#rozhovornapokracovani: O herectví

Fotografka Karolína Holubová se ptá své maminky Evy a přítele Matěje Paprčiaka.

Foto: Karolína Holubová

KH: Kdy jste se poprvé rozhodli, že byste se chtěli věnovat herectví?

EH: Já si vůbec nepamatuju, že bych chtěla byt něčím jiným, než učitelkou nebo herečkou.

MP: Uff, tak tohle je jednoduchá otázka a komplikovaná odpověď, haha. Nebudu lhát, napalo mě to, asi jako každého malého kluka. Ale to jsou takové klasické sny a výstřely do tmy. Já měl hodně snů, můj největší bylo hrát profesionálně fotbal, což se mi později částečně splnilo (pozn. redakce: Matěj hrál profesionálně za Slavii, kdy v Gambrinus lize nastupoval v sezóně  2011/2012), ale pak přišel náhlý konec a já vymýšlel co dál. Začal jsem s modelingem, což jsem si myslel, že má k herectví blízko a po dvou letech v modelingu jsem se rozhodl, že odjedu studovat do Londýna byznys na Univerzitu. A tam jsem si řekl, proč bych se měl věnovat něčemu, co vlastně ani nechci dělat. Takže, jak to tak bývá, opět tomu jednou pomohla náhoda, kdy Československé divadlo v Londýně hledalo jednoho herce, který mluví jak česky/slovensky, tak i anglicky. A jelikož nikdo tyhle parametry moc nesplňoval, dostal jsem tu roli já. Hrozně jsem si chtěl zkusit, jaký to je být na jevišti v divadle a hrát před lidmi. A nebudu vám lhát, hodně se mi to zalíbilo. Postupem času jsme s divadlem hráli v Londýně, Bruselu, na festivalu na Slovensku, a taky jednou v Praze. Po půl roce mého působení v divadle hlavní producentka řekla, že se stěhuje zpět na Slovensko a divadlo v Londýně po 7 letech skončilo. Já si ale říkal, že s herectvím rozhodně končit nechci. Nejdříve jsem si našel tříměsíční herecký kurz jen tak na zkoušku, a protože mě herectví nadchlo, přihlásil jsem se na Drama School v Richmondu, naučil se dva monology, se kterými mi Eva pomohla, za což jí velmi děkuju, a k mému překvapení jsem byl přijat. Takže takhle nějak vypadal můj začátek.

KH: Matěji, ty jsi na cestě stát se hercem a mami, ty jsi naopak už ostřílená matadorka. Jaká vidíte úskalí tohoto krásného povolání / umění?

EH: Och, těch je nepočítaně! Hlavně nic není jisté. Není jisté, zda se představení nebo film povede, jestli se mi povede ztvárnit roli, jestli budou chodit diváci... Dalším úskalím je spolupráce s režisérem a souhra s kolegy. Otrocké učení textu a zapamatovaní si aranžmá. Vnímaní diváků, jejich reakci, jejich koukaní do mobilu během vašeho niterného monologu, znejistění, znervóznění, přehnané či nedostatečné sebevědomí... Ale když naopak všechno klape, souhra s kolegy, když se sejdou dobří diváci, když vám role sedí a věříte ji, když ve hře vidíte i poslaní, je to úžasné... Nohama možná stojíte v blátě, ale hlavu máte v oblacích.

