Muži, kteří (ne)chtějí rodinu

Co dělat, když jeden ve vztahu by už chtěl mít dítě, zatímco druhý nikoli? A jak se ubránit svému okolí, když děti nechce ani jeden?

Foto: Shutterstock

Ivě je přes padesát, vždycky jí to neskutečně sluší, pokaždé má na sobě model z poslední kolekce své oblíbené značky. Její byt v centru Prahy je jako luxusní showroom, domácnost, kde se nestihne usadit prach a kde je jedna z místností velkorysá walk-in šatna s policemi na dámské boty. Iva je vdaná patnáct let, vdávala se totálně zamilovaná po půlroční známosti. Známe se dlouho, ale nikdy jsem se nezeptala na to, proč spolu nemají děti. Moc dobře vím, že podobné otázky mohou být příjemné asi jako seknutí drápem. A hlavně mi vždycky přišla nadmíru spokojená a stále zamilovaná. Její muž Karel už jedno dítě z předchozího krátkého manželství má, a tak mi jejich bezdětnost přišla jako dobrovolná. Když se mi narodila dcera, Iva mi poslala balíček s dětským oblečením. Probírala jsem se těmi malými modýlky, když mi došlo, že to nebyly nově koupené věci. Byly to věci, které byly nové tak před patnácti lety. Věci, které si Iva koupila pro sebe a pro své dítě, které nikdy neměla...

Z našeho pozdějšího hovoru vyplynulo, kam se její životní příběh stočil. Potkala svou životní lásku, muže svých snů, který už na začátku vztahu vyložil karty na stůl, že nechce děti. A ona to vzala jako fakt. Byla omámená láskou, že jí tohle vlastně nevadilo. Tak budou jen oni dva, i to je rodina. Jenže Iva vlastně dítě chtěla a ve skrytu duše doufala, že Karla přesvědčí nebo přemluví. Nestalo se tak. Na první pohled se zdá, že je šťastná v životě, který žije. 

Podle Jonathana V. Lasta, autora knihy What to Expect When No One’s Expecting (volně přeloženo jako Co čekat, když nikdo nečeká), jsou ženy, které nemají děti, sobecké. Prý svým rozhodnutím nahrávají budoucím celospolečenským problémům, především ekonomickým. Takový názor je samozřejmě nesmyslný úlet, včetně té ekonomické úvahy. Co udělá žena se svým životem, je jen a jen její věc a podmiňovat štěstí, spokojenost a naplněnost ženy mateřstvím je, doufejme, překonané klišé.

Otázka však je, do jaké míry je rozhodnutí o životě bez dětí dobrovolné. Nějak ve společnosti převládají hlasy obviňující z nízké porodnosti jakési sobecké ženy, které si raději užívají života, místo dupaček nakupují kabelky a honí se za kariérou. Pak je namístě ptát se: A muži jsou kde? 

Nebo je žena samospasná? Nemůže to být v řadě párů tak, že žena by děti chtěla, to by ovšem musel chtít i muž, jehož životní strategie je úplně jiná?
Muži spěchat nemusejí, žádné biologické hodiny je v hlavě neobtěžují a sex a domácí pohodlí v dlouhodobém vztahu mají i bez jakéhokoli příslibu. Podobně jsou na tom i ženy, které se zrovna nacházejí v rozhodujícím plodném věku, ale vhodný partner nikde. „Chci vážný vztah a chci děti. A nechci se s tím tajit, takže to mužům většinou tak na druhé třetí schůzce řeknu. V tu chvíli mám pocit, že začnu být pro chlapy jako prašivá. Děsí je, že to s nimi myslím vážně,“ říká Klára, které je třicet šest let. Rozešla se se svým dlouholetým partnerem, který se rozhlížel příliš často jinde, a teď tři roky hledá muže, s nímž by mohla navázat perspektivní vztah. Jenže se jí to jeví tak, že její vrstevníci muži, plus minus pět let, o nějakém závazku nechtějí ani slyšet. Klára je typickým příkladem ženy, kterou Last odsoudil jako sobeckou, na sebe zaměřenou osobu. Přitom za jejím odkládáním potomka, kterého už by měla velice ráda, není kariérismus, ale prostý fakt, že by chtěla dítě s mužem, s nímž se budou mít pěkně postaru rádi. Že by chtěla nejdřív vztah a pak dítě.

Zátěž, nebo přínos?

Trend oddalujícího rodičovství nastal jasně v devadesátých letech, a to nejen v postsocialistické části světa, kde by se mohlo zdát, že změna souvisí s náhlou obrovskou nabídkou možností. Do té doby se rodiči stávali lidé nejčastěji v době rané dospělosti. Všeobecná transformace společnosti v devadesátkách ale přinesla spoustu nových možností všude – a také možnosti změnit zaběhnuté vzorce chování. Sociologové pro lidi, kteří ve věku třiceti až čtyřiceti let teprve děti nekonkrétně plánují, mají i termín „rodičovství odkládající“ – postponers. „Postponeři ve věku do čtyřiceti let kladli důraz na práci a rozvoj kariéry, která je baví, věděli, že nemusí nutně pracovat pro finanční zabezpečení, ale že se mohou realizovat i skrze mimopracovní aktivity. Někteří v té době chápali nejen rodičovství, ale také trvalé partnerství jako výraznou překážku, nekompatibilní s jejich životním stylem. Rodičovství vnímali někteří muži často spíše jako zátěž než jako hodnotu s kladným přínosem pro svůj život,“ říká socioložka Hana Maříková, která se fenoménu bezdětných mužů dlouhodobě věnuje. Ve svém výzkumu zpovídala několik mužů, kteří cíleně odmítají rodičovství. Dva singl muži mínili, že dítě by mohlo nežádoucím způsobem zasahovat do jejich niterného soukromí. „Neuváděli žádný zlomový bod ve svém životě, který by vnímali jako zásadní pro své rozhodnutí nestát se rodičem. Jeden pochyboval o podmínkách pro rodičovství u své dřívější partnerky i o schopnosti jich obou vytvořit fungující rodinu. Vnímal totiž kriticky svoji původní rodinu, neharmonické vztahy uvnitř ní a projevoval celkově skepsi vůči rodině „klasického“ typu založené na společném soužití muže a ženy v rámci rodinné domácnosti a na společné výchově dítě. Jeho přístup by se dal charakterizovat jako nedůvěra v rodičovství na pozadí zkušenosti z vlastního dětství a mládí, kdy otce vnímal jako toho, kdo nebyl rodičovsky příliš angažovaný,“ popisuje socioložka Maříková. Otcovství dnešní muži mezi třiceti až čtyřiceti lety nechápou zpravidla jako středobod života, jako ústřední prvek své identity. Bezdětní muži, kteří po dítěti vůbec anebo příliš silně netouží, rodičovství spojují častěji s negativy než pozitivy. Na druhé straně rozhodnutí nemít děti mohou muži změnit. Třeba s novým vztahem.

Více se dočtete v listopadovém Harper’s Bazaaru. Právě v prodeji! 

Čtěte dál