O ženách, které konají dobro, díl 3.: Simona Bagarová

Vystudovala obor sociální práce a první neziskovou organizaci založila, když jí bylo dvacet dva let. Byl to tehdy spíš takový punk, spontánní nápad, kdy si s kamarádkou ve tři ráno na baru tahaly sirku, kdo bude ředitelka. „Fungovaly jsme osm let, pak jsme se sice lidsky rozešly, ale i tak to pro mě byla velká škola. Zároveň to bylo náročné a tehdy jsem také vyhořela. Dva roky trvalo, než jsem se dala znovu dohromady,“ říká Simona Bagarová, která teď učí firmy pomáhat smysluplně a neziskovky myslet byznysově.

Foto: Radka Leitmeritz 

Dokážete zpětně říct, co za vaším vyhořením stálo? 

Byla jsem bezhraniční. Vrhala jsem se do té profese, že chci všechny zachránit, „spasit svět“ a všechno vyřešit. A to není dobrá motivace. Velmi často jdou lidé do pomáhajících profesí, protože mají nějaký komplex a vlastně jim tak trochu vyhovuje být v roli oběti. Měla jsem to taky. Když mi bylo -náct, byla jsem ukázkový příklad. Až zpětně, a to i díky terapii, jsem si uvědomila, že jsem si toho naložila na záda tolik, protože jsem měla potřebu si to zasloužit. Teď už to vím. Stejně jako to, že není na místě čekat vděčnost nebo potlesk. To, co dělám, už nevnímám jako poslání, ale jako svou práci, kterou mám ráda a která mi dává smysl. Ale myslím si, že důležitější než to, co člověk dělá, je to, jak to dělá. Z tohoto pohledu mi pak každá práce přijde smysluplná a tu pomáhající nevnímám jako něco víc.

Překvapuje mě, že říkáte, že touha zachránit svět není dobrá motivace. 

Není, naopak je to cesta do pekla. Nemá smysl pracovat patnáct hodin denně skoro zadarmo na úkor sebe sama. Ale vlastně nevím, jestli to v mladém věku jde jinak, než si rozbít hlavu o zeď… Ale tahle zkušenost mě naučila dát si hranice. Přehodnotila jsem svůj přístup a z toho začala krystalizovat moje odbornost. Sice jsem vystudovala sociální práci, ale pak jsem dělala hlavně management a fundraising, takže z toho vznikla hezká kombinace. A na tom jsem postavila svou práci. Hlava manažerky a srdce sociální pracovnice. Když můj první projekt skončil, už jsem nechtěla mít žádné zaměstnance ani vlastní projekt, ale chtěla jsem předávat dál to, v čem se cítím nejsilnější, a to je schopnost lidi vést k tomu, aby jejich projekty měly smysl a zároveň aby fungovaly. 

Co je tedy nyní náplní vaší práce? 

Už osm let pracuji sama na sebe pod hlavičkou simonab.cz a pomáhám především projektům, které jsou ve fázi startu nebo restartu. Pomáhám jim s nastavením strategií, zejména fundraisingovou nebo posílením vědomí toho, proč vlastně fungují a kam své síly směřují. Potkávám spoustu zajímavých lidí a projektů, baví mě zjišťovat všemožné detaily, které s jejich profesí a prací souvisejí, a dostávat se tak hlouběji do různých témat... Jelikož toho ale bylo čím dál tím víc, založila jsem nakonec před dvěma lety spolek Management pro neziskovky, který pomáhá profesionálům z neziskovek být ještě lepší a kromě individuálních konzultací jsem začala pořádat vzdělávací kurzy.

Vyhoření vám paradoxně pomohlo uvědomit si, jak pracovat. Co dalšího byste ve své kariérní cestě vypíchla jako podstatné? 

Před čtyřmi lety jsem měla pocit, že mi přeci jen chybí přímý sociální kontakt s konkrétními lidmi, a tak jsem nastoupila do jednoho domova seniorů. Vždycky říkám, že za méně peněz jsem nikdy nepracovala, ale víc jsem nikde nedostala. Chodila jsem tam jeden den v týdnu, měla jsem na starosti dobrovolníky a volnočasové aktivity. Většině klientů domova bylo kolem devadesáti let, většina z nich trpěla nějakou formou demence. A já se tam našla, měla jsem pocit, že až tam jsem opravdu sama sebou. Nesmírně mě přímá práce s klienty naplňuje a znovu se mi potvrdilo, že pro komunikaci s klienty mám jakýsi dar. Nejvíc jsem to poznala u lidí s docela pokročilou demencí, kteří už nevěděli, kdo jsou a kde jsou, ale cítili, že jsem s nimi opravdu ráda, zklidnili se, pohladili mě. Věděla jsem, že jsem tam správně, ale nejsem ochotná pracovat za tak nízký plat, a proto jsem nikdy tuhle práci nedělala a nebudu dělat na plný úvazek.  

