Když ve vás zůstane jeho energie

Podle psychologů v nás každý partner zanechá výrazný otisk, který ovlivní naše názory, pohled na život či na sebe sama. Ale věděla jste, že se to může dít i v rovině sexuální?

Foto: Getty Images

Můj úžasný táta mi od dětství říkával takzvaná moudra. Tedy věty, které v sobě skrývají životní zkušenost a nadhled (popřípadě hloubku) a které jsem měla pochopit a docenit až s věkem. První je, že život není peříčko, život je kolejnička. Přiznám se, že ani v sedmatřiceti přesně nevím, co je to ta kolejnička, ale to slovo má nejspíš metaforicky vyjadřovat určitou tíhu. Druhé a krásně poetické doporučení zní: „Dívej se na problémy z kosmické lodi.“ Čili že touto optikou má většina mých trablů a strachů naprosto titěrný význam. Třetí – žer, ale nemlaskej – zní trochu drsně, ale je to jen dobře míněná rada, kterou by se mohla řídit i řada egoistů z Instagramu. Zkrátka užívej si život, ale nemachruj.

Nejvíc jsem ale vždycky dumala nad tím čtvrtým, které mi napůl připadá jako nesmysl a dadaistická hříčka, napůl z něj však cítím úlevu jak při poslechu slavné porozchodové hymny I Will Survive od Glorie Gaynor.

Čtvrté moudro totiž zní: Parník v moři a muž v ženě stopu nezanechá.

Vypadám pořád stejně

„Hmm,“ říkáte si teď možná, „ale to je blbost, ne?“ Musím přiznat, že ani já to příliš nechápu. Minimálně můj manžel ve mně před osmi lety jistou stopu zanechal a ta „stopa“ si teď ve vedlejším pokoji připravuje aktovku na zítra. První společná noc s prvním klukem, to přece také bylo „něco“. I když je pravda, že když se na mě den poté zahleděla moje kamarádka Míša, usoudila, že vypadám „furt stejně“.

Pět let s první velkou láskou se do mě taky výrazně otisklo. Počínaje tím, že jsem si po bolestivém rozchodu zařídila byt decentně a stylově přesně tak, jak by to ocenil i on (byl to „jablíčkář“, který miloval Steva Jobse), a konče tím, že jsem ještě nedávno kupovala stejnou značku pasty na zuby nebo pomerančového džusu, protože mi vštěpoval, že jedině tyhle a žádné jiné. A pár měsíců na nezávazném „love tripu“ s cizincem, co v Praze studoval, ve mně rovněž zanechalo „otisk“. Jak mi vysvětlila gynekoložka, když jsem za ní přišla s podivnými puchýři, herpes genitalis není nic příjemného, navíc se může opakovaně vracet.

Foto: Getty Images

Měla jsem štěstí a už se nikdy nevrátil – ani herpes, ani jeho původce. Přesto mě ještě nedávno, když už jsem byla pár let šťastně vdaná, vzpomínka na něj nepatřičně rozechvívala. Jak je možné, že jsem vůči vlivu bývalých zůstala tak dlouho otevřená i přes to, že rozumově i srdcem jsem dávno jinde? I přes to, že mi každý jiným způsobem ublížil, ať už nevěrou, nebo jen tím, že jsem mu nestála ani za normální rande, které by se odehrávalo jinde než v posteli?

Tři ženy

„Pro některé ženy je příprava na setkání s milencem skoro stejně důležitá jako samotné setkání. V některých případech je to ku prospěchu, protože i poté, co objekt touhy odejde nebo ztratí zájem, v nás zůstávají aspoň ty něžné momenty očekávání,“ zamýšlí se americká novinářka a autorka Lisa Taddeo ve svém bestselleru Tři ženy (název je odkazem na knihu Gertrudy Steinové Tři životy), jež se rozhodla prozkoumat ženskou sexuální touhu, protože jí připadá zajímavější a komplikovanější než ta mužská.

Více se dočtete v dubnovém čísle Harper's Bazaar. 

Právě v prodeji!

Čtěte dál