Martin Stranka: Cesta k foťáku pro mě byla spíš osudovou věcí

Celosvětově úspěšného a opěvovaného fotografa Martina Stranku netřeba dlouze představovat. Nyní tento talentovaný muž znovuotevřel svou výstavu v Galerii Mánes, a tak jsme ho při té příležitosti trochu vyzpovídali. Co ho inspiruje, jak probíhá tvorba jeho fotografie a jak se k ní vůbec dostal? Nejen to nám prozradil v milém rozhovoru.

Foto: archiv Martin Stranka

Vaše tvorba je jedinečná hned na první pohled. Co byste řekl, že vás charakterizuje, čím se odlišujete?

Myslím si, že tak silná odlišnost mé tvorby možná byla zapříčiněna tím, že jsem fotografii nikdy nestudoval. Nebyl jsem tak pod křídly někoho, kdo by mě směroval a možná i utvářel dle obrazu svého. Takto jsem měl naprosto volnou ruku a jediným hnacím motorem mé tvorby byla ta vnitřní potřeba a touha se začít vyjadřovat skrze fotografie. Úplně si nemyslím, že dneska může člověk přijít s něčím tak zásadně odlišným. Ale jistý rukopis je fajn, hlavně když vás pak lidé poznají podle fotky dříve, než u ní vidí jméno. Mě nejvíce charakterizuje asi to neustálé téma izolace a samoty, ve kterém shledávám opravdu velkou poetiku a krásu. 

Jak jste se k této tvorbě dostal? Byl to váš sen?

Cesta k foťáku byla pro mě spíše osudovou věcí. Přišel jsem před 15 lety o velmi blízkého člověka, který tehdy utonul v moři. V ten okamžik se mi život otočil vzhůru nohama a já jsem v podstatě bezmyšlenkovitě sáhl po fotoaparátu. Nebyl to tedy žádný můj sen ani nějaké přání být fotografem. Spíše mi fotka opět vytvořila pevnou půdu pod nohama a jakýsi nástroj, ve kterém jsem našel opětovnou rovnováhu v životě. Je to pro mě to nejsmysluplnější médium.

Jaký je proces tvorby jedné fotografie a kolik času zabere?

U projektu „I Found The Silence“ jsem vytvářel jednu fotografii i několik měsíců. Častokrát jsem z důvodu inspirace vytvářel třeba jen 1–2 fotky ročně. Od prvního okamžiku nápadu přes dlouhé dny a týdny uzrávání scény v hlavě až po samotnou realizaci uběhne skutečně i několik měsíců. Neumím fotit jak na běžícím pásu, je to pro mě forma terapie a klidu, nemám v tomto procesu rád rychlost a spěch. U mé nejaktuálnější série Boyhood (Chlapectví) je velmi náročná produkce, která zabere také dlouhé týdny plánování. I přesto je celá příprava a kompletní proces vzniku fotografie něčím, co bych nikdy nechtěl uspěchávat anebo obcházet. Je to součást vzniku fotky a to mě baví.

Foto: archiv Martin Stranka

Jste celosvětově uznávaný umělec, což se ne každému podaří, stejně jako získání tzv. fotografického Oscara – Sony World Photography Awards. Jaké byly vaše pocity po zjištění vašeho umístění? A byla tato cena tím největším a pro vás nejvýznamnějším uznáním?

Musím říct, že je pro mě fotografie naprostou potřebou a každodenní náplní. Veškerá mezinárodní ocenění jsou vždy příjemná, ne však cíl nebo nějaký hon za cenami. Je zkrátka milé zjistit, že v mezinárodním měřítku je vaše tvorba zřejmě něčím zajímavá a komunikuje s diváky. Je to taková zpětná vazba, že to zřejmě člověk nedělá zas tak špatně.

Zjištění to bylo samozřejmě dechberoucí, už jen proto že fotka vyhrála 1. místo z 326 000 fotografií. To je vždy milé a zároveň velký závazek. Je pravda, že následný zájem sběratelů umění a galerií je něčím nepopsatelným a jsem za něj vděčný. I přesto musím říct, že pokud by nic takového neproběhlo, stejně bych fotil dál a stejným způsobem. Je to pro mě nutnost, ocenění jsou jen příjemná pozlátka.

Vaším tématem je především vztah člověka a prostoru či koexistence člověka s přírodou. Proč?

Na to se snažím neustále nacházet odpovědi právě skrze fotografie. Stále v něčem vnímám osobní samotu a izolaci jako opravdu krásné a hypnotizující. To uvědomění, že člověk existuje v tak ohromném systému přírody, je dechberoucí. Stále jako lidi máme pocit, že tím nejvyšším tvorem jsme tu na planetě my. Přesto jsme pro celou planetu naprosto nepodstatnou kapkou v moři. Příroda nepotřebuje nás, my potřebujeme přírodu. Stále si skrze tento vztah hledám odpovědi na své existenční otázky. A mám pocit, že nacházím spíše více dalších otázek než odpovědí. Já tento neustálý monolog vedený sám se sebou jen zkrátka zaznamenávám skrze fotografii.

