Není to láska. Je to toxická láska

Opojná. Návyková. Intenzivní. Bolavá. Ničivá. A to celé pořád dokola, dokud to vydržíte... a že toho vydržíte. Toxická láska je to nejlepší, co jste zažili. Tedy dokud se nestane tím nejhorším, co jste zažili.

Foto: archiv Instagramu @dagsson

„Můžu ho zachránit!” říká ženská postavička se srdíčkem nad hlavou. Sklání se nad mužem ležícím na zemi, s hákovým křížem na hrudi, kolem lahve alkoholu, injekční stříkačka, plechovky... výjev z jedné kresby mého oblíbeného autora nekorektních komiksů Hugleikura Dagssona z Islandu. Stejně jako všechny jeho počiny je i tenhle dovedený nad absurdum, ale já se v něm našla a pokaždé mě rozesměje. Lehce hysterickým, ale úlevným smíchem, protože teď už vím, že kdo o to nestojí, toho nikdo nezachrání.

Trvalo mi to skoro pět let a zpětně děkuju za to potupné grand finale z béčkového milostného dramatu, které mi můj předchozí vztah nachystal. Jinak bych asi nikdy neměla sílu se od toho odpoutat, i když jsem často chtěla. A to mě na mně doteď děsí nejvíc. Co je toxické, je zároveň tak strašně moc návykové. Proto zůstáváme, proto zachraňujeme. I na úkor našeho psychického zdraví, kdy se tak moc snažíme najít to, co věříme, že se skrývá v tom nepokojném bolavém nitru milovaného člověka.... až často ztratíme samu sebe.

Začíná to přece tak krásně. Potkáme někoho, kdo nás zahrne svojí pozorností, dá nám veškerý svůj čas, píše nám legrační básničky, zůstane s námi celou noc vzhůru a povídá si o vesmíru i druhé světové válce, píše nám hrozně dlouhé zprávy na Messengeru, vytetuje si počáteční písmeno našeho jména, dá nám jako talisman svoji Lego postavičku Obi Wan Kenobiho... a my se bezhlavě zamilujeme. Každá minuta, vlastně každá vteřina bez toho druhého je najednou ztraceným časem. Jediný smysl existence je milovat tak náruživě a naléhavě, až z toho občas pobolívá srdce. Sestěhujeme se, ty impulzivnější z nás se vrhnou do sňatku nebo do plození dětí. Slunce svítí, motýli třepotají svými barevnými křídly, všude je duha, i když vůbec nepršelo, na atmosférické zákonitosti není prostor. Zažíváme tak intenzivní okamžiky štěstí, až se z nich zajíkáme.

A pak se něco zlomí. Naše krásná bláznivá láska nabere podobu, kterou nepoznáváme a kterou nedokážeme pochopit, ani jakkoli uchopit, i když se tolik snažíme. Těch podob je spousta. Ale vždycky to skončí tak, že o sobě budete pochybovat. Vy jste možná neměla tak strachy šílet, když řekl, že se z oslavy vrátí o půlnoci a přišel v šest ráno s vybitým mobilem. Možná je vaše vina, že jste se pohádali, když se on nesnažil dát šanci vaší rodině. Možná jste vy moc naléhala a možná vaše rodina není tak fajn, jak jste si myslela. Pochybujete o celém svém životě. Cítíte zmatení, frustraci, ponížení. A nejste schopná to druhé straně vysvětlit, protože ona neposlouchá. Cítíte, že je něco špatně, ale dozvídáte se, že chyba je pouze u vás. Po zábavném pinkání na hřišti jste se stali protivníky a míče, které na vás míří, jsou rychlejší a tvrdší. Vy ale musíte hrát, aniž byste znala pravidla. Zatáhne se, motýli jeden po druhém pochcípají a jejich trouchnivějící křídla se válejí tam, kde ještě před malou chvílí začínala barevná záplava toho nejromantičtějšího optického jevu v atmosféře.

