Nuda ve vztahu. Proč už potřebujeme znovu tančit

Pandemie zamávala s milostným životem všech, kteří ho mají, anebo po něm touží. Singles jsou odkázáni na online seznamky, partnerské krize v lockdownu eskalovaly, po celém světě stoupl počet případů domácího násilí. Ti, co s partnerem pouze pociťují nudu, jsou možná mezi těmi šťastnějšími. Jenže i pouhá nuda může zabít lásku.

Foto: Shutterstock

„Don't worry. We will dance together again.“ Tenhle citát na mě před pár dny vyskočil na Instagramu. Okamžitě se mi vybavilo, jak jsem se před třemi roky rozeběhla na plese ke svému novému klukovi, který zrovna seděl na židli, a k jeho zděšení na něj skočila. Židle se rozpadla, šrám na zádech měl ještě další dva měsíce, ale i přes bolest se mnou protančil noc. Neodradilo ho ani to, když jsem si objednávala „džajn s tonajkem“ a pobavená sama sebou padala pod bar, ani když jsem při půlnočním překvapení běžela dělat kotrmelce s vystupujícími. Našemu prvnímu trapnému večeru ve společnosti se smějeme - teď už jako snoubenci - pokaždé, když si na něj vzpomeneme.

Vzpomínky. Poslední dobou se k nim vracíme stále častěji. Hlavně k těm, jak jsme rok před pandemií strávili cestováním, ale taky na večeře s přáteli, na rande v Bio Oku, na zimní plavání v Podolí. Poznali jsme se jako dva mladí lidé toužící po zážitcích a o rok později jsme ze dne na den přešli do role znuděného postaršího páru, který si u večeře nemá co říct, protože si už všechno řekl. 

Příjemná první kapitola pandemie 

Vlastně to nebylo úplně hned, protože první karanténa po propuknutí pandemie byla vzrušující. Jen my dva, nekonečný Netflix & chill a ten chill se neodehrával jen večer, když jsme oba přišli z práce, ale po obědě, odpoledne, zkrátka kdykoli jsme na něj měli chuť. Konečně jsme na sebe měli tolik času, kolik jsme potřebovali, a stále nasyceni všemi zážitky, které byly samozřejmostí, jsme měli pocit, že se bez těch nových na nějakou dobu obejdeme. Měli jsme narvanou lednici, zkoušeli nové recepty, chodili na procházky, na které jsme před tím nikdy neměli čas, užívali si jeden druhého. Pak jsme se v létě vrátili do normálního života a měli pocit, že kapitolu světové pandemie uzavíráme. 

Druhá vlna: Netflix & Nuda

S podzimem ale přišla beznaděj a taky nuda. A o té nudě mluvím jako člověk, který si uvědomuje, jaké štěstí má, že dopad pandemie pociťuje pouze takhle. Někdy je těžké hledat nová témata, nové seriály, nové trasy na procházky, nové způsoby, jak toho druhého rozesmát. Do toho stres – a ten z pandemie není jako žádný jiný starý druh stresu, který známe. S tím jde ruku v ruce horší kvalita spánku…a kromě něj nás v posteli už tolik nemusí bavit ani jiné činnosti. Dívat se na sebe navzájem většinu času v teplákách, s účesy, které potřebují zásah kadeřníka, většinou v té jedné poloze na gauči, určitě nepomůže.

Samozřejmě, že nuda je v dnešní době hodně o našem výběru a můžeme ji přetavit v něco produktivního. Jenže ne vždycky na to máme morálku. Spolu s beznadějí a světlem v tunelu, které zatím pokaždé podle Murphyho zákona pocházelo z reflektorů vlaku jedoucího proti nám, se zdá nemožné obrátit nudu v náš prospěch. S obavami, aby až se příště roztančíme, nebolely nás už klouby stářím. Se zneklidňujícími otázkami, jestli jsme právě teď neměli prožívat nejlepší léta našich životů, místo stále stejných procházek kolem bloku a odpovídaní na dotazy Netflixu, jestli se opravdu stále díváme.

Neboj, zase spolu budeme tančit

Tahle úvaha nenabízí řešení, jak se přestat s partnerem nudit. Jak se radovat z večerů strávených doma u televize a jak mít více chuti na „chill“. Na žádné jsem bohužel nepřišla, protože vstát z pohovky a vyrazit na náplavku není řešením, ale jednou z bezohledností vůči zdravotníkům a nemocným. Musíme být co nejvíce doma a věřit, že už to bude jenom na chvíli. Co pomáhá mně, je uvědomění si, že mě nenudí můj partner. Nudí mě ta situace, která nás všechny na dlouhou dobu zbavila koníčků, kultury, i zážitků. A pomáhá mi i vděčnost. Neustále si připomínat, jaké štěstí mám, že účet, který mi pandemie vystavila, je oproti spoustě lidí proklatě nízký a milosrdný. A do třetice mi pomáhá nic si nevyčítat. Ani svoje znudění, ani nečinnost, ani potřebu si někdy postěžovat. 

A když vzpomínám na všechny ty věci, které jsme dělali a které ještě před rokem a měsícem byly naprostou samozřejmostí, cítím melancholii, ale taky naději. Naději, že už brzy budeme moci společně tančit. Nebo dělat kotrmelce. Že z večerů na gauči se opět stane příjemný odpočinek, ne každodenní úděl. Že budeme sbírat a pašovat zážitky, na které si ale nejdříve vzpomeneme až ve stáří, protože už nebude nikdy potřeba na ně vzpomínat dřív. Že začneme žít, tak, jak si přejeme. Všem znuděným párům, nešťastným párům i zoufalým singles držím palce.

Čtěte dál