Olo Křížová: Češi se stydí za to, že jsou úspěšní

Fotografka, návrhářka, kurátorka výstav... To je výčet pouze pár profesí, kterými si prošla vizionářka Olo Křížová. Na kterou roli se aktuálně soustředí, jak vnímá české návrháře a jejich postavení či co současné módní scéně zoufale chybí?

Foto: archiv Instagramu @olo_dressing

Modelka, choreografka, kostýmová designérka, kurátorka výstav, fotografka, vizionářka. To vše je Olo Křížová. Stála u zrodu Bratislava Fashion Live, několika pražských týdnů módy včetně Mercedes-Benz Prague Fashion Week a založila i Czech Fashion Council, který nejen sdružuje české a slovenské návrháře, ale zároveň představuje vzdělávací platformu pro všechny, kteří mají zájem o módu, ale i mnohem více.

Olo, máte za sebou řadu projektů, spoustu profesních rolí, co děláte teď?

Teď jsem si naordinovala profesní pauzu, takže se věnuji primárně samovzdělávání – vrátila jsem se na univerzitu a učím se něčemu novému. Je podle mě důležité se jako člověk vyvíjet, učit se novým věcem, posouvat se dál a nezůstávat na místě. Podlehla jsem kouzlu estetiky a filozofie, to mě teď naplňuje nejvíce. Je to možná na první pohled trochu vzdálené od módy, ale ve skutečnosti je to propojení našeho vnitřního „já” s tím, jak vnímáme svět, sebe i ostatní.

V roce 2017 jste na TED talku zmínila, že „Móda je kultura člověka”. Jak na to pohlížíte dnes, a jak jsou na tom Češi?

To je rozporuplná otázka. Samo sebou to můžeme definovat jako něco, co je v nás do určité míry geneticky zakódováno. Italové vypadají vždycky šik, jelikož móda je něco, k čemu jsou vedeni od dětství, vidí to všude kolem sebe. Existuje u nich dlouhá tradice šití, výroby oděvů, obuvi, mají i jiné estetické vnímání. My to máme na druhou stranu také, jelikož Čechy byly kdysi skoro na úrovni Paříže – měli jsme krásnou módu a „zlaté české ručičky”. Teď se to částečně vytratilo a zakrslo to na úrovni sportovního oblečení pro volný čas. Dává to smysl, máme dlouhou tradici chalupaření, sportu a neformálních venkovních aktivit, a hlavní roli hraje pohodlí. Na druhou stranu si však myslím, že nejsilnější slovo má v tomto případě výchova. Pokud vyrůstáte v rodině, kde existuje láska k řemeslu, nebo jste zvyklí se do divadla patřičně obléci – budete to učit i své děti a bude to jistá norma.

Foto: archiv Instagramu @olo_dressing

Čeští designéři jsou často buď umělci, nebo dělají business. Nezdá se vám, že mnohdy se naši návrháři stydí za svůj výdělek, protože se jim zdá, že tím umění ztrácí svoji hodnotu?

Češi se obecně stydí za výdělek, stydíme se za to, že jsme úspěšní. Všechno se ale vyvíjí. Ve chvíli, kdy budou studenti ve škole vedeni k tomu, aby pochopili, že jejich práce má cenu a budou si umět onu práci ocenit v penězích, pomůže jim to. Budou si umět vytvořit vlastní značku a budovat jméno. Myslím si však, že musí určitě existovat nějaká hranice mezi egem a kreativitou.

Možná je zajímavé i to, jaký nám pandemie dala restart. Všechno se na chvíli zastavilo, my jsme si mohli uvědomit, co vlastně chceme, co se nám doopravdy líbí a ponořit se do vlastního nitra. V tom také vidím jakousi výhodu situace.

Vezněme si takový pomyslný trojúhelník módy. Tři hrany představující vzdělání, stát/vládu a spotřebitelé. Všechny tři musí fungovat pro to, aby se módě dařilo. Kde podle vás pokulháváme nejvíce?

Všechno se zlepšuje. Neříkám, že je to ideální, jelikož vždy je místo pro zdokonalování, ale lepší se to.

Co se vlády týče, mám za sebou několik let diskuzí s Úřadem vlády, kde jsme řešili kulturní průmysl. Tam to bohužel často skončilo ve slepé uličce. Do toho spadají i státní a evropské granty – nejsem jejich velkým fanouškem, jelikož mám pocit, že je to moc politizované. To je třeba i důvod, proč jsem původně vytvořila Fashion Council – aby tady existovala platforma, která by mohla zastřešovat módu, návrháře, studie a vzdělávací aspekt, a tak mohla vydávat objektivní reporty. Třeba takové, které udělala Viola Fetisová v rámci UMPRUM – to byla skvělá módní rešerše pro „outsidery”, kteří se pohybují mimo průmysl. V tom svůj účel splnila na jedničku.

Co se vzdělání týče, ať už školy či osvěty ze strany médií, máme málo profesionálů, kteří by se tomu aktivně věnovali. Máme hrstku dobrých pedagogů a i vědců, kteří ale na škole nebudou napořád. Co se médií týče – tam je to občas bída. Máme málo novinářů, kteří by tomu rozuměli, nebo by dokázali posuzovat módu objektivně, nebo spíš o něco hlouběji než jen vizuálně. Sociální média si žijí úplně vlastním životem, a tištěná média věnují relativně malý prostor lokálním návrhářům a preferují „známější” světové značky. Osobně mi tu chybí i televizní pořady, které by lidem mohly nabídnout hlubší vhled do módy, do její historie, estetiky. Možná je to proto, že tady o to není takový zájem, čímž se dostáváme ke třetímu bodu.

Spotřebitelé se velmi pomalu učí, co vůbec móda je, a co jim ta naše může nabídnout. Je důležité se neustále vzdělávat, a to platí pro všechny. Číst, zajímat se, vyhledávat si informace. Musí také existovat iniciativa spolupráce mezi designéry a médii, protože jedině tak se dostaneme blíže ke spotřebiteli, kterému dokážeme ukázat, že lokální móda má co nabídnout.

Foto: archiv Instagramu @olo_dressing

Čtěte dál