Nad tím se zamýšlí fotografka Karolína Holubová.
Hodně dlouho mě trápí jedna otázka. A sice, proč ženy nemají rády ostatní ženy? Proč mezi námi panuje taková řevnivost? Proč si děláme naschvály a jak těžké vlastně je potkat spřízněnou ženu?
Foto:Lukáš Dvořák
Jako by přátelství mezi dvěma lidmi nebylo už tak dost komplikované… Jako by mezilidské vztahy nebyly už samy o sobě jedna velká enigma. Když se do toho ještě připlete ženská řevnivost a závist, je oheň na střeše takřka hned. Od malička se setkávám s tím, že jsem žena, cítím se jako žena a přitom ženskému světu tolik nerozumím. Možná je to tím, že se mi moje kamarádka ze sousedství odstěhovala, když jsem byla předškolačka a já vyrůstala s bráchou a jeho přáteli. Panenky jsem vyměnila za fotbal a střevíčky za kopačky. V létě si hrála na indiány a na Playstationu s bráchou Fifu… Nebo jsem se narodila prostě taková… Těžko říct. Pravdou ale je, že jsem ženskému světu vlastně nikdy tolik nerozuměla. Chyběla mi v něm určitá přímočarost.
Foto: archiv Karolíny Holubové
Holčičky jsou od mala intrikánky. Řešíme malichernosti a neumíme se nad sebe mnohdy povznést. Naše přátelství jsou komplikovaná a panuje v nich určitá a divná hierarchie. Co já se toho v období dospívání kvůli přátelství s holkama nabrečela. Kolikrát jsem byla kamarádka jen, když se to hodilo. Jako holčičky více dbáme na to, jak dotyčný přítel nebo dotyčná přítelkyně vypadá, co nosí, v čem je pro nás třeba výhodný/výhodná. U kamarádek pak, jestli nejsou hezčí a lepší než jsem já sama. Jestli s nimi můžeme jít do společnosti a ony nás tam neupozadí… Jestli zkrátka je ta dotyčná náš Morty a my její Rick…
Foto: archiv Karolíny Holubové
Soudě ze své zkušenosti a z toho, jak mi i v poslední době píší podobně smýšlející ženy na mé sociální sítě mám pocit, že mohu prohlásit, že ženy si víc než sobě rovného parťáka hledají něco, čemu se v angličtině říká „sidekick“. A že když jsou dvě sobě rovné ženy v jednom přátelství, působí to trochu jako dva kohouti na jednom smetišti. Jako bychom to už tak neměly samy se sebou dost složité i tak.
A přitom je to taková škoda. Že se nad všechno tohle neumíme povznést a místo toho, abychom se radovaly jak jedna druhou můžeme obohatit, co všechno si můžeme předat, jak jsme oproti mužům ve spoustě věcech třeba citlivé a empatické… My se podrážíme, pomlouváme a intrikujeme.
Foto: archiv Karolíny Holubové
Musím se přiznat, že jsem na nějaký čas na ženská přátelství trochu zanevřela. Bylo v nich pro mě až moc proměnných. Jak jsem zmiňovala na začátku, chyběla mi v nich určitá přímočarost, která nejenže šetří čas, ale vlastně i city. Mojí nejlepší kamarádkou byli dlouhou dobu máma a můj partner… A i když bych na tyhle dva parťáky nedala dopustit, absence ženského přátelství mi chyběla. Chybělo mi objetí a pochopení. Chyběla mi ženská moudrost a empatie. Chyběla mi ženská síla a energie. Chyběl mi nadhled a porozumění od spřátelené ženy.
Začala jsem si uvědomovat, že to, že je jiná žena krásná neznamená, že já nejsem. Že úspěchy ostatních nemusí snižovat úspěchy mé. A že když mě někdo v přátelství podrazí, neznamená to, že jsem méně cenná, ale spíše to ukazuje na jejich mdlý charakter. Zkrátka a dobře, spoustu věcí mi rázem docvaklo, a já se najednou otevřela možnosti ženského přátelství. A ejhle! V mém životě se začaly objevovat ženy, které to cítí podobně jako já. Které mají za sebou podobnou zkušenost a zklamání. Začala jsem do svého života přitahovat podobně smýšlející krásné bytosti, které mě nejen obohacují, ale zároveň mi přejí. Přejí mi bezelstně úspěch a já jim. A musím se přiznat, že je to rozhodně příjemné přátelit se s druhou ženou a zároveň se jedna druhé podvědomě nebát či nebýt ve střehu.
Pravda je taková, že ženství je krásná věc. A je třeba o něj pečovat. Nebát se jedna druhé. Pomáhat si. Být tu jedna pro druhou a neházet si klacky pod nohy. Jak můžeme chtít bojovat proti patriarchárnímu světu, když vlastně nejvíc bojujeme mezi sebou?
Zakončím tento článek svým oblíbeným citátem od Madeleine Albright: