojím se o někoho. A tenhle strach nelze přebít, přehlušit ani se ho zbavit tím, že si budu silně vědomá sama sebe.

Kde se podle vás sebevědomí bere? Mají k němu klíč ve svých rukou naši rodiče?

Já jsem si strašně dlouho myslela, že naše osobnost vyrůstá právě z výchovy, láskyplné a povzbuzující, nebo právě tvrdé či chybějící. Ale postupně jsem došla k tomu, že nám byl nadělen určitý balíček – základ naší osobnosti, který obsahuje obrovské množství psychické síly. Děti jsou malí géniové a my jako rodiče jim nesmíme bránit své schopnosti rozvinout. Čím méně se do toho pleteme, tím lépe. Kdybych neodešla od rodičů v deseti letech, nikdy bych se nestala tím, kým jsem. Myslím, že by mě přehnaně chránili a snažili se o to, aby moje cesta nebyla plná překážek. Ale překážky jsou důležité.

Jak jste vnímala, když jste se sama stala matkou?

Byla to jízda a pořád je! Pro mě bylo mateřství zlomové období přerodu identity.

Přistupujete nějak vědomě k výchově vlastního syna?

Já vlastně moc nevychovávám. Snažím se být vzorem a hodně naslouchat tomu, kým je. Pomalu se seznamujeme. Jsme spolu zatím jen dva a půl roku, pokud nepočítám náš dialog, když si bydlel v mém těle. Je to čím dál lepší. Konflikty vznikají většinou v momentě, kdy se nezajímám o jeho potřeby a vyžaduji něco, co by se „mělo“. Ale děti jsou strašně inteligentní, ony přesně vědí, co potřebují.

Jak vnímáte kreativitu?

Kreativita se u mě nejčastěji projevuje v okamžicích prokrastinace, tedy v momentě uvolnění, vypnutí mysli. Ale protože v poslední době na nějaké polehávání v houpací síti nebo dlouhé zasněné procházky nemám čas, musím být úsporná. Nejvíce kreativní jsem ve sprše, tam se často zapomenu, protože mi to tam „chodí“. Jsou to takové ty aha momenty, záblesky překvapivých myšlenek. Často mi to taky v hlavě „fachá“, když nemůžu spát, většinou kolem třetí ráno. Jsem tak unavená, že už ani neusnu. V ten moment jsem většinou pohlcená proudícími myšlenkami, a tak si řeknu: Ok, proč bych neudělala nějakou práci, a začnu se zabývat něčím konkrétním, co potřebuji vyřešit. V noci to jde skoro samo.

Kam naposledy vás vaše tvořivost zavedla?

Kreativita je moje práce. Takže já si vlastně ani nemůžu dovolit ji nemít. Tento rok jsem měla sedm premiér, převážně jako režisérka nebo spoluautorka, a někdy je docela těžké pořád přicházet s novými nápady a řešeními. Snažit se neopakovat. Nořit se do hloubek. Mít čas věci nejen nastudovat, ale také prožít.

Možná je těžké přicházet stále s novými nápady, ale stejně se zeptám: Co plánujete?

Teď zrovna nahlížím na téma Baletek z opačné strany. Připravujeme autobiografické představení s primabalerínou Barborou Vašků Kaufmannovou. O její kariéře, která trvala osmnáct let, o jejím zneviditelnění na vrcholu a opět o tom, co se musí a nemusí vydržet, o lásce a oběti. Režíruji to a baví mě ten tvůrčí dialog.

Jste kreativní v mnoha rovinách – v tanci, v pohybu, i ve slovech a myšlenkách. Jak důležitá je pro vás komunikace těla a mysli?

Mám to nějak propojené. Moje psaní je hodně tělesné a naopak můj tanec je hodně promyšlený, až intelektualizovaný. Jedná se samozřejmě o něco zcela jiného, než když si tančím pro radost. V momentě, kdy mám předstoupit před diváky, mi jde v prvé řadě o sdělení, o to, co jim chci říct. Proč si vůbec dovolím na jeviště vylézt. A vždycky říkám, že pokud k tomu nemám pádný důvod, tak bych tam lézt neměla. Jinak si myslím, že moje mysl komunikuje s tělem docela dobře, tělo jí dává znamení, že už je třeba něco za hranou, ale ještě to neví. Třeba všechna zranění beru jako dar. Je to signál, že mě tělo potřebuje zastavit.

Kdy jste naposledy tančila jen pro radost?

Doma v kuchyni vrtím zadkem docela často. Děláme to vlastně celá rodina. Hodně posloucháme hudbu, můj muž je uměleckým šéfem Paláce Akropolis, hudebního klubu, takže mě průběžně seznamuje se zajímavou současnou hudbou. A já osobně mám nejradši jazz a jeho různé fúze.

Je tanec důležitý? Nejen pro tanečníky, ale pro všechny?

Přibližuje nás k nám samotným. Zabydluje nás v našich tělech. Osvobozuje nás. Myslím tím tanec spontánní, ne ten škrobený, naučený, vycepovaný, ale ten, u něhož nemyslíme na to, jak vypadáme, ale na to, jak se cítíme.

Měl by každý – i bez taneční průpravy – občas tančit?

No jasně. Hlavně muži. A děti. A my ženy bychom je
k tomu měly povzbuzovat. 

Rozhovor svou ilustrací doplnila Ilona Polanski.

Tvoří v autorské dvojici s Lukášem Tomkem jako Tomski & Polanski. Často pracuje s buclatými postavičkami, a pokud to jde, objevuje se v jejích kresbách podlouhlý jezevčík. „To kvůli naší rodinné obsesi tímto párkovitým plemenem. Chováme je od mého dětství, i já mám teď jezevčíka Květu. Jsou to už rovnou ilustrovaní psi,“ říká.

Čtěte dál