Jane Fonda: Přitahují mě lidé, kteří mě mohou něco naučit

Když tvrdíme, že Jane Fonda je kategorie sama o sobě, nepřeháníme. Byla sexuálním symbolem, zanícenou aktivistkou, fitness modlou i úspěšnou podnikatelkou. Americké společnosti se nikdy nebála ukázat prostředníček a želízka jí za to nasadili už mockrát. Herečka s prořízlou pusou ale svou misi za lepší svět ještě zdaleka nedobojovala.

Foto: Mario Sorrenti

V roce 1948, když bylo Jane Fonda deset let, poslala svému tatínkovi, herci Henrymu Fordovi, dopis. Tou dobou žil zrovna v New Yorku, protože účinkoval na Broadwayi. Společně s dopisem mu poslala i obrázek s motýlky. „Milý tati, ty motýlky jsem neobkreslila,“ psala mu. Tuhle historku Jane Fonda, celým jménem lady Jayne Seymour Fonda (je vzdálenou příbuznou Jane Seymour, třetí manželky Jindřicha VIII.), zmiňuje ve svých pamětech My Life So Far, které vyšly v roce 2005. V knize se k ní pak už nevrací, nechává na čtenáři, aby si vše potřebné domyslel.

„Chtěla jsem mu tím naznačit, že mám umělecké nadání,“ říká mi přes Zoom jedno únorové ráno. „Kreslila jsem bez předlohy.“ Už jako malá si nemohla pomoct a vystavovala svou tvořivost a představivost na odiv, jako by se s nutkáním vyjádřit svůj názor už narodila. Ty motýlky zkrátka neobkreslila a potřebovala, aby to tatínek věděl.

O Jane Fonda se nedá říct mnoho nového, většinu na sebe už prozradila sama. Upřímnost je její přirozenost. Její otevřenost nemá hranic. Výčet jejích profesních veletočů je nepřeberný, definici hollywoodské celebrity měnila snad každých deset let. V 83 letech je stále zvídavá, povšimne si jakékoli změny nálady ve společnosti a je neustále ve střehu.

Sama sebe přirovnává k artéské studni. „Jakmile jednou narazíte na vodu, pramen už nikdy nevyschne. Moje energie nevychází z nikoho jiného, vychází ze mě samotné.“ Napsala osm knih a hrála v ikonických filmech jako Koně se také střílejí, Klute, Návrat domů, Čínský syndrom a Od devíti do pěti – všechno to byly snímky, které ladily s jejím založením aktivistky, feministky a zaryté odpůrkyně války ve Vietnamu. Je fitness ikonou, odstartovala trend cvičebních videí, aby jimi mohla dotovat svůj politický aktivismus. Třikrát byla vdaná (za režiséra Rogera Vadima, aktivistu Toma Haydena a mediálního magnáta Teda Turnera) a třikrát se rozvedla. Vyhrála dva Oscary a na letošních Zlatých glóbech získala cenu za celoživotní přínos filmu. Velmi ladně ze světa filmu proklouzla na televizní obrazovky, kde již šest let pro Netflix natáčí s kamarádkou Lily Tomlin seriál Grace & Frankie. Jeho sedmá série se právě dokončuje. 

Dnes ji zaměstnává převážně klimatická krize. V říjnu 2019 přesídlila do Washingtonu a společně s americkou pobočkou Greenpeace založila hnutí Fire Drill Fridays. Každý pátek, celkem jich bylo čtrnáct, Fonda a další aktivisté pořádali protesty a dny občanského neklidu u Kapitolu (zatčena