Když bolí duše, bolí všechno. Pečujte o ni

Květen je měsíc osvěty o duševním zdraví. Květen je taky první měsíc, kdy jsem zapomněla přijít na sezení s psycholožkou. Po třech letech. Začala jsem se ztrácet ve dnech a týdnech, protože jsou už moc dlouho všechny stejné. Myslím, že pobavit se o duši a o péči o ni je tento rok obzvlášť důležité.

Foto: Shutterstock

Žijeme druhým rokem v pandemii. Pamatuji si, když na konci března loňského roku zemřel první člověk nakažený koronavirem. Byl to pětadevadesátiletý pán a já na něj myslela. Jak tu ještě pár let mohl být. S dětmi, vnoučaty, pravnoučaty.

Když se neděje nic. Ale děje se všechno

Teď už je to jen každým dnem vyšší číslo. Hodně svíček v hodně kelímcích od piva. A přidaly se k tomu zničené byznysy, promarněné sny, zapomenuté nebo upozaděné vlastní podstaty, opuštění senioři a děti přežívající za obrazovkami počítačů.

V momentech sebereflexe, při snahách dosáhnout ve své hlavě objektivity, dokážu zhodnotit, že mně osobně se neděje nic. V těch opačných chvílích se mi ale děje všechno. Snažím se si to nevyčítat, ale dělám to stejně. Jsou tu totiž jiní lidé s většími problémy, s větším právem se takhle cítit. Poslední měsíce já i lidé z mého blízkého okolí podléháme špatným náladám, někteří i panickým atakám. Ale nic zásadního se nám neděje. Jsme tedy nevděční? Rouháme se?

Povolení ke smutku

Ulevilo se mi ve chvíli, kdy jsem sama sobě dala právo na splín. Povolení být naštvaná kvůli té dlouhé pauze od našich běžných životů. Nenaladěná, že celou zimu sedíme doma, a když bychom se už pomalu měli začít koupat v ledových rybnících a bazénech, tak ani to počasí nám nepřeje. A smutná, když mám zrovna pocit, že na svoje ramena musím vzít bolest za všechny ty křížky na Staromáku, za všechny ty svíčky a tavící se plast na Hradě.

Moje skvělá paní psycholožka mi dala brzký náhradní termín. Během těch tří let mě naučila pracovat s panickými stavy, vysvětlila mi spoustu věcí o mé hlavě i duši, naučila mě vnímat samu sebe a pomáhá mi odstranit bolesti a bloky z dětství i z dospělosti.

Jsem vděčná, že ji mám. Když bolí duše, postupně začne bolet úplně všechno. Pečujte o sebe, nepřehlížejte své vnitřní bolesti. Možná se vám, stejně jako mně, vlastně vůbec nic akutního neděje. Ale přesto vám „něco“ způsobuje nepohodlí. Ať už je to aktuální situace, nebo minulost, s tím „něčím“ se dá pracovat. Kdy jindy začít, než v měsíci osvěty duševního zdraví.

Čtěte dál