MP: Úskalí je tam hodně. Pamatuju si náš první den ve škole, kdy jsme se všichni sešli, tak nějak jsme se na sebe podívali a říkali jsme si, tak co nás tu teda budou učit. A po dvou dnech jsme vyšli ze školy úplně zpražení, že vlastně vůbec nic nevíme, a že to zas taková sranda nebude. Mám-li jmenovat nějaké úskalí, tak dnes je v Londýně samozřejmě velmi vysoká konkurence, každý si myslí, že to může dělat a každý to tak nějak zkouší. Samozřejmě tihle lidi dřív nebo později narazí. Protože znalost řemesla je nesmírně důležitá. My se na škole učíme tolik věcí, to snad ani nejde jmenovat, ale tak pokusím se něco přiblížit. Cvičíme různé techniky „basic efforts“ na způsob Labana, ze kterého vychází britské školy především. Pak samozřejmě „Method acting“, který vychází ze Stanislavskiho spolu s novější technikou od Stelly Adler. Do toho se učíme porozumět a mluvit v iambickém pentametru, na kterém je založený Shakespeare, dále různé techniky mluvení, dýchaní, psychických poloh. Pohybové aktivity jako šermování, základy tance a tak dále. Je toho opravdu hodně. Tohle všechno cvičíme dnes a denně. A samozřejmě se člověk musí věnovat i teorii, bez ní by to taky nešlo, a tam je to opravdu nekonečné. Tohle všechno jsou úskalí v herectví, jak je brané v Londýně. Je jasné, že každá technika, cvičení nebo informace má přidanou hodnotu a nikdy nevíte, která se bude hodit a nebo, kterou po vás budou vyžadovat. Do toho všeho je spousta herců dlouhou dobu bráno jako začátečníci, takže než se tím člověk opravdu začne živit, může to trvat dlouhou dobu. A samozřejmě posledním faktorem je štěstí, bez kterého by to taky nešlo.

KH: Kde čerpáte inspiraci?

EH: Z života, z knih, z filmu, z vyprávění, ale i z hudby a z výtvarného umění. Když se to hodí, tak z historie…  

MP: Inspirace je všude kolem podle mě. Jsou to různé životní příběhy, filmy, divadlo, knihy, ale třeba obyčejná diskuze nebo různé pohyby lidí jsou také velkou inspirací. My máme ve škole za jeden z úkolů si zapisovat různá gesta a pohyby, které zaregistrujeme ve svém okolí a ty pak řešíme i v praxi, takže se dá říct, že inspirace je opravdu všude kolem nás, jenom ji musíme chtít vidět.

KH: Kdo jsou vaše herecké vzory, jak tuzemské tak zahraniční a proč?

EH: Pro jejich kreativitu: Iva Janžurová, Dustin Hoffmann, Meryl Streepp, Jesica Lang, Mia Farow, Alan Alda, Al Pacino, Leonardo di Caprio...

Pro jejich osobitost Jiřina Bohdalová, Vladimír Menšík, Woody Alen, Anna Magnani...

Miluju Mastroaniho, Belmonda,  Kopeckého, Gerarda Philipa... Je mi líto, jestli jsem některé zapomněla, určite ano. Je jich mnoho, které zbožňuji. Třeba plejádu českých bardů a úžasných hereček jako byli pan Stěpánek, Pivec, Smolík, Hugo Hass, Záhorský, Hrušínský, Kemr, Munzar, paní Scheinflugová, Medřická, Fabiánová, Hlaváčová... Miluju Voskovce a Wericha a samozřejmě Cimrmany. Miluju Suchého, Šlitra, Molavcovou, miluju poetiku a humor Miroslava Hornička, legraci dvojic Bohdalová -Dvořák, Kaiser - Lábus... To všechno jsou v něčem moje vzory...

MP: Tak mým velkým vzorem a inspirací je samozřejmě Eva Holubová :-). Ale kdybych měl jmenovat i nějaké jiné herce, tak mám rád takové klasické české jako Vlasta Burian, Menšík, Iva Janžurová, Bolek Polívka. A z těch zahraničních to je Robert De Niro, toho mám hodně rád, Toma Hankse, Leonardo DiCaprio a samozřejmě Tom Hardyh, ten je mojí velkou inspirací! Navíc byl dřív také model a já jsem se rozhodoval i tak trošku podle něj, kde v Londýně studovat. A teď můžu hrdě prohlásit, že studuju na stejné škole jako on! 

KH: Já vím, že se spolu o herectví bavíte a někdy až dlouho (na to jak jste spolu probírali iambický pentametr v Shakespearových hrách asi nikdy nezapomenu). Dozvídáš se, mami, ještě něco nového od Matěje? Jak vám příjde přístup k herectví jiných v ČR a jiný v UK?

