Michael Jackson nebo Woody Allen. Máme škrtat výjimečné umělce kvůli naší osobní etice?

Dva géniové, kteří změnili pole hudby a filmu. Dva dokumenty, které tvrdí, že byli pedofilové. Jak moc máme nechat dopadat stíny osobního života Michaela Jacksona a Woodyho Allena na jejich dílo, které pro mnohé tvoří základ osobní kulturní výbavy?

Foto: Getty Images

Pokud žijete v Česku a patříte k těm šťastnějším, kteří mohou současné pandemické peklo trávit sezením doma na gauči a čas si krátit sledováním filmů a seriálů, asi jste zaznamenali dokument Allen v. Farrow z produkce HBO. Ten poutavě a celkem podrobně, s pomocí jak emocionálních zpovědí, tak novinářské investigativy i nahrávaných soukromých telefonátů, znovu otevírá obvinění, že známý režisér Woody Allen v devadesátých letech zneužíval svou malou adoptivní dceru Dylan, která spolu se svou matkou a bývalou Allenovou partnerkou Miou Farrow dostává v dokumentu významné slovo.

Mrazivý dokument vyvolává podobné pocity, jako dva roky starý počin Leaving Neverland, kde oběti – teď už dospělí muži – popisují, jak je hudební legenda Michael Jackson sexuálně zneužíval, zatímco jejich rodiče podlehli kultu osobnosti krále popu a nechali je na pohádkovém ranči i několik dní samotné bez dozoru. Oba snímky, které přinášejí jednostranný pohled obětí a pocit silného znepokojení, co všechno může vlivným projít, ale nedokážou jasně přinést odpověď na otázku viny či neviny. Ale možná v nás znovu vyvolají otázku, jestli bychom tyto umělce, u kterých si nemůžeme být jistí, jestli nepřekročili nejen naše morální hranice, ale i hranice zákona, neměli jednoduše škrtnout. Měli bychom přestat poslouchat písničky, které snad každého z nás alespoň chvíli provázely životem, nebo se přestat dívat na filmy, které nás dojímají, zasahují i rozesmávají a ke kterým se rádi vracíme?

Vnitřní dilema 

Člověk má tendenci ulpívat na hmatatelných věcech i artefaktech, v tomto případě těch kulturních. Je to trochu tvrdohlavé a selektivní, ale díky tomu jsme ochotni odpustit i věci, které se odpustit nedají. Dál posloucháme antisemitu Richarda Wagnera i násilníka Chrise Browna, díváme se na filmy z produkce Harveyho Wensteina, který roky využíval svého postavení a znásilnil řadu žen... A neměli bychom se za to na sebe zlobit. Pouštět do svého života umění vytvořené lidmi, kteří se ve svém životě dopustili něčeho, co zcela jako společnost i jako jednotlivec odsuzujeme, není souhlas s jejich počínáním a o naší osobní morálce nic nevypovídá.

Foto: Getty Images

Zatímco Woody Allen na dokument reagoval slovy, že se jedná o pomlouvačnou slátaninu plnou lží a opíral se o to, že obvinění vyšetřovalo několik subjektů, Michael Jackson se už bránit nemůže. Pravda nemusí ani v jednom případě na světlo světa nikdy vyjít, co se na něm ale dál skví, jsou výjimečná umělecká díla, hluboce zakořeněná v globálním kulturním bohatství.

Snažím se tyhle dva aspekty oddělovat. Přesto, kdykoli po shlédnutí Leaving Neverland zapnu rádio a slyším Michaela zpívat Heal the world, najednou ve slovech, která nabádají k tomu, abychom ze světa udělali lepší místo, nacházím hořkost, která asi jen tak nezmizí. Je tu ale jedna podstatná věc - není to pouze o Jacksonovi, o Allenovi, ani o dalších zmíněných – na jejich uměleckých počinech se podílela řada dalších lidí a i to je další důvod, proč by byla škoda se snažit jejich nepopíratelnou stopu zahladit.

Život a ženství pohledem novinářky Lucie Hrdličkové. V pravidelných sloupcích najdete jak úvahy, tak reflexi současného dění. A třeba tam někde najdete i samu sebe.

Čtěte dál