Sklářka Dominika Petrtýlová: „Co tě skutečně baví?“

Mladá sklářská výtvarnice Dominika Petrtýlová se zaměřuje na tvorbu křehkých váz a na malbu na sklo. Tvoří tak objekty, které mají funkci, ale zároveň jsou samy o sobě svébytným uměleckým artefaktem. Rozhovor je součástí projektu 25 žen, kterým oslavujeme 25. výročí vstupu Harper’s Bazaaru na náš trh.

Foto: Lucie Levá

Na čem nyní pracujete? 

Během posledního roku na UMPRUM se mi nakupila spousta nápadů a zakázek, které jsem už nezvládala vyrobit a odsouvala je na dobu „až po diplomce“. Teď nastala ta doba. Nyní pracuji na odložených zakázkách, též dělám nové malované vázy, stříbřená srdce a také se věnuji jednomu designovém produktu, což pro mě není běžné, ale o to je to zajímavější. 

A kdy a proč jste si vybrala sklo jako své hlavní médium?

Fascinuje mě jeho nepředvídatelnost, energie a půvabnost. Sklo vás díky náročným výrobním technologiím udržuje ve střehu a nutí namáhat mysl. Úžasný je i postup výroby spojený s šikovnými řemeslníky na huti. Sklo mě pohltilo nepozorovaně někdy ve druhém ročníku na Střední sklářské škole v Železném Brodě, kdy jsem si uvědomila, jaké výjimečné řemeslo se učím – studovala jsem obor malby a dekoru. Tehdy mi došlo, že malovat na plátno umí hodně lidí, ale malovat na sklo ne. Přišlo mi to najednou zajímavější. 

Foto: Anna Pleslová

Kdo byl vaším nejdůležitějším učitelem?

Určitě Rony Plesl, který mě vedl celých šest let na UMPRUM, kde mě jako citlivý pedagog směroval k vlastní umělecké cestě. Zásadními mezníky v kariéře nebyly ani tak mé výstavy a úspěchy, ale právě Ronyho rady. Nejdůležitějším momentem bylo, když se mě Rony ve třeťáku, po několikátém odmítnutém složitém návrhu, u konzultací zeptal: „Co tě skutečně baví?“ a já odpověděla, že vázy, a on řekl: „No, tak dělej vázy.“  To bylo velké uvědomění, tak dělám už jen to, co je upřímné, a ne působivé.

Jak k sobě necháváte promlouvat témata, která se pak rozhodnete zpracovat ve své tvorbě?

To vás pohltí samo, je to jako magnet… Jdu po ulici a najednou se musím zastavit a koukat na zlámaný věšák vyhozený v koši nebo na tagy na neorenesančních fasádách či na koloběžku pohozenou u gotického výklenku. To jsou krásné umělecké instalace, jejichž autorem je samotné město, a já přemýšlím nad příběhy, které se k nim mohou pojit. To se mi zaryje do paměti a časem to přetransformuji do skla.

Je pro vás důležité obklopovat se krásou?

Pro mě je životně důležité vystavovat své oči a srdce kráse. Když si prohlédnu krásu zjevnou, tak přecházím na krásu skrytou, někdy i v ošklivosti a kýči. Někde ale není krása žádná, v tu chvíli odcházím.

Čtěte dál