EH: Ano, mnoho nového!!! A jsem moc ráda, že Matěj se všechny ty informace a metody dozvídá jako dospělej člověk, že o nich přemýšlí a velmi pilně si je osvojuje a tím pádem je může předávat. 

MP: Já v ČR herectví nestudoval, ale z toho, co mi Eva říká, vidím, že rozdíl je opravdu veliký. Těžko říct, co je lepší, přece jenom nejsem letitý zkušený herec a nemám tu možnost tohle konfrontovat, ale myslím si, že by se české herecké školy mohly trochu inspirovat zahraničím a zahrnout některé techniky do osnov.

KH: Oblíbená hra. (Režísér/ka)

EH: Čechov, Čapek, Shakespeare, Havel, Sartre, Anouilh, Arthur Muller, Pirandello... Lada Smoček.

MP: Miloš Forman, Wes Andreson, Jean-Luc Godard za režiséry… Oblíbené hry - mám hodně rád Shakespeara, protože jsme ho zkoušeli ve škole, a zvlášť v té staré angličtině, kde si člověk může vychutnat ten iambický pentametr, to dává ten pravý smysl a má to fakt grády.

KH: Mami, ty kromě herectví se teď budeš věnovat režii. Připravuješ inscenaci Revizora od Gogola. Na co se nejvíce těšíš a co naopak bereš jako největší výzvu?

EH: Nastala obrovská potřeba “dělat” klasiku, “dobovku”. Už dlouhou dobu hraju vlastně “současnost”. Lidi to mají rádi, kouknout se na sebe na jevišti zasmát se svým problémům, který je ale jinak drtí nebo nervuje. A současnost taky tolik nestojí. Tedy výprava, kostýmy. Nevím, zda diváci touží vracet se do jiných časů. Já ano, protože si myslím, že to potřebujeme. A na to, až to budeme s herci hledat a nacházet a snažit se to převést na jeviště, na to se těším moc. Jako výzvu to moc neberu, já o tom tak nepřemýšlím, já si věřím, nepotřebuju si dávat výzvy.

MP: No, já ti u toho budu držet palce a těším se na premiéru!

KH: Za léta své herecké kariéry jsi pracovala se spoustou režisérů, teď se tedy režisérem sama staneš, vypozorovala jsi něco, co Ti často chybělo jako herečce a na co by jsi se ve své režii chtěla zaměřit?

EH: Ano, proto jsem se toho ujala sama. Vadí mi vlastně zásadní přístup ke hrám, k jejich nastudovaní. Nebudu hodnotit druhé, řeknu, jak to cítím já. Takže pro mne je důležitý věřit autorovi a hře! A z toho vycházet a dohodnout se, O ČEM. A s herci potom hledat, JAK.

MP: To mě teda zajímá taky!

KH: Matěji já vím, že před herectvím jsi měl naplánovanou trochu jinou kariéru. Věnoval jsi se profesionálně fotbalu. Jak čerpáš z téhle zkušenosti?

MP: Mezi fotbalem a herectvím vidím obrovskou paralelu. V obojím je třeba velká pracovitost a příprava. Výkon samotný je jiný, ale všechno ostatní je v podstatě totožné. Ve fotbale máte hráče, trenéra, v herectví herce a režiséra. Ve fotbale máte tréninky a zápasy každý týden, v herectví máte zkoušky a do toho máte představení. Obojí děláte pod určitý tlakem, na živo před lidmi, lidi na to reagují, vy tu reakci vnímáte, je toho opravdu hodně podobné. Není snad jen v tom, že ve fotbale jste nikdy nevěděl, jak to dopadne. Hlavní rozdíl je asi v tom, že ve fotbale vám je 30 a už jste brán jako starý hráč na sklonku kariéry, v herectví jste pořád mladý nadějný herec a můžete to dělat celý život.

KH: Máš pocit, že jsi se v herectví našel, a že k němu cítíš stejnou vášeň, jakou jsi cítil k fotbalu, a jaká Ti chyběla v modelingu?

