Návrhářka Natalie Dufková: Hledám rovnováhu mezi módou a uměním

O tajemství japonského minimalismu, konci studentských experimentů a úskalích začínajících módních návrhářů s Natalií Dufkovou.

Foto: shot.byus

Návrhářka Natalie Dufková letos představuje svoji značku NANICHE. Zároveň končí své studium na UMPRUM v Ateliéru designu oděvu a obuvi pod vedením Liběny Rochové, takže se nachází na rozhraní mezi životem studenta a podnikatele.

Její poslední kolekce s názvem Disconnected Interfaces byla inspirovaná Japonskem, kde čtyři měsíce pracovala u značky Matohu. „Na japonské tvorbě mě kromě disciplíny pracovníků zaujala kombinace mnoha stylů. Od minimalismu a čistých linií po západní pop kulturu, která Japonce fascinuje,“ říká designérka, která sama preferuje mladistvý styl, který se odráží i v jejím nápaditém designu. Charakteristickými kousky jsou pro ni především šusťákové bundy s nabíranými rukávy stažené v pase.

Díky své originální tvorbě se zúčastnila prestižních módních akcí jako je například Fashion Clash v Maastrichtu. Nyní se snaží prorazit na českém módním trhu. 

Jak byste charakterizovala svoji tvorbu?

Momentálně mám už jiné cíle, než když jsem nastoupila na UMPRUM. Ze začátku jsem chtěla hlavně vytvářet umění. To mě fascinovalo. Teď jsem ale v úplně jiné fázi. Baví mě vracet se na začátek, ke konstrukci oděvu. Daleko více zkoumám tělo, střihy, linii a vytvářím oděv, který je funkční, i když má můj rukopis. Řekla bych, že moje tvorba je nyní daleko více nositelná a dostupná. 

Zmínila jste, že se způsob vaší tvorby změnil. Proč?

Myslím si, že jde o přirozený vývoj. Pokud si člověk uvědomí, že se módou chce opravdu živit, musí se uskromnit. Nechci sklouznout pouze ke komerční tvorbě, ale moje práce musí být v určité rovnováze. Na škole jsme měli spoustu možností si vyhrát při kreativních projektech. Na druhou stranu jsem si nikdy neušila sako s opravdu vypracovanou fazonou, protože na to nebyl prostor. Dříve jsem brala módu jako umění, vlastně jsem původně toužila být malířkou. Dneska už vím, že bych chtěla na ulici vidět lidi v mém oblečení. Kdybych ale v minulosti neměla možnost dělat kreativní projekty, byl by můj postoj možná jiný.

Takže hlavním kritériem je pro vás nyní nositelnost?

Moje poslední kolekce k tomu hodně směřovala. Neznamená to ale, že nebudu dělat svoje crazy bundy a objekty. Tak to nefunguje. Jenom se snažím, aby byly moje návrhy více nositelné. Na nákup do supermarketu si je asi nevezmete, ale třeba na nějaký event se hodit budou. V nadcházející kolekci si hraju více s linií. Obsahuje šaty, kalhoty, svetry i topy. Je dražší, protože ji vyrábíme v Česku, takže si ji každý dovolit nemůže, ale na druhou stranu jsou to věci, které jsou uzpůsobené dennímu nošení. Miluju fashion art, ale chci to nějak skloubit dohromady.

Foto: michalhancovskystudio

Minulý rok jste byla na čtyřměsíční stáži u japonské značky Matohu. Můžete mi říci, jak jste se tam dostala?

V Japonsku jsem byla poprvé už ve druháku, tedy před pěti lety. Tehdy začala UMPRUM spolupracovat skrze česko-japonská centra s Bunka Fashion Graduate University v Tokiu. Od té doby se tam naše škola každoročně prezentuje. Já sama jsem v Japonsku několikrát předváděla svoje kolekce. Když jsem ho navštívila znovu, rozhodla jsem se učit japonsky. Původně jsem tam chtěla jet studovat, což nakonec nevyšlo. Tehdy jsem se ale rozhodla, že chci nabrat zkušenosti právě tam. Moje pracovní stáž u značky Matohu trvala čtyři měsíce. Jejich butik je přímo v jedné z nejlepších čtvrtí Tokia, kde sídlí například i značka Yamamoto. Tato zkušenost mě velice obohatila.

