Lásku a odvahu

Jak se stárne topmodelkám, v čem spočívá dokonalost a co lze vyčíst z vrásek, napsala pro Harper's Bazaar topmodelka Daniela Peštová.

Foto: Marek Mičánek

Nedávno jsem se dívala na hollywoodský film o třech kamarádkách. Hrdinky byly přibližně v mém věku, s odrostlými syny, kterým teď nestály ani za to, aby jim poslali kytku ke Dni matek nebo jim alespoň zavolali. Sice se s touto zápletkou moc neztotožňuji, jedna věta z filmu mi ale v paměti utkvěla. Hlavní hrdinka, jemně pod parou a frustrovaná faktem, že jako žena 50+ je v podstatě neviditelná, prohlásila: „Víte, co je anti-aging? Smrt! Buďme rády, že stárneme!"

Moje maminka vlastně říká něco podobného, tedy že stárnout je výsada, které bychom si měli vážit. Popravdě musím říct, že jsem tohle její tvrzení ještě donedávna nechápala. Nedávalo mi to smysl. Až náhle – ding ding ding – žárovka se rozsvítila a mně to bylo jasnější než tisíc sluncí. Ano, stárnout je privilegium a ne každému se to poštěstí. Tak proč proti němu tak urputně bojujeme? Proč nás společnost nutí myslet si, že vrásky jsou něco špatného, že povislou kůži je třeba schovat, v lepším případě rovnou odstranit? Co máme proti prsům, jež díky mateřství a gravitaci sice ztratila svou drzost, ale jsou zdravá a „nezávadná“?

Vzpomínky na zdi

Je brzy ráno, celý dům ještě spí a já se rychlostí závodního šneka a s lehkostí polámané marionetky přesouvám po schodech do kuchyně a snažím se opakovat si maminčinu mantru – stárnout je výsada! Hmmm, řekněte to mým bolavým kloubům a otiskům polštáře ve tváři, na které mě pohled v zrcadle bude těšit až do oběda! Prostě nic není jako dřív a některé věci už se nevracejí zpátky na své místo jako zamlada!

Paradoxní je, že stěny těch schodů pokrývají fotografie, které jsem za svůj život nastřádala. Různé milníky, zásadní okamžiky, jak pracovní, tak soukromé. A tak mám pokaždé, když jdu okolo, nejen možnost připomenout si milé okamžiky, ale i to, jak ten čas běží. Na jedné jsme já a můj nejstarší syn Yanick, když mu byly asi tak tři roky, obrázek je z focení pro Victoria’s Secret. Na další jsem těhotná s Ellou, Paľo mi tu láskyplně hladí moje těhotenské bříško. Tenkrát z toho byla krásná titulní strana. Dnes je Elle osmnáct. Mám tu zarámované polaroidy z jednoho z kalendářů, které jsem nafotila. Tyhle vznikly ještě před dětmi. A pak tu mám fotky se všemi třemi svými ratolestmi. Každé ráno, když se tak lámavě a naléhavě sunu za svou ranní dávkou kofeinu, mám příležitost i bilancovat. Tady jsem hravě zvládla udržet dvě miminka v náručí najednou, úsměv od ucha k uchu a po bolesti zad ani památky. A tady jsem ještě neměla ani tušení, že je možné mít celulitidu snad i na uších.

Nespravuj, co není rozbité

Další lehký paradox je, že tohle mé bilancování se nikdy netýká mého vzhledu. Nikdy mě u toho nenapadne, jak stárne můj obličej, ale vždycky přemýšlím o tom, jak je na tom moje tělo. Kolik má ještě síly, jak moc je opotřebované, nebo ne. Nechci, aby to vyznělo, že jsem vrásky nikdy neřešila a neřeším. To vůbec ne! Řeším, ale nebojuji s nimi. Nebo spíš takhle – řeším, bojuji s nimi, ale ne za každou cenu.

Svůj první krém proti vráskám jsem si koupila, když mi bylo necelých pětadvacet. Dodnes si vybavuji to štípání, AHA kyseliny zažívaly boom a moje v podstatě ještě panenská pokožka se nestačila divit. Od té doby se v mé koupelně vystřídaly stovky produktů různých značek, jejichž společnou řečí byla slova jako „vyhlazená“, „mladistvější“, „pružná“ a kterých celková cena by určitě vydala na menší domek u pláže. Vlastně i na větší.

Krémy, séra a výživové doplňky, které slibují oddálení známek stárnutí, jsou nedílnou součástí mého každodenního zkrášlovacího rituálu. Kolagen a nově i esenciální oleje na přírodní bázi jsou mé současné zbraně, po kterých sahám při svém boji s časem. Samozřejmě že vím, že existují i radikálnější metody, jak přijít k hladší pokožce. Baví mě sledovat trendy kosmetické medicíny a orientuji se v různých technikách výplní a laserů. Mám úžasnou dermatoložku, s kterou se sice vidím velmi sporadicky, ale s níž vždy probereme, co je aktuálně dostupné, co by pro mě bylo vhodné a – jak tomu bylo při mé poslední návštěvě – na co už je pozdě a co jsem měla udělat už před pěti lety. Každá naše konzultace končí stejně. Ona si vyposlechne mě, já ji a pak se rozloučíme.