Bohužel jsem nakonec odtamtud musela odejít po tom, co jsem vznesla námitky k zaměstnancům domova, když se mi nelíbilo, jak se někteří ke klientům chovají, a nakonec mi nebyla prodloužena smlouva. Byl to další milník, kdy jsem si myslela, že už s tím oborem končím, že to nemá smysl a že je to marnost. 

Co jste pak dělala?

Odjela jsem pak na dva týdny do Ameriky na stáž po různých hospicech a domovech seniorů, využila jsem možnosti být tam u přátel, kteří v oboru pracují a tam jsem se znovu nadechla. A když jsem se vrátila, řekla jsem si, že to teda ještě zkusím. Napadlo mě, že když pomáháme profesionálům z neziskovek být ještě lepší, mohli bychom pomáhat i domovům pro seniory být ještě lepší. Ty principy řízení jsou vlastně stejné u firmy, neziskovky nebo domova pro seniory. Proto jsme naši činnost rozšířili o projekt D.O.M.A., který skrývá slova Důstojnost, Otevřenost, Management a Atmosféra a jeho cílem je, aby bylo dobře klientům i těm, kteří o ně pečují. Když budou totiž spokojení pečovatelé, budou spokojení i klienti.  A zase je to ta moje ověřená kombinace sociální práce a managementu.

V domově důchodců jste se ale musela setkávat i se smrtí. Jak jste to prožívala?

Smrti jsem se hrozně bála, ale do chvíle, než jsem se s ní setkala. Shodou okolností jsem byla v jednu chvíli jediná, kdo u umírajícího byl a já byla najednou překvapivě úplně klidná a cítila jsem jen takové zastavení času. V duchu jsem říkala, jestli už máš jít, tak běž. Vlastně to bylo krásný. Vnímám narození a smrt jako podobnou energii, jen na opačné straně spektra. I smrt může být obohacující, což neznamená, že mi někdy není smutno, ale i to je v pořádku. Vždycky to večer obrečím, vždycky za toho člověka zapálím svíčku a poděkuju. A pak to uzavřu a jdu dál. Dostat to ze sebe je moje forma duševní hygieny. 

Co jste se při práci v domovech seniorů naučila o sobě nebo o životě?

Uvědomila jsem si, že život často vnímáme jako přímku, po které směřujeme dál a výš. I pro mě, ačkoliv mák k sociálním tématům odjakživa blízko, bylo překvapením, jak moc můj život změnilo to, když jsem začala potkávat staré lidi na konci života. Jak moc mi to ukázalo, že život není přímka, ale kruh, a konečnost času najednou byla až hmatatelná, a to je moment, kdy si uvědomíte, jak málo máme času a jak je vzácný. Uvědomila jsem si, že kdyby lidé měli stárnutí, umírání ve svém životě nějak přirozeněji, tak by společnost vypadala úplně jinak. Tohle vás zpomalí, i když nechcete. Přistihla jsem se, že mi to změnilo životní rytmus, naučilo mě to všímat si i malých všedních detailů. Třeba jsem se šla projít po Letné, a hlavou mi problesklo, že tohle už oni nezažijí nebo každé ráno vstanu, otevřu okno a nadechnu se a skoro pokaždé si řeknu, že to je úžasné, a že ani takovou banalitu už většina lidí v domovech nezažívá. 

Proč jste si vlastně vybrala pomoc seniorům? 

Ona to byla víceméně náhoda. Já jsem opravdu původně chtěla být jen dobrovolník jeden den v týdnu a trochu tu svou manažerskou práci vyvážit. Ale jak už jsem říkala, skončilo to až u projektu D.O.M.A., který teď kvůli covidu trochu stojí, ale věřím, že se nám brzy podaří minimálně do třech domovů začít jezdit a společně s týmem pečovatelů pracovat na tom, aby to bylo místo, kde se lidé skutečně doma cítí. Domovy seniorů jsou zrcadlem toho, jak společnost funguje. Vždycky říkám, že to je místo, kde vás pravda vždycky doběhne. To, jak jste žili se zúčtovává právě tady. Především to, jaké jste celý život měla vztahy. Jsou základem všeho a absolutně je podceňujeme, neumíme komunikovat, řešit problémy a ve stáří už je často pozdě. Neoriginálně řeknu, že změna začíná u každého z nás, a i já jsem se začala o svoje vztahy více starat. Vlastně se to nakonec celé otočilo, mám skoro pocit, že nepomáhám já, ale že tohle všechno, co žiju, pomáhá mně... 

Čtěte dál