Kdo je vaším vzorem, životním a pracovním?

Musím se přiznat, že jsem opravdu nikdy vzorům a idolům nepropadal. Ani jako malý kluk jsem neměl na zdech vylepené žádné zpěváky a kapely. Vždy jsem víc viděl člověka jako individualitu. Spíše jsem se snažil prozkoumávat vztah člověka k sobě samému než k jeho idolům. Vzorem mi častokrát bývají někteří moji blízcí tím, jak se chovají, jak přemýšlí, co dělají. Ty nikdo nezná, ale pro mě jsou něčím silně inspirativní.

Které vaše dílo je pro vás nejvýznamnější a na které jste nejvíce pyšný z technicky složité stránky?

Fotografie jsou pro mě dodnes jakýmsi deníkem, kdy je jednotlivá fotografie otisk nějaké životní etapy. Proto mám ke každé fotce svůj zvláštní a jedinečný vztah. Kdybych však musel vzít jednu fotku z hořícího domu, byla by to asi fotografie Until You Wake Up.

Foto: archiv Martin Stranka

Kde je možné si vaši tvorbu zakoupit? Je to po osobní domluvě, či v galeriích?

Jednotlivé limitované archivní fotografie si většina sběratelů a zájemců pořizuje napřímo ode . Já mám strašně rád osobní kontakt se svými sběrateli. Tak je to pro mě i něco navíc, když se můžeme osobně setkat a strávit spolu příjemný čas v ateliéru. Galerie samozřejmě také prodávají mé fotky, ale jsou to především ty zahraniční. Tady v ČR je to hlavně skrz kontaktování mě nebo mé asistentky Míši.

V pondělí 1. 11. 2021 se znovuotevřela vaše výstava v Galerii Mánes – Dechem. Co zde návštěvník může vidět? Čím je odlišná od té předchozí?

Bohužel jsme byli i my zasaženi pandemií hned první týden v březnu 2020. Výstava Dechem v pražském Mánesu měla být pomyslným vrcholem mé 14leté práce a po těch bezmála 100 zahraničních výstavách to měla být ta největší. Bohužel pandemie udělala své, ale i za ten krátký týden přišlo přes 13 000 návštěvníků. A za to jsem nesmírně vděčný. Přicházely stovky zpráv, kdy budeme výstavu znovu otevírat, že to mnozí nestihli. Věděl jsem, že se musíme do pražského Mánesu znovu vrátit, a tak jsme našli termín znovuotevření, a to právě 1. listopadu. Je velmi podobná té minulé, jen zde bude poprvé celosvětově uvedený projekt Boyhood. Co zůstává stejné, je koncept, že budeme každý den na výstavě přítomni osobně. Takže se budeme těšit na osobní setkávání s lidmi a opět vytvoříme takovou živou platformu k povídání si o umění a o životě.

Foto: archiv Martin Stranka

Jak dlouho jste se na tuto výstavu připravoval?

Tu první část jsme plánovali a realizovali přes 7 měsíců. Tentokrát jsme už věděli co a jak, několik věcí se navíc ještě vylepšilo, ale už to byly možná 4 měsíce. Naopak nafocení celého projektu Boyhood trvalo přes 1,5 roku. O to větší mám radost, že budu moci na znovuotevření výstavy lidem přinést něco zcela nového, co ani při minulé výstavě neviděli.

Co dalšího v blízké době připravujete, můžete prozradit?

Ačkoliv pandemie se tu stále objevuje a přichází ve vlnách, nám se rozběhly výstavy po celém světě, za což jsem nesmírně vděčný. Nedávno jsme ukončili 3měsíční výstavu v Orlandu na Floridě, nyní listopadová výstava Dechem v pražském Mánesu, pak výstava pod křídly Sotbey’s a poté obrovská a první výstava na Slovensku v Muzeu Danubiana. Z pohledu výstav toho je před námi spoustu. Z pohledu tvorby to teď bude pokračování na projektu Boyhood, tam mám ještě spoustu „nedodělaných domácích úkolů“. Cítím, že toto téma mě naprosto pohlcuje, naplňuje a neustále nutí nad ním přemýšlet. Nenechává mě to být.

Čeho byste ve své kariéře ještě chtěl dosáhnout?

Já jsem takto opravdu šťastný a vděčný. Nemám konkrétní cíle a milníky. Pokud bych byl schopný udržet tento stále rostoucí zájem lidí, budu nesmírně vděčný. Jestli v sobě budu nacházet stále tu silnou, nutkavou potřebu fotit, budu fakt šťastný. Všechno ostatní bude jen něco navíc, co když vyjde, bude to fajn. Nejsem moc pokorný, neboť chci od života hodně, ale nějakou mne vlastní pokorou vím, že bude vše tak, jak má být.

Pokochejte se zlomkem díla Martina Stranky: 

Čtěte dál