Láska jako byznys. Zůstat, nebo odejít?

Vyplatí se druhá šance, nebo stačilo jednou a dost? Lze přistoupit ke vztahu jako investici a uvažovat o utopených nákladech nebo efektu vlastnictví? Odpovědi na vážné vztahové otázky lze totiž možná nalézt i ve skriptech ekonomie.

Foto: Profimedia

Tyhle myšlenky rozvířil jeden večírek s kamarádkou, kdy jsme jako obvykle probíraly běžná témata: co v práci, co děti, a hlavně co chlapi – co za posledních čtrnáct dní řekli špatně, co udělali a co neudělali. Prostě klasické povídání dvou žen, které žijí v dlouhodobých svazcích. „Vážně přemýšlím, že od něj odejdu,“ řekla Zuzana v jednu chvíli. Nebyl to jen jeden z dalších planých výkřiků a hovor nabral na intenzitě. Jakožto zarputilý odpůrce radikálních řešení jsem jen ve slovních obměnách opakovala, že si myslím, že na rozchod to není. Že toho spolu přece tolik prožili! Ten večer jsme otázku, jestli se má Zuzana s mužem rozejít, nebo ne, nevyřešily a rozhodnutí nepadlo ani v následujících měsících. Začala jsem tak přemýšlet nad tím, co dělat, když vztah už přestane nabízet to, co chceme. Kdy zůstat a kdy odejít? (Pomineme-li toxické vztahy, násilí ve všech psychických a samozřejmě i fyzických formách, prostě když jde o „normální“ vztah.) Jak poznat, že teď už je lepší odmávnout rozchod? Jak dlouho má být špatně, abychom se na to vykašlali, nebo znovu nahodili motory?

Při hledání uspokojivé odpovědi jsem narazila na blog Matthewa Husseyho a jeho bratra Stephena. Oba jsou vztahoví koučové, Matthew Hussey platí za jednoho v anglicky hovořícím prostředí z nejvyhledávanějších. Nabízí zajímavý koncept – přemýšlet nad vztahy z pohledu ekonomických teorií a místo srdce do rozhodování občas zapojit i hlavu a racio. Pak se může odpověď nabídnout sama. „Jednou z nejhorších věcí na rozchodu je naše obava z toho, že už nikdy nikoho takového nenajdeme. Ona je to pravda. Skutečně už nikdy nepotkáme stejného člověka. Ale prožít stejně silnou lásku a naplnění s někým jiným můžeme,“ opírá se do toho Stephen Hussey. Důvodem, proč se nám ze vztahů, které nás zoufale nenaplňují, nechce odejít, je jev, který ekonomové znají jako „averze ke ztrátě“. Proč si taky nepoměřit ekonomii a lásku, vždyť v obou případech jde o investici, v jednom případě jde o oběživo, v druhém o city. „Jde nám totiž o naši nejcennější komoditu: čas,“ míní kouč Matthew Hussey. 

Fenomén averze ke ztrátě popsal Daniel Kahneman, psycholog a jeden ze zakladatelů behaviorální ekonomie a autor knihy Myšlení: rychlé a pomalé, jako tendenci našeho mozku soustředit se spíše na to, co můžeme ztratit, než na to, co bychom mohli získat. Zaměřujeme se na minulé investice, nikoli na současnou a budoucí hodnotu. Sedíme v kině na blbém filmu až do konce, protože už jsme si koupili lístek. Dojíme celou porci jídla, které nám nechutná, protože jsme si ho objednali. Věnujeme svůj čas někomu, kdo si ho nezaslouží, protože už jsme přece spolu tak dlouho.

Propadnout tzv. klamu utopených nákladů, dalšímu z ekonomických fenoménů, je také psychologická past. Když už jsme investovali prostředky a čas, ale nepřineslo to očekávaný výsledek, zdvojnásobíme náklady a doufáme. Snažíme se víc, víc investujeme. Jenže si neuvědomujeme, že tím ztrácíme více času a více zdrojů. Z téhle slepé uličky vede ven jen jedna cesta, která začíná tím, že si uvědomíme, že minulé investice jsou prostě minulé investice, svůj čas už nemůžeme získat zpět bez ohledu na to, co se stane dál. Zeptejte se sami sebe: Kdybych dnes začínala vztah s tímto člověkem, vybrala bych si ho? A jak s ním bude vypadat moje budoucnost? Je to budoucnost, kterou opravdu chci? Bude těch posledních patnáct minut filmu skutečně tak fantastických, že vyváží tu ztracenou hodinu a půl, kdy film za moc nestál? Nebylo by lepší se prostě zvednout z křesla a z kina odejít?

O vrabcích v hrsti

Fenomén utopených nákladů říká jasně, že minulost už neovlivníme, ale nad budoucností ještě kontrolu máme. Budoucí náklady do stejného projektu lze ještě odvolat nebo změnit, dají se ovlivnit. V hodinách ekonomie na středních školách se jako typický příklad utopených nákladů dává nákup permanentky na lyžařský vlek. Její cena je v momentě nákupu uzavřený, utopený náklad, a již by neměla být brána v potaz v momentě, když se lyžař rozhoduje, jestli svah ještě jednou sjede, nebo ne. Pro správné rozhodnutí by se každý měl zeptat jen sám sebe, jestli chce opravdu ještě lyžovat. V lásce to platí dvojnásob. Chcete skutečně strávit další noc po boku toho člověka? Nebo si jen říkáte, že když už jste to spolu vydrželi tak dlouho a tolik jste do vztahu nainvestovali, tak to přece teď nejde zabalit a proinvestované emoce, čas, peníze zahodit...

Více se dočtete v lednovém Harper’s Bazaaru. Právě v prodeji! 

Čtěte dál