Malířka Radka Bodzewicz: Nechávám se unášet obrazem

Malířka Radka Bodzewicz se stala jednou z umělkyň, která pro dubnový Harper's Bazaar vytvořila obálku inspirovanou Toyen. Jak to vypadá u ní v ateliéru, jak ji ovlivnilo mateřství a co má společného virtuální realita s malbou prozrazuje v rozhovoru.

Foto: archiv Radky Bodzewicz

Umělkyně Radka Bodzewicz, zastupovaná pražskou Bold Gallery, tvoří nejčastěji velkoformátové obrazy, které ale ráda kombinuje s virtuální realitou. Prosadila se i na mezinárodní scéně, její obraz Maska zařadil aukční dům Sotheby’s do loňské aukce.

Jak vnímáte Toyen?

Přestože popírala svou ženskou roli, v její tvorbě se to podle mě neodrazilo, a tím se také stala výjimečnou na rozdíl od všech svých spolutvůrců. Popírání vlastní identity jsem chápala jako vítězství tvorby nad osobností umělce, což je mi v něčem velmi blízké. Inspirují mě především její kresby. A vždy jsem obdivovala obraz Ráj černochů.

Jaká je obálka Harper’s Bazaaru ve vašem pojetí?

Zpracovala jsem do ní témata, kterým se často věnuju. Adam a Eva, mužské a ženské archetypy... Hraju si se strukturou a s tím, jak do detailu rozpracovat nejenom figuru, ale i krajinu, a z ní vytvořit mikrokosmos.

Dokážete popsat svůj tvůrčí proces?

V obrazech jsem procesuální. Neumím si obraz vymyslet. Potřebuji s ním pracovat a manipulovat. Často vycházím z různých otisků, které pak dále rozvíjím. Je to proces, kterému musím důvěřovat. Po téhle stránce je důležité se od tématu neodtrhnout, a každý den aspoň nějaký čas strávit v ateliéru, nechat se unášet obrazem.

Nečekáte na správný okamžik, kdy chcete vzít štětec do ruky?

Tak jsem to dělala dřív, pořád jsem na něco čekala. Ale od té doby, co mám malé dítě, to nejde. Rozhodla jsem se, že tvořit potřebuji a musím. A tak to musím dělat hned, není čas na to, abych váhala. Buď čtu, nebo si kreslím, blok a tužku mám po ruce pořád, a kdykoliv mám během dne chviličku, jdu na to. Teď jsem si dala úkol, že každý den přečtu jednu kapitolu z knihy, kterou rozpracovávám. Když dítě spí, můžu se ponořit do malování v ateliéru. I proto jsem si ho přestěhovala do bytu, abych své místo měla hned po ruce, a tak mezitím, co naložím pračku nebo uvařím, mohu třeba našepsovat plátno. Tvorbu musím mít v každodenním životě. A jsem spokojená. Asi bych se zbláznila, kdybych musela jen pečovat o dítě, neumím být taková ta odevzdaná matka. Věřím tomu, že děti se učí od nás a je dobře, když vidí, že něco děláme a máme život, na kterém nám záleží.

Jak vás ovlivnilo mateřství?

Zásadně! I když první rok jsem moc netvořila, jen kreslila, ale čím je syn větší, tak je to lepší. Teď mu jsou tři, bývá se mnou i v ateliéru a společně tam malujeme. Mateřství mě ovlivnilo nejen v časovém plánu, protože dřív jsem malovala přes den, teď už jen v noci, ale i tematicky. Fascinovala mě tělesnost, to, jak se proměňovalo moje tělo, malovala jsem to pořád dokola. Kojení, břicho, i pocity, které s tím přicházejí. 

Měním se s tím, jak děťátko roste, teď zase začínám být víc hravá. Jsem se svým dítětem propojená, a na mé tvorbě je to cítit. Jak maluju, tak dýchám. To, co se děje kolem mě, zapisuju i do obrazu. A to je dobře, myslím, že díky tomu se jistým způsobem uzdravuju a poznávám se.

Foto: archiv Harper's Bazaar

Jak to vypadá u vás v ateliéru?

Mám ke všem svým obrazům jistou pokoru. Maluju na zemi, obrazy napínám většinou až ex post. Jsem tedy s obrazem v těsném kontaktu, můžu na něm sedět, ležet, objímat ho. To, že nemaluju na rámu je hlavně proto, že obraz pak nevnímám jako objekt, který je ode mě odseknutý. Obraz je mou součástí a nemám z něj strach. Jinak mě prázdné plátno na rámu trochu děsí. Je pro mě důležitý i podklad obrazu, hraju si tedy s hlínou, kterou na něj nanáším a až potom hledám tvary a figury a postupně přicházím na to, co na něm chci mít.

Užíváte si fyzičnost malování, ale zároveň pracujete i s virtuální realitou, to je úplný opak.

Ráda si zkouším nové věci, a virtuální malba je toho příkladem. Zajímalo mě, jak se obraz změní, jak se díky virtuální realitě a aplikaci Artivive rozhýbe. Fascinuje mě možnost být uvnitř obrazu. A navíc mám ráda, když je v umění nějaký způsob hry.

Je umění terapie?

To ne, jde spíš o meditaci. Používám velmi tenké štětečky, a to mě uklidňuje. Nemám ráda, když se do obrazu otiskuje síla a násilí. Z obrazů jsou cítit emoce umělce, ale i emoce barvy, vrstvy i tahy štětcem. Vše na diváka působí.

Na čem právě pracujete?

Zajímám se teď o mýtus věčného návratu. Připravuji proto velký cyklus pro Špálovu galerii, kde bych měla mít výstavu na konci tohoto roku. 

Těšíte se?

Mám to ráda. Když je v dohledu výstava, užívám si vědomí, že ty věci budou vidět. I bez toho by to bylo dobré, ale už neumím tvořit jen do šuplíku. Navíc je pro mě důležitý i prostor výstavy. Většinou mívám na přípravu výstavy tak tři měsíce, teď je času víc. I to je fajn, můžu se do toho ponořit mnohem hlouběji, jak do tvorby samotné, ale i do informací. A možná se tak původní téma i nějak promění. Nechávám se unášet obrazem. 

Čtěte dál