MP: Fotbal je vášeň na celý život, ať už aktivně nebo i pasivně. To tak prostě je. Sice už ho nehraju vrcholově, ale pořád chodím na londýnskou Hanspaulku a vidím to tak, že dokud budu chodit, tak budu kopat do balonu pořád. Modeling mi spadl do klína sám. Já jsem za to strašně vděčný a děkuju Puru (Pozn. Pure Model Management) za to, že mi dal tu příležitost, mohl jsem díky modelingu procestovat spousty míst, poznat mraky skvělých lidí a určitě to budu dělat dokud to bude možné. Je ale pravda, že tenhle svět má spoustu mezer, které mě vnitřně nenaplňují. Jinak co se týče herectví, tak ano, je to pro mě to pravé. Cítím, že je to něco, co chci dělat, co mě baví a hlavně naplňuje. Vidím v tom smysl a velký přesah.

KH: Mami a Matěji, všichni vědí, že vy dva jste si hned padli do noty a že jste v podstatě nejlepší kámošky a v budoucnu spolu budete dost možná kolegové… Zahráli byste si spolu v něčem? A v čem?

EH: Určitě!!! V čemkoliv, kde jsou hezké postavy starší ženy a mladého muže. Takže by mohl být klidně jeden ze starších synů Čapkovy Matky, v antice, třeba ve hrách o Trojské válce, já už bych mohla hrát trojskou královnu-matku Hekabe, Matěj Hektora nebo Parida. Vidíš, kluk bude brzy končit, je čas se po něčem podívat!!!

MP: Haha, to se ví, že my jsme dvě ségry!!! Tak já se samozřejmě s tvojí mámou srovnávat nemůžu, to prostě nejde. Ona už je na scéně hodně dlouho, tisíce odehraných představení, desítky filmů, to prostě nejde. Ale samozřejmě by to byla pro mě veliká čest si s tvojí mámou v něčem zahrát. To se ani nedá popsat, jak moc velká věc by to byla. Tak já doufám, že to třeba někdy vyjde, určitě bych chtěl a šel bych do toho, ideálně v nějakém celovečerním filmu ;-). 

KH: V jaké roli bys rád viděl, Matěji, mámu a v jaké roli bys, mami, ty ráda jednou viděla Matěje?

EH: Já bych mu přála všechny možné role u Čechova, u Shakespeara (Petrucio ze Zkrocení zlé ženy, či Romeo nebo Mercucio). Role u Tennessee Williamse...

MP: Já vnímám Evu jako neuvěřitelně inspirativní a silnou ženu. Viděl bych jí v rolích charakterově silných žen. Někde, kde by mohla pořádně předvést svou pestrou hereckou paletu. Myslím, že vdovu v The Rose Tattoo by ztvárnila bravurně, stejně tak jako jí ztvárnila Anna Magnani.

KH: Kde vás teď můžeme vidět?

EH: Divadlo Kalich - představení Veletoč s Ivou Janžurovou, Baronky; Studio Dva – Hvězda, Líbánky na Jadranu, Klára a Bára, Poprask na laguně, Smolíkovi; Vila Štvanice – Čaj a Apokalypsa 

MP: Tak vidět mě můžete hlavně v Londýně. Osobně třeba v našem školním divadle. Nedávno jsme hráli hru Twelfth Night od Shakespeara, hru budeme ještě opakovat. Teď v rámci školy připravujeme hru Tři Sestry od Čechova. Na podzim jsem natočil krátký film Quiet Crossing s velmi talentovaným a nadějným režisérem Patrikem Křivánkem. Film bude běžet na několika festivalech. Tak až výjde, tak dám určitě vědět na mém instagramu @iammatejpaprciak. A Eva zapomněla zmínit, že spolu natáčíme videa, kde jí ukazuji, herecké techniky - co se učíme ve škole a ty pak nahrajeme na náš společný YouTube kanál a naše Instagramy.

Doufám, že jste si užili další #rozhovornapokracovani a klidně mi napište, jaká témata by vás třeba zajímala!

Vaše

Karolina

Čtěte dál