Jonathan Anderson: Móda je kreativní podnikání, jehož stěžejní součástí je byznys

O tom, proč se nebát experimentu, nad čím musí módní tvůrci začít přemýšlet jinak a co s tím vším má společného vysavač, v rozhovoru s kreativním ředitelem značek Loewe a JW Anderson.

Foto: Scott Trindle

Okno tu není, jen umělé světlo. Jonathan Anderson sedí kdesi za wellness zónou hotelu Bulgari v Miláně. I když je jeho značce už jedenáct let, mnozí pětatřicetiletého tvůrce stále vnímají jako zázračné dítě světa módy. Designér je na jedné straně ztělesněním inovací, zároveň však ctí především tradiční hodnoty – kvalitu a řemeslo. Od roku 2013 je navíc kreativním ředitelem španělské značky Loewe. Umělec, pocházející ze Severního Irska, zabírá v luxusním koženém křesílku hodně místa, jeho štíhlé tělo je dlouhé a velké jsou i jeho ruce a gesta. Má hluboký a silný hlas a on sám je hovorným a duchaplným vypravěčem.

Pane Andersone, mohu vás poprosit o radu?

O radu? Na to si netroufám.

Přesto bych to ráda zkusila: Líbí se mi oblečení z jarní kolekce JW Anderson, ale i věci z přehlídky pro muže. Co si mám koupit?

Myslím si, že byste si prostě měla koupit oblečení. Kdyby to bylo na mně, pojmy „dámské“ a „pánské“ bych v módě zrušil. Pamatuji si, jak jsem byl se svou maminkou nakupovat v dámském oddělení. Našli jsme péřový kabát a já jsem řekl, že ho nevezmu na sebe, protože je pro ženy! A maminka mi tenkrát řekla, že ten kabát je přesně na mě a je levný, takže ho koupíme. No a já jsem tak začal nosit dámský kabát.

Vyrostl jste v Severním Irsku. Jaké to tam bylo?

Panovaly tam a stále panují náboženské konflikty obrovského rozsahu, protestanti a katolíci se nenávidí. Tento konflikt je každodenní záležitostí, takže je už mnohým bohužel tak nějak lhostejný. Sice jsem tenkrát věděl, že se kulturně nacházíme někde na konci devadesátých let, ale vlastně tomu tak u nás vůbec nebylo. Naštěstí jsem měl možnost jít na hereckou školu do Washingtonu.

Proč právě do Washingtonu?

Hrál jsem v mládežnickém divadle a po čase mi nabídli kurz v hereckém studiu ve Washingtonu. Přátelé přátel mých rodičů tam vlastnili dům, kde jsem měl možnost bydlet zadarmo. Tak jsem odjel a žil jsem tam úplně sám, daleko od domova, a vůbec jsem neměl tušení, kým jsem.

A přišel jste na něco?

Na nic zásadního. Byl jsem velmi mladý a chodil jsem na rave party. Jednou jsem byl na party na univerzitě v Baltimoru. Měl jsem tam být jenom do soboty. Ale pak jsem se probudil na nějakém gauči – a ono bylo úterý!

Ach, sladké mládí...

Zpětným pohledem to bylo přesně to, co jsem potřeboval. Potřeboval jsem se osamostatnit. Kdybych jel do New Yorku, nejspíš bych tam zůstal. Ve Washingtonu jsem měl možnost naleznout sám sebe, a díky této zkušenosti jsem se pak později dokázal ubránit tomu, aby mě zařadili do nějaké škatulky. Dneska jsem velmi vděčný i za to, že jsem vyrostl v Severním Irsku. Moji rodiče nevyznávali žádné náboženství, neměli předsudky. Můj otec byl profesionální ragbista a jako sportovec viděl i dál než za práh svého domu, protože hodně cestoval.

Dneska žijete v Londýně a v Paříži. Je to neustálé přejíždění únavné?

Jezdím Eurostarem. Cestování vlakem mi připadá romantické.

Jsou nějaké rozdíly mezi londýnským a pařížským Jonathanem?

Oba dva jsou samozřejmě spjati se svými značkami. JW Anderson je pánská verze mé fantazie a Loewe je verze dámská, ovšem v podobě pánského oblečení. Když navrhuji věci pod značkou JW Anderson, začínám u pánů a výsledkem jsou věci pro dámy. U značky Loewe je tomu přesně naopak, tady začínám dámami a výsledkem je pánská kolekce vycházející z dámského podkladu.

Celý rozhovor se dočtete v červnovém čísle Harper's Bazaar. Právě v prodeji!

Čtěte dál