Foto: Shutterstock

Nastane okamžik, kdy se zlomíte vy. Z toho, co vám nevyhovuje, se snažíte vystoupit. Přesně v tu chvíli se ale vracíte na začátek. Váš milovaný člověk slibuje, že už to nikdy neudělá, nabízí náčrtky pravidel nové, rovné hry, nastupujete znovu do toho barevného kolotoče extatických citů a pocitů a on vám zadarmo prodlužuje jízdu. Tohle přece je láska - a ta když nikdy ani trochu nebolí, tak není opravdová. Nikdo váš bol, váš pláč a vaše zoufalství neutiší tak, jako ten člověk, který ho způsobil. A v ten moment si to řeknete. „Já ho můžu zachránit.“ Dát mu směr, dát mu zázemí, které nikdy neměl, dát mu všechnu svoji lásku, to je to řešení. Vydáte se do boje s démony, který ale nikdy nevyhrajete. Uběhne pár let, možná celý život. Vy ale někde mezi těmi ztracenými roky zjistíte, že s démony už nebojujete, protože jste se stala jedním z nich.

Toxický vztah. Známe jeho vzorec, protože začíná vlastně vždycky stejně - u dvou zraněných lidí. U dvou lidí, kterým se nedostalo tolik bezpodmínečné lásky, kolik potřebovali. Z jednoho se stal narcistický predátor, z druhého se vyklubal naivní empatik. U „zdravého“ člověka nemá narcis šanci. Nezraněný jedinec mu jeho masku neuvěří, při prvním zaváhání odejde. Empatik zase hledá někoho, kdo naplní to prázdné místo, které potřebuje hladově hltat lásku po kilech. Že to není zdravé, je mu jedno. Přesně to se děje v první fázi, které se anglicky říká „Love Bombing“, v překladu jednoduše bombardování láskou. Maska se odhazuje ve fázi dvě, aby se mohla ve fázi tři zase nasadit a začít od znova. Narcisovi není pomoci, svoje rány si nese většinou z dětství a jsou tak hluboké, že se nikdy nezacelí. Empatikovi je pomoci jen ve chvíli, kdy posbírá zbytek své podstaty a najde sílu odejít. To je ale tak hrozně těžké... někdy nemožné.

Konec mého toxického vztahu obsahoval pomalu odkrývané lži, čekání, jestli půjde, nebo zůstane, jednu blonďatou reportérku, co měla být jen kamarádka, ale protože život je někdy jako klišé zápletka z románu Danielle Steelové, tak nebyla, dvě balení Lexaurinu, jedno zkolabování organismu, čtyřicítky horečky, měsíc ležení u mámy na gauči, pár měsíců, kdy jsem se tak moc chtěla vrátit a tentokrát ten záchranný kruh hodit pořádně. A pak konečně jednu velkou úlevu, když jsem poznala, že láska nemá být o zběsilé křivce, která běhá nahoru a dolů, ale o stabilitě, rovnosti, partnerství. Láska, co nebolí. O zdravém vztahu někdy příště.

Nikdo z nás by se nikdy neměl stát sanatoriem pro svého nestabilního partnera nebo partnerku. Pokud je vztah matoucí, zpozorněte. Pokud se snažíte nastavit srozumitelná pravidla a místo toho dál tápete a v jednom kuse odrážíte palbu, připravte se do střehu. Pokud ztrácíte nejen samu sebe, ale i vaši rodinu a přátele, začněte počítat. Nepřiměřené bombardování láskou, jedna. Démon bez masky, dvě. Sliby, prosby, další bombardování, dva a půl, protože jsme jenom lidi a milujeme. Celý příběh znovu, křivka nahoru a dolů, možná je to celé ve vás, tři. Pokud můžete, vyhledejte pomoc, je snadnější nebýt sám. A pak utíkejte.

Čtěte dál