Mít to všechno. Vážně o to stojíme?

Titul, kariéra, vdavky, dítě, hypotéka. Nesouhlasíte s některým z těchto zásadních životních milníků? A co je s vámi špatně? Ženám se prodává iluze volby. I přes to, že ten jediný správný výběr z té nekonečné plejády možností je „having it all“, tedy mít to všechno.

Foto: Shutterstock

Dělejte si, co chcete. Buďte, kým chcete. Jen když u toho stihnete naplnit kritéria moderní ženy. Všechna. Nebudu se zabývat tím, jestli vážně lze procestovat půlku světa, vystudovat, najít si naplňující práci s přesahem, pořídit si vlastní bydlení, porodit a vychovat jedno, dvě, tři děti, aniž by to ovlivnilo profesní růst. Chci se podívat blíž na společnost, která to všechno bere jako samozřejmost a hlasitě se diví, pokud to je jinak. Už v roce 2012 způsobila otřes americká právnička a komentátorka Anne-Marie Slaughter svým článkem v časopisu The Atlantic s názvem „Proč ženy nemohou mít všechno.“ Text sice dokázal zatřást s pomyslným zrcadlem moderní doby, otřes to ale pořád nebyl dost silný.

„Musí z tebe něco být, studuj. Měla bys taky vypadnout ven, poznat, jaké to je jinde. Měli by tě povýšit a zvýšit ti plat. Čím jsi starší, tím je těhotenství rizikovější, nečekej moc dlouho, ať ti to neujede. Nemovitosti už budou jenom dražší, kupuj, dej do toho všechny svoje prostředky.“ Proč je v tomhle světě, který je nám prezentován jako místo, ve kterém si každý může dělat cokoli a být čímkoli chce, prostor na podobné průpovídky, které s přibývajícím (naším samozřejmě) věkem nabírají na intenzitě a po delší době přejdou ve zklamané mlčení?

Napadá mě, že jsme si to možná celé způsobily samy. Soutěživým feminismem, který prodával přesně nalajnované noty zabalené v úhledném obalu nekonečných životních scénářů a možností, které se ale při pouhém doteku trhají. Možná jsme někde na té cestě za rovnoprávností žen a mužů ztratily důležitou část, na které to všechno stálo. Že se nemusíme honit za titulem, když víme, co chceme a není k tomu potřeba. Že pokud chceme v životě upřednostňovat sebe, je v pořádku neobětovat se pro dítě. Že pokud smysl svého života vidíme v rodině, zcela se podřídit starosti o ni není selhání. Že pokud chceme procestovat svět, můžeme i po třicítce žít v pronajatém útočišti 1+kk.

Přesně tohle bychom si měly opakovat, kdykoli můžeme. Abychom to věděly a přestaly se divit, jakmile někdo nezapadá do té úzké kolejnice. A abychom mohly ze zad setřást ta mementa všech mezníků, kterých jsme nedosáhly. Je určitě smutné životem proplout a nemít nic. Stejně tak je ale smutné životem prosprintovat při honu za tím omamným „mít to všechno”... Když o to „všechno” možná ani nestojíme.

Život a ženství pohledem novinářky Lucie Hrdličkové. V pravidelných sloupcích najdete jak úvahy, tak reflexi současného dění. A třeba tam někde najdete i samu sebe.

Čtěte dál