Důvod, proč jsem dosud neskončila pod nožem plastického chirurga ani pod jehlou šikovného dermatologa (byť věk na to mám), je jednoduchý. Nejenže mám ze skalpelů a injekcí v blízkosti své tváře velký respekt, ale jsem zastánkyní přesvědčení, že co není rozbité, není třeba opravovat. A moje tvář rozbitá není. Nevypadá jako dřív, je zkrátka v další fázi vývoje. Přijímám se taková, jaká jsem, a mám se ráda. Přitom cesta k této sebelásce nebyla vůbec samozřejmá. Naopak.

Každá moje vráska mi něco připomíná. Buď jsou to vrásky štěstí, jako třeba čárka na kořeni nosu, která se mi udělá pokaždé, když se upřímně a od srdce směji. Vějířky v koutcích očí, které jsou vždy nápadnější po dni stráveném v přírodě, na slunci. Jiné vrásky mi zase připomínají období života, která nebyla lehká. Ty vrásky jsem si vysloužila vinou nějaké starosti, stresu nebo smutku, který mě potkal. Ale při pohledu na ně nevidím to špatné. Naopak mi připomínají moji sílu a odolnost, to, že jsem to ustála, nic mě nezlomilo a já se posunula správným směrem. Nechci se těchto připomínek zbavit. Jsem za ně šťastná a na sebe náležitě pyšná.

Modelingový paradox

Někdo by si mohl myslet, že pro modelku s úspěšnou třicet let trvající kariérou vybavenou dobrými geny je jednoduché řídit se heslem: „Měj se ráda taková, jaká jsi.“ Ale tak to není. Přijmout stárnutí vyžaduje určitou dávku odvahy a sebevědomí od každého z nás. Rodiče mě vychovávali s láskou, ale vůbec se u nás v rodině neřešilo, jestli je někdo krásný, nebo ne. Na fyzické atributy se u nás doma nehrálo. Když už se lidé na ulici za někým otáčeli a s nadšením vzdychali „to je ale krásná holčička“, měli na mysli mého mladšího bratra Pavla s jeho tmavýma očima a darebáckou kšticí. Dnes už si ho sice s holkou nepletou, ale stále platí, že on je ten pohlednější z nás.

Jako školačka jsem měla mindráky ze svých plných rtů, vinou kterých jsem byla často terčem dětského výsměchu. V pubertě se k výčtu nedokonalostí, které se zabydlely v mé hlavě, přidala řada dalších. Kéž bych měla o něco větší prsa, o něco útlejší boky, ne tak hrozně rovné vlasy, určitě bych byla o něco šťastnější, myslela jsem si. Začátky modelingu už jen přidaly na seznam další mnou kupodivu do té doby neobjevené nedostatky. Kariéra, kde každý čtvereční centimetr vašeho bytí rozebírají nekompromisním drobnohledem, nikomu na sebevědomí nepřidá, ani já nebyla výjimkou.

Přesto právě modeling je jedním ze dvou důvodů, díky kterým z vyklepané dívky, jež byla schopna sama sobě házet klacky pod nohy, vyrostla žena, která ignoruje společenský diktát a víceméně sebevědomě funguje navzdory všem svým nedokonalostem.

Jak je to možné? Modelky jsou často považovány za ztělesnění dokonalosti, bytosti, které mají na krásu jakýsi fiktivní certifikát. Miliony žen touží vypadat jako ony. Jsou přece dokonalé, musí být šťastné! Omyl. Za prvé, dokonalost neexistuje, to říkám s naprostou jistotou. Za svoji kariéru jsem se setkala s těmi nejznámějšími modelkami i herečkami, hezky „up close a personal“, a ani jedna z těchto bytostí dokonalá není. Opravdu. Za druhé, souměrná tvář, hustá hříva a nohy až do nebes vám sice mohou dopomoci na titulní stránky módních časopisů a k tisícům sledovatelů na sociálních sítích, ale to ještě neznamená, že budete šťastná. A není štěstí a vnitřní klid to, v čem spokojený život spočívá?

Druhá situace, která mě postrčila k tomu dívat se na svět i na sebe v příznivějším světle, nastala, kdy jsem se stala matkou. V okamžiku, kdy jsem viděla svoje tělo, jak dokázalo přivést na svět další život, jsem pochopila, že nemá cenu řešit malichernosti. Získala jsem k sobě i svému tělu respekt, který mi do té doby chyběl.

Jedinečnost je pro mě mnohem zajímavější a krásnější než uniformní dokonalost. Jsem zastáncem toho, ať si každý dělá se svým tělem, co chce. Nejsem proti chirurgickým zákrokům. Jen si dovolím jednu radu. Dejte svému obličeji i tělu čas. Nechte je dozrát. Budou se měnit. Budou dny, kdy vám bude připadat, že když nepodniknete něco razantního hned, ujede vám vlak. Ale budou i dny, kdy se na sebe podíváte do zrcadla a uvidíte krásnou, jedinečnou ženu, která si nenechá mluvit do toho, jak chce vypadat.

Co vidím při pohledu do zrcadla já? Vidím tvář, která je dokonalá a není to díky zásahům retuše. Ani díky perfektnímu osvětlení a instagramovému filtru. Vidím tvář, která je krásná díky všem svým nedokonalostem. Protože je taková, jakou ji stvořila sama matka příroda, a má v sobě vepsaný život přesně takový, jaký žila. Se vším všudy.

Speciální anti-aging říjnové číslo Harper's Bazaaru právě v prodeji!

Čtěte dál