S Monikou Marešovou o věcech veřejných a tajných
Jak zůstat ve světě Instagramu v klidu, jak odpovídat na nekonečné otázky na mateřství a proč je dobré blokovat negativní komentáře v životě i na sítích, v rozhovoru říká influencerka Monika Marešová.
Foto: Marek Mičánek
Potkaly jsme se poprvé před lety na pražském letišti, odkud jsme shodou náhod letěly na společný press trip do Říma. Když jsme si vzájemně vyprávěly, co která z nás dělá, byly jsme obě zaměstnané v časopisech. Tehdy mi Monika Marešová řekla o svém druhém plném úvazku, a to partnerství s Leošem Marešem. Zasmály jsme se tomu, ale vzhledem ke známé, neuvěřitelně nabité kariéře jejího muže byla ona poznámka velmi trefná. A dodnes je. Jsou párem, který je ve společnosti nepřehlédnutelný. Power couple. Její Instagram patří mezi ty, které se v Česku sledují, takže se jím dnes Monika živí.
Má jemný, klidný hlas, plachý pohled, je očividně introvertka vytrénovaná na ostříží zrak veřejnosti. V české společnosti je známá jako propagátorka zdravého způsobu života, cvičí, zabývá se stravou, kosmetikou, cestováním, designem... Na Instagramu nechává statisíce sledujících nahlédnout do svého světa. Tím se ovšem vystavuje i tomu, že tito věrní sledující komentují její život se suverenitou nejbližšího příbuzenstva. Což někdy hřeje a jindy může bolet.
S Monikou jsme se domluvily na jejím psaní do našeho časopisu. Od příštího měsíce se tedy na stránkách Harper’s Bazaaru potkáte s jejími texty. O životě. O životě ženy. O životě ženy slavného muže, kterého si mnozí nárokují. A jak v tom všem pořád zůstat Monikou.
Foto: Marek Mičánek
Než jsme zahájily náš rozhovor, mluvily jsme o tom, jak složité je přinutit se zpomalit. A jak přirozené by to přitom mělo být. Umíte tedy zpomalit?
Začínám si myslet, že to jako lidstvo moc neumíme. Obzvlášť lidé, kteří žijí ve větších městech, kde proudí rychlá energie, jen těžce nacházejí způsob, jak se uklidnit. Na sobě jsem zjistila, že dokážu vypnout, ovšem že přitom přetěžuji zase něco jiného, například dokážu vypnout hlavu při extrémně těžkém fyzickém výkonu. Přestat o sobě přemýšlet a vypnout je přitom tak důležité, jinak se váš stres přenese na vaše tělo. A to nikdy nelže. Potvrdilo se mi to v různých situacích. Když jste například v dlouhodobém vztahu, který vám už nevyhovuje, ale pořád tu nespokojenost držíte v sobě a v hlavě si racionalizujete, proč zůstat, tak vám to tělo stejně nakonec dá vědět. Například vám pak může přestat partner vonět, vaše tělo ho nebude chtít. Celoživotně se mi jakákoli větší stresová situace odrazí na žaludku, ztratím chuť k jídlu, jako bych tam měla kámen. To je pro mě znamení, že je na čase vypnout a odjet pryč. Ale to, že neumím moc odpočívat, přičítám i všudypřítomnosti Instagramu. Ačkoli... i mně se Instagram přelévá z módu práce do módu zábava a potěšení a zpět. Především když cestuju, něco mě těší, inspiruje a chci si to vyfotit. Instagram je můj časopis.
Váš časopis?
Ano, Instagram mám vlastně proto, že mě vždycky bavily časopisy. Vyrůstala jsem v Anglii a na prázdniny létala sama za babičkou a dědou. Už jako sedmiletá, s pasem v kapsičce na krku. Dostala jsem peníze na svačinu, ale místo toho jsem si na letišti kupovala časopisy, bavil mě v nich design, modelky, všechno. Takže Instagram se pro mě stal něčím přirozeným, co mi dělá radost, album, které si skládám přesně tak, jak chci já.
