Ta správná dávka lásky podle psycholožky Petry Winnette

O tom, jaké si vybíráte muže, jaké problémy trápí váš vztah i zda jste úspěšné v práci, se rozhodovalo už ve vašem dětství. Jak moc nás poznamenaly naše matky a co se stane, když dětem dáte pozornosti až moc, jsme řešili s psycholožkou Petrou Winnette.

Foto: Shutterstock

Většinu žen děsí jedna jediná věc. Že se postupem času promění ve své vlastní matky. A neznamená to jen, že hrozí, že budeme svým dětem opakovat přesně tytéž věty, které nám maminky deklamovaly v dětství a nám tak strašně lezly na nervy. Vzorce, které nám vtepaly do hlavy, jejich vlastní chování i vztah k partnerům, to vše se prolíná do našich vlastních životů „Kdyby mi došlo dřív, že máma byla vlastně celý život za služku a táta jako nedotknutelný, kterému se nemůže nic říct, natož mu něco vytknout, vypadal by náš vztah jinak. My teď jedeme ve stejných kolejích a já s tím bojuju,“ říká moje kamarádka Jana.

Abych se dozvěděla více o osudovém vztahu rodič–dítě, zašla jsem za psycholožkou Petrou Winnette. Jejím hlavním zájmem je vývojová neurověda a biologická psychologie raného vývoje a sociální kognitivní neurověda. Zajímá ji, jak naše zkušenosti, zážitky či traumata z dětství ovlivňují vývoj mozku, paměť a chování během celého života. Sešly jsme se v centru Natama – Institutu rodinné péče, který založila v roce 2003. Věnují se tu převážně dětem, které na začátku života zažily opuštění či ztrátu a vyrůstají v osvojení nebo v pěstounských rodinách nebo v příbuzenské péči.

Říká se, že za všechno můžou rodiče. Je to pravda?

Odpovím oklikou tak, že rodiče mají opravdu obrovský vliv na vývoj každého člověka. Současná doba jako by zapomněla, že rodiče jsou základními kompasy sociálního vývoje a toho, jak se budeme ve světě emocionálně cítit, jak budeme fungovat, jak budeme navazovat vztahy a jak budeme rozumět světu. Podíl na tom, jak nám na světě je, mají rodiče opravdu velký.

Proč myslíte, že současná doba o tom moc neví?

Vlivem internetu a rozbujelých všelijakých neověřených zpráv a zpráviček se lidé často nechávají unést spíše módními výstřelky, a to i ve výchově, a nevracejí se zpátky k základní zkušenosti nebo k vědeckým poznatkům. Informace v médiích jsou však velmi rozmělněné, v článcích a příručkách je často spousta balastu. Pro běžného člověka je velmi obtížné se vyznat v tom, co má podstatu a co ne.

Co je tedy nejzásadnější ve vztahu dítěte a matky?

Dítě se sociálně vyvíjí už v prenatálním stavu. Když mluvím o sociálním chování, míním tím všechno, co nás dělá lidmi, kteří budou fungovat mezi ostatními. Jde o to, že jsme schopni mít s někým vztah, že jsme schopni mít s někým blízký vztah, rozlišovat bližší a méně blízký vztah, že jsme schopni někomu důvěřovat, že jsme schopni rozumět tomu, že se k nám někdo chová špatně, a že víme, jak se zachovat. Že umíme používat jazyk a jsme schopni komunikovat o sobě s ostatními, žít ve skupině více lidí. Je to obrovský vesmír schopností, který dělá člověka člověkem. Ale když má mistrně ovládnout něco tak složitého, tak k tomu potřebuje mozek hodně dlouh

Foto: Shutterstock

Které období ve vývoji mozku je nejdůležitější?

Mozek se vyvíjí po etapách. Dítě má už před narozením vyvinuté smysly a rozpozná maminku po hlase, po chuti, po čichu a po hmatu. První věc po narození, která miminko zajímá, je obličej a rychle rozpozná tvář své maminky. Toto období trvá zhruba rok, kdy je dítě s maminku fyzicky sepjaté a má ji smyslově nasátou. Jde o důležitý čas, protože dítě ještě nemá rozvinuté a propojené ty části mozku, které by mu dovolily o něčem přemýšlet či něco zvažovat. A ani nemůže utéct. Miminko je stále u maminky a vnímá ji všemi smysly. V téhle fázi, o které mnoho lidí netuší, že je tak důležitá, se prostřednictvím této zkušenosti člověk učí vůbec mít k někomu bezpečný důvěryhodný vztah. Když se to nenaučí s maminkou a tatínkem v této době, možná už to nebude umět nikdy dostatečně.

Co se děje v té další fázi, když je dítě větší?

Dítě začíná lézt, chodit, strkat si všechno do pusy, neustále objevuje svět a maminka ho musí pořád sledovat. Batole se také učí, že když něco provede, maminka se trochu zlobí, pak se vztah napraví a zase si spolu hrají. Dítě někam odleze, svou mámu nevidí, tak pocítí paniku a vrací se k mamince, a pak jsou zase spolu. Dítě si uvědomuje: Aha, my spolu nemusíme být pořád, můžu přicházet, odcházet, objevovat a vracet se zpátky k bezpečné základně. V téhle fázi se dítě učí o tom, že vztah se může trochu porouchat a že se zase opravuje. Je to další vrstva jistoty. Pohádáme se, ale zase se k sobě vrátíme a máme se rádi. To platí pro období, kdy je dítěti jeden až tři roky.

A když je dítě větší?

V další fázi už dítě začíná docela dobře ovládat jazyk, začne si pamatovat události a začne se hodně vyptávat. Potřebuje mít někoho, kdo mu poskytne mapu jeho světa, a to je nejbližší maminka a tatínek. Rodič vytváří bezpečnou, jistou mapu světa. Sociální svět se rozšiřuje, chodí do školky, vídá se s prarodiči, kamarády... Svět k dítěti přichází skrz rodiče, ti ho vlastně filtrují. Dají třeba dítě do Montessori školky a tím velký svět zužují a filtrují. Dítě tak získává určité zkušenosti pro další použití. Anebo jde o rodiče, kteří jsou zá- vislé na drogách a tahají dítě po nocích po hospodách...

Více se dočtete v zářijovém Harper's Bazaaru. Právě v prodeji!

Ilustrace: Tereza Kovandová

Čtěte dál