Srdeční cesta Kateřiny Winterové: Indie

Herečka a autorka Herbáře Kateřina Winterová vzpomíná na svou zásadní cestu do Indie.

Foto: archiv Kateřina Winterová

Do Indie jsem jela za kořením. Vidět, jak se pěstuje, zpracovává a jak vůbec vypadá v „syrovém“ stavu. Oblast jižní Indie je známá díky Malabarskému pobřeží, kam spadá i stát Kérala, kam jsem se vypravila. Tady se pěstuje kardamom, kaučukovníky, čaj, pepř, vanilka a další koření pro celý svět. Zdejší přístavní město Kóčin, zvané Královna arabského moře, patřilo od středověku k jednomu z nejvýznamnějších trhů s kořením na světě. Takže jsem se ocitla přímo v centru obchodu s kořením, a dokonce ve skladech z 16. století, odkud se pepř a zázvor pravděpodobně dostával i k nám, do rukou našich praprababiček.

Když jsem přistála, už první momenty mě nadchly. V Kóčinu je moc krásná letištní hala. Měla jsem pocit, že jsem v obřím obýváku s vyřezávaným dřevěným designem. Místo tvrdých řad sedaček tu můžete přečkat odbavení na polstrovaných křeslech se zdobenými dřevěnými opěradly. Paráda! Zážitek je i zdejší vedro v kombinaci s vlhkostí vzduchu. To je bomba! A pak cesta taxíkem, kdy vládne v dopravě naprostý chaos, kterému nerozumí ani sami Indové. Měla jsem už v první hodině oči navrch hlavy a otevřenou mysl i srdce, abych si indické dobrodružství co nejvíc užila. 

Země paradoxů

Indie je plná paradoxů, i když jsem se tomuto zjednodušení před cestou smála. A pak mi to na místě vyrazilo dech. Třeba to, že i nejchudší lidé mají mobil a všechny vrstvy obyvatel neustále telefonují. Nebo muži, kteří milují své děti a umí o ně pečovat, a zároveň činnost policie pro ženy „Pink police“, která řeší neustálé obtěžování a násilí na ženách. Nebo vůně linoucí se z ulic, kde se mísí koření s vonnými tyčinkami a jídlem, a o uličku dál nesnesitelný zápach z místní stoky, kde najdete vedle staré pračky zdechlinu krávy a hned vedle ženu, co prodává bylinky, které jisto jistě v té vodě umyla. Nádherná pole s kořením v horách, kde cesty lemuje plastový odpad. Volební propagace komunistické strany, která je zde velmi silná, plakáty se soudruhy nalepené i 1000 metrů vysoko v horách spolu s praporky kladiva a srpu nataženými v lese mezi kaučukovníky. A tak bych mohla pokračovat… Ale byla jsem tu pouhých pár dní a Indie je obrovská a v každém koutu země jiná, proto nedělám žádné závěry. Jen jsem šťastná, že jsem mohla tyto paradoxy vidět. Moc ráda bych se vrátila a pochopila je. 

Foto: archiv Kateřina Winterová

Místní – stejně jako my – řeší své radosti i strasti. Díky kultuře, politice, náboženství a místním zvyklostem i počasí jsou ale samozřejmě odlišní. Já odjížděla s pocitem, že musí umět mnohem lépe snášet strasti života, že ho přijímají, jaký je, že jsou svým způsobem šťastnější než my. Ale je to jen pocit cestovatele na skok. Většina lidí tu byla ochotná, někteří byli velmi vzdělaní, jiní méně, ale čišela z nich jakási vyrovnanost. Na druhou stranu jsem se setkala i se zarytým kastovním systémem, který je tu sice už desítky let zakázán, nicméně v některých momentech se stále projevuje. Pro Evropana je to někdy šokující. 

Jídlo jako nejlepší průvodce

Naprosto mně uchvátilo koření, co si tu roste, jako by se nechumelilo. My většinou známe už jen tu poslední fázi, kdy sypeme rozemleté sušené plody do jídla, ale tady jsem si mohla utrhnout např. čerstvý plod muškátovníku, co vypadá jako meruňka, kardamomové šlahouny kvetoucí od země, ne z větví, jak jsem si představovala, obří stromy hřebíčkovce kořenného, liány pepře… Zažila jsem setkání s místním biofarmářem, co má rajskou zahradu plnou všech druhů ovoce a koření… Zkrátka jsem byla na skok v ráji. To vše jsme se snažila nafotit a popsat ve své knize, kterou jsem kromě receptů pojala tak trochu jako malou encyklopedii koření. Bylo to fakt silné a chtěla jsem se o ten zážitek podělit se čtenáři, protože mám ráda světovou kuchyni a protože koření jsou přece také byliny.

Skvělé je, když na cestách můžete i ochutnávat. A já ochutnávala. Třeba v přírodním hotelu uprostřed kardamomových plantáží se k snídani podávalo zeleninové kari s limetovou rýží s oříšky a s mini banány, které se podle místní zvyklosti do kari na talíři rozmačkají. Bylo to naprosto delikátní. U nás doma by mi to přišlo jako trochu náročné spojení i ten čas konzumace, ale to je na cestování taky krásné: chuťové zážitky, které jsou neopakovatelné a tvoří střípky nezapomenutelných vzpomínek. Jedno kari přímo z Kéraly, podle prvního indického michelinského kuchaře Atula Kochhara, jsem si přivezla. Recept najdete v mé knize o jídle Světová kuchyně plná bylin a koření. 

Čtěte dál