Proč ženy nemají rády ženy?

Hodně dlouho mě trápí jedna otázka. A sice, proč ženy nemají rády ostatní ženy? Proč mezi námi panuje taková řevnivost? Proč si děláme naschvály a jak těžké vlastně je potkat spřízněnou ženu?

Jako by přátelství mezi dvěma lidmi nebylo už tak dost komplikované… Jako by mezilidské vztahy nebyly už samy o sobě jedna velká enigma. Když se do toho ještě připlete ženská řevnivost a závist, je oheň na střeše takřka hned. Od malička se setkávám s tím, že jsem žena, cítím se jako žena a přitom ženskému světu tolik nerozumím. Možná je to tím, že se mi moje kamarádka ze sousedství odstěhovala, když jsem byla předškolačka a já vyrůstala s bráchou a jeho přáteli. Panenky jsem vyměnila za fotbal a střevíčky za kopačky. V létě si hrála na indiány a na Playstationu s bráchou Fifu… Nebo jsem se narodila prostě taková… Těžko říct. Pravdou ale je, že jsem ženskému světu vlastně nikdy tolik nerozuměla. Chyběla mi v něm určitá přímočarost.

Holčičky jsou od mala intrikánky. Řešíme malichernosti a neumíme se nad sebe mnohdy povznést. Naše přátelství jsou komplikovaná a panuje v nich určitá a divná hierarchie. Co já se toho v období dospívání kvůli přátelství s holkama nabrečela. Kolikrát jsem byla kamarádka jen, když se to hodilo. Jako holčičky více dbáme na to, jak dotyčný přítel nebo dotyčná přítelkyně vypadá, co nosí, v čem je pro nás třeba výhodný/výhodná. U kamarádek pak, jestli nejsou hezčí a lepší než jsem já sama. Jestli s nimi můžeme jít do společnosti a ony nás tam neupozadí… Jestli zkrátka je ta dotyčná náš Morty a my její Rick…

Soudě ze své zkušenosti a z toho, jak mi i v poslední době píší podobně smýšlející ženy na mé sociální sítě mám pocit, že mohu prohlásit, že ženy si víc než sobě rovného parťáka hledají něco, čemu se v angličtině říká „sidekick“. A že když jsou dvě sobě rovné ženy v jednom přátelství, působí to trochu jako dva kohouti na jednom smetišti. Jako bychom to už tak neměly samy se sebou dost složité i tak.

A přitom je to taková škoda. Že se nad všechno tohle neumíme povznést a místo toho, abychom se radovaly jak jedna druhou můžeme obohatit, co všechno si můžeme předat, jak jsme oproti mužům ve spoustě věcech třeba citlivé a empatické… My se podrážíme, pomlouváme a intrikujeme.

Musím se přiznat, že jsem na nějaký čas na ženská přátelství trochu zanevřela. Bylo v nich pro mě až moc proměnných. Jak jsem zmiňovala na začátku, chyběla mi v nich určitá přímočarost, která nejenže šetří čas, ale vlastně i city. Mojí nejlepší kamarádkou byli dlouhou dobu máma a můj partner… A i když bych na tyhle dva parťáky nedala dopustit, absence ženského přátelství mi chyběla. Chybělo mi objetí a pochopení. Chyběla mi ženská moudrost a empatie. Chyběla mi ženská síla a energie. Chyběl mi nadhled a porozumění od spřátelené ženy.

Cítila jsem ale, že abych si do života přivolala spřízněné duše, musím se nejdříve otevřít jejich energii. Uvědomila jsem si, že jen těžko mohu mít ráda jinou ženu, když nemám ráda tu ženu svoji. Když se svojí vnitřní ženou neumím mluvit. Když si nevěřím. Protože, jak můžeme věřit jiným, když nevěříme ani sami sobě?  

Začala jsem si uvědomovat, že to, že je jiná žena krásná neznamená, že já nejsem. Že úspěchy ostatních nemusí snižovat úspěchy mé. A že když mě někdo v přátelství podrazí, neznamená to, že jsem méně cenná, ale spíše to ukazuje na jejich mdlý charakter. Zkrátka a dobře, spoustu věcí mi rázem docvaklo, a já se najednou otevřela možnosti ženského přátelství. A ejhle! V mém životě se začaly objevovat ženy, které to cítí podobně jako já. Které mají za sebou podobnou zkušenost a zklamání. Začala jsem do svého života přitahovat podobně smýšlející krásné bytosti, které mě nejen obohacují, ale zároveň mi přejí. Přejí mi bezelstně úspěch a já jim. A musím se přiznat, že je to rozhodně příjemné přátelit se s druhou ženou a zároveň se jedna druhé podvědomě nebát či nebýt ve střehu.

Pravda je taková, že ženství je krásná věc. A je třeba o něj pečovat. Nebát se jedna druhé. Pomáhat si. Být tu jedna pro druhou a neházet si klacky pod nohy. Jak můžeme chtít bojovat proti patriarchárnímu světu, když vlastně nejvíc bojujeme mezi sebou?

Zakončím tento článek svým oblíbeným citátem od Madeleine Albright:

„V pekle existuje zvláštní místo pro ženy, které nepomáhají ostatním ženám.“

Vaše Karolína