Instagram je ale dost práce, máte hodiny, kdy na něm jste a kdy ne?
Takhle by to bylo samozřejmě skvělé, ale já nejsem člověk, který by měl rád omezení. Když začnu mít dojem, že mě něco omezuje, stane se ze mě divoký kůň v ohradě. Ale například můj muž si, když spolu jdeme na večeři, nechává mobil záměrně doma. Já si jisté věci nechávám ráda pro sebe, ale pak jsou situace, které s lidmi sdílet chci. Instagram zachycuje chvíle, které vás baví a dohromady o vás něco vypovídá. Dnes je pro mě Instagram byznys, ale zároveň – a to je důležité – pořád i jediný možný prostředek, jak mohu lidem ukázat skutečnou Moniku. Kdybych Instagram neměla, jsem si jista, že mě budou lidé vnímat úplně jinak, než jaká jsem.
Foto: Marek Mičánek
To ale vyžaduje, aby byl člověk na Instagramu upřímný a hlídal si, aby se nestylizoval.
Ano, to je pravda. Nikdy bych například nespolupracovala s firmou, jejíž výrobek bych nepoužívala nebo mě nebavil. Tam mám hranici. Co se týká osobní roviny, do osobního alba si taky nedáte fotku, na které vám to podle vás nesluší, je to přirozené.
Jak se vyrovnáváte s reakcemi lidí na Instagramu, kteří vás tam komentářem jasně chtějí zranit. Dá se na to zvyknout?
Jak kdy. My ženy se během měsíce nacházíme v různé fázi cyklu a reagujeme různě. Ale pokaždé mě to zamrzí a pokaždé se nad tím pozastavím. Protože tomu nerozumím. Vždycky si říkám, proč tomu ty ženy tu energii věnují... Z negativní energie přece nikdy nevznikne nic pozitivního. Nevěřím tomu, že když vám slečna nebo paní napíše něco negativního, že se jí uleví, myslím, že takhle to nefunguje. Když někdo začne být osobní nebo se jeho hejty opakují, takové lidi jsem se naučila blokovat. Setkala jsem se s tím, že mi měli lidé tendenci vyčítat, že mažu komentáře a blokuju lidi, ale je to přece stejné, jako by vám u dveří doma zazvonil člověk, plivl vám do obličeje a vy byste ho pozvala na kávu. Taky to přece neuděláte, protože takového člověka ve svém okolí nechcete. Můj profil na Instagramu je moje část světa, a pokud se to někomu nelíbí, nemusí mě sledovat, ale nechci mít jeho nenávist na svém profilu. Navíc nenávist jen na sebe váže další nenávist. Proto to blokuju.
Sledujete také aktivně profily ostatních lidí?
Sleduju spoustu lidí a spoustu profilů, ale jen na velmi malé procento lidí kliknu každý den. Můj muž sleduje své lidi a scrolluje si, co se u nich během dne objevilo. Já sleduji to, co mám ráda, cvičení, cestování, módu. Takže si v Instagramu opravdu listuju jako v časopise. Vzniká mi z toho pokaždé něco jako moodboard toho dne, krásný dům, zajímavá lampa, jinde někdo cvičí v krásné přírodě. Instagram pro mě zůstává studnicí inspirace tak, jak byl na začátku zamýšlen, a bylo by skvělé, kdyby ho tak lidé vnímali. Nikoli jako platformu, kde se lidé jen chlubí. Záleží na tom, jak chcete věci vidět. Když vidím holku, která má krásnou postavu a cvičí, tak si přece nemusím říct, to se jí to cvičí, když na to má čas, který já nemám, ale řeknu si, že tedy ještě vstanu a půjdu si taky zaběhat.
Foto: Marek Mičánek
