Sedmero Taťány Shammy, autorky kuchařky Mami, dáš dobrotu

Na čem jsem si naposledy opravdu pochutnala… 

Na sladkých rajčatech ze zahrady.

Jako malá jsem chtěla být… 

Malířkou. A taky jsem chtěla mít keramickou dílnu a točit hrnečky. 

Kdo byl můj nejdůležitější učitel…  

Častokrát si vzpomenu na dědu. Zpětně si uvědomuji a oceňuji, jak s námi vnoučaty mluvil otevřeně, přestože jsme byli ještě malí špunti. Náš dětský hlas i názor byl pro něj vždycky stejně hodnotný jako ten dospělácký. Stejně se teď snažím přistupovat i ke svým synům. Ti jsou mi teď na oplátku učiteli v tom smyslu, že jsou neuvěřitelným zrcadlem. Jsou vychováváni k tomu, aby se nebáli říct svůj názor a ozvat se, když se jim něco nelíbí a jsem vděčná, že jsou v tom naprosto otevřeni i k nám - rodičům. Učitelem je i můj muž, který mě motivuje, inspiruje, a hlavně ukazuje možnosti, které často sama nevidím.

Miluju to, co dělám, protože… 

…se cítím potřebná. Záleží mi na tom, abych své děti naučila správným stravovacím návykům, ovlivní to celý jejich život. A když se mi alespoň částečně podaří něco předat pomocí kuchařky Mami, dáš dobrotu? a mé práce i dalším rodičům a dětem, budu opravdu vděčná.

Nejlepší část mého dne je… 

hned několik. A každý den je to něco jiného… Miluju, když mám v ruce hrnek s nejlepší kávou od Marwina, když přijdou kluci a chtějí pomazlit, když tvořím a srdce se raduje, když si jdu večer lehnout a jsem upřímně vděčná za hezky prožitý den… 

Úspěch pociťuju…

… když jsem potřebná a užitečná
… když jsem milovaná a sama miluji
… když něco dělám a srdce u toho plesá.

To všechno dohromady mi dává pocit harmonie a naplnění. Dodává mi to zdravé sebevědomí, důvěru v sama sebe, touhu pokračovat a vydržet v tom, co dělám.  

Výzva, která mě čeká… 

Výzev mi letošní rok nachystal hned několik. Hlavně těch osobních. Momentálně mám totiž všechno vzhůru nohama a nic nezůstává na svém místě. Začalo to nenápadně díky karanténě - pročišťovaly se mi aktivity i práce. Zůstala jsem jen u toho, co pro mě má smysl dál dělat, a to, co jsem chtěla podvědomě pustit, ale bála se, odešlo samo. Jen u práce to ale nezůstalo. Vymést z temných koutů potřebovaly myšlenky, strachy i bloky, před kterými jsem léta zavírala oči… A na těch teď pracuji. Procházím si díky tomu velkou revizí a zjišťuji, kdo jsem a jakým směrem chci dál směřovat. Dlouho jsem se proto cítila tak trochu ztracená a nevěděla kudy dál, až s naprostým přijetím sama sebe, začínám vidět novou cestu.