Co vás na japonské módě baví nejvíce? A v čem se liší od té evropské?

Nejvíce mě inspirují rozdíly a jejich kombinace. Na jedné straně mají svůj charakteristický přísný styl, minimalismus a čistotu. Na straně druhé je zen a wabi sabi, které mluví o pomíjivosti života. Do toho se mísí posedlost Evropou a Amerikou. Milují populární kulturu, kterou můžeme najít v kawai stylu. Přebírají vlivy z Evropy, ale takovým zvláštním způsobem. Je to mišmaš, který nenajdete nikde jinde na světě. Líbí se mi i jejich vztah k práci. Naučila jsem se díky nim tvořit precizněji. Hrozně mě udivuje, jak jejich návrhy vypadají ledabyle. Přitom jsou strašní pedanti, kteří potřebují mít všechno perfektní. Oblečení zkouší klidně desetkrát. Na Evropany to ve výsledku působí nahodile, jako úžasný minimalismus. Japonská avantgarda je však spojena s byrokracií a systémem. Výsledek je fascinující.

Máme se od nich tedy co učit…

Já vždycky říkám, že oni by se měli co učit od nás a my od nich. Evropané jsou velcí egoisti, myslí hodně na sebe. Připadá mi, že Japonci berou na své kolegy větší ohled. Jde o takové drobnosti - třeba, že si po sobě uklidí stůl, aby tam po nich mohl pracovat někdo další. Díky té jejich pečlivosti jsem si zase uvědomila, jak u nás někteří návrháři dělají střihy a jak je "šulí". Na druhé straně nejsou Japonci moc flexibilní. Například při jedné přehlídce museli modelce předělat účes, což by se u nás na fashion weeku v klidu vyřešilo, jenomže oni z toho byli úplně hotoví. Jsou zvyklí jet podle seznamu a odškrtávat.

Foto: michalhancovskystudio

Letos končíte se studiem a založila jste si vlastní značku NANICHE. Můžete mi trochu přiblížit, jak vypadá přechod od studenta k podnikateli?

K představení mojí značky mělo dojít na jarním Mercedez-Benz Prague Fashion Weeku, který byl kvůli pandemii koronaviru odložen až na podzim. Už dříve jsem sice na fashion weeku působila pod svým jménem, ale chtěla jsem svojí značce dát jiné jméno, aby mohla fungovat nezávisle na mně. Na návrháři je při vedení značky kromě tvorby věcí i PR, obchodní strategie, vlastně všechno. Proto jsem spojila síly s mojí kolegyní, Věrou Linhartovou, která vystudovala ekonomku a chce podnikat. Chtěla jsem se tak oddělit od školní tvorby, abych už nebyla jen Natalie Dufková - studentka UMPRUM.

Je složité na české módní scéně prorazit?

Dostat se do všeobecného povědomí vyžaduje tvrdou práci. Podle mě je zásadní vydržet u tvorby a několikrát se objevit na fashion weeku. Na tom ještě potřebuji zapracovat. Důležité je vytrvat, najít si klientelu zde a pak vybudovat další cíle třeba v zahraničí. Nic není stoprocentní. V módě je hrozně těžké přežít a česká klientela není rozsáhlá.

Jak byste přesvědčila zákazníka k investici do autorské tvorby, která je zpravidla dražší, než produkty z módních řetězců?

Základem je mít dobrou věc. To řekne sice každý, ale není to klišé. Je to základní stavební kámen. Prodat můžete i nekvalitní produkt, ale dlouhodobě vám to fungovat nebude. Jako designér se občas peru s tím, že dělám něco, co produkuje hrozné množství odpadů. Podle mě je úkolem návrháře lidi i vzdělávat. Vzhledem k momentální situaci s koronavirem je jasné, že budeme muset omezit vliv Číny a to se samozřejmě týká i dovozu oblečení. 

Vidíte v Česku podporu autorské tvorby, třeba v médiích?

Během posledních pěti let se situace zlepšila. Hlavně díky fashion weeku, z něhož se stala ustálená platforma. Samozřejmě nás podporují módní časopisy, ale ostatní média o nás zájem nejeví. Pařížským fashion weekem žije celá země. V Česku jsme pořád trochu mimo. Oslavovat módu nemáme v krvi.

Čtěte dál