Proč bys měla být alespoň trochu marnivá

Jak říkal Mark Twain v podstatě jsou dva typy žen. Ženy, co jsou marnivé na parádu a „ženy, které nejsou marnivé na parádu, protože jsou marnivé na to, že nejsou marnivé na parádu.“

Foto: Karolína Holubová

Vždycky jsem myslela, že parádit se je přežitek… Že jsem ta správná a oduševnělá, když si nepotrpím na krásu a dokážu světu, že hlavní je přece správný charakter. Tvrdošíjně jsem se odmítala malovat a všemožně se jinak „čančat“, protože „čančání“ je přece pro pipiny a já jsem „intelektuálka“. No, spíš bych ale mohla napsat - chytrá horákyně…

Ó jak jsem byla pošetilá a vlastně hloupá… V době svého dospívání, jsem si myslela, že když se žena či holka zkrášluje, dává na odiv svůj vzhled a potlačuje tak tím svojí duši. A že na procházku do lesa musím vypadat jako ten největší hastroš, jinak mě každý bude mít za fiflenu, a že hezkých věcí, které by se mohly umazat, je zkrátka škoda nosit, že patří do skříně, nikoliv na sebe.  Že já jsem ta „správná“ holka dokážu tím, že se nebudu bát občas se umazat, spát pod širákem, nebudu se bát se přihlásit na nasekání dříví nebo ho alespoň nanosit… Protože, jakožto moderní a soběstačná žena, si přece se vším poradím a vyhrnout si rukávy a pustit se do práce mi přece nedělá žádný problém!

Foto: Karolína Holubová

Nešlo mi samozřejmě potom do hlavy, proč, když já jsem tak správná a do „nepohody“, chlapci dávají raději přednost nějaké „náně“, která evidentně nerozumí tomu, že když se jede na čundr, krátká vypasovaná mikinka udělá sice parádu, ale nezahřeje… A že roztomilé sandálky do bahnitého terénu jsou prostě čistá „zhovadilost“.  Že zkrátka vyjet kempovat bez spacáku je vrchol naivity, tak proč se téhle Nanynce dostává veškeré pánské pozornosti?! Proč jí mužské osazenstvo nabízí mikiny, spacáky, přikrývky a své klíny? A my, informované, vybavené moderní ženy, zůstáváme bez povšimnutí a mimo jejich starosti a pozornost?

Dlouho mi trvalo, než jsem si uvědomila, že tyhle typy dívek vůbec nejsou tak bezbranné a naivní, jak jsem si já naivně myslela. Někde uvnitř dobře věděly, že čím míň si toho vezmou, tím víc se o ně naši chlapci postarají a poperou… Nebo bych možná mohla říci, tím víc se z nich vlastně pos*rou?!

Foto: Karolína Holubová

Zkrátka trvalo mi asi jenom 10 let, než jsem si uvědomila, že pokud jde o muže, je třeba změnit taktiku. Že se musím naučit být trochu marnivá, a že chlap v principu nechce vedle sebe šedou nevýraznou myšku. A tak, jak se my ženy umíme chlubit jejich postavením a tím čím jsou a co mají, oni se chlubí tím, jak vypadáme, vaříme a jak se o ně staráme. A že místo toho, aby mě to uráželo, můžu udělat něco pro sebe, popustit uzdu své velkolepé oduševnělosti, přestat být marnivá na to, že nejsem marnivá a začít být víc marnivá na parádu. Ono ve výsledku to vyjde na stejno, jen u té druhé možnosti líp vypadáte a možná se i lépe cítíte… Nechci se však krášlit pro ně, ale pro sebe! A když se to bude líbit i mému okolí, tak to přece ničemu a nikomu neuškodí, říkám si. Ba naopak! Dvě mouchy jednou ranou, jak se říká.

Foto: Karolína Holubová

Vždycky se mi líbily upravený ženský, ale bála jsem se takovou ženskou být, protože jsem si nevěřila. A tu pozornost, které by se mi nedej bože dostalo, bych neunesla. Bála jsem se být sama sebou a bála jsem se se líbit. Nechtěla jsem, aby si o mě muži mysleli, že se parádím pro ně, ale zároveň jsem si netroufla parádit se jen tak pro sebe… Myslela jsem, že když se budu nenápadně a cudně oblékat chlap ocení, že na sebe nechci přitahovat pozornost, a že ode mě nemusí nikoho odhánět… Jak mi vysvětlil jeden můj kamarád, opak je pravdou… Muži vždycky chtějí mít vedle sebe krásné upravené ženy. Ženy, které se nebojí být samy sebou, ženy které jsou smyslné, ženy za kterými se otočí hospoda, když vejdou.

Foto: Karolína Holubová

Myslím, že částečná marnivost k ženám právem patří. Že jakožto něžné pohlaví jsme zrozeny pro hýčkání, nerozhodneme-li se o opaku. Myslím, že děláme často chybu, když na sobě šetříme… Neříkám rozhazovat peníze, které nemáme, ale tak nějak jako Marie v Dámě na kolejích, je čas od času potřeba praštit do stolu, udělat něco pro sebe a zajít si ke kadeřnici. Nebo si koupit smyslné spodní prádlo, či tu novou sukni, která se nám líbí ale netroufneme si na ní. Samozřejmě, že existenční otázky mají vždy přednost před vzhledem… Ale prostě si myslím, že si žena musí občas dopřát!  A že je to částečně i naše zodpovědnost se udržovat ve formě. Jak se říká v letadle, nejdřív musíme nasadit masku s kyslíkem sobě a až pak pomáhat ostatním! A tak je to i s paráděním!

Protože nejde jenom o parádu! Jde o to cítit se dobře! Sama se sobě líbit! Sama si sebe vážit! Cítit se žádaná a krásná! Nenechat se uchlácholit tím jejich: „Mně se líbíš taková jaká jsi, Mařko…“ Neusnout na vavřínech! Stále na sobě pracovat a o sebe dbát! Nám se zvýší morál a jim vypadnou oči z důlků!

Neboj se být trochu marnivá! Neboj se si sem tam dopřát! Neměj strach se líbit! Máš právo být taková jaká chceš být! Máš právo o sebe pečovat a dopřát si!

Domnívám se, že v malých dávkách je marnivost velmi prospěšná! Ba dokonce možná i nutná! Pustě si, milé ženy, film Dáma na kolejích. Tam ostatně Radoslav Brzobohatý popisuje zcela přesně co se stane chlapovi, když potká upravenou kočičku. 

Karolina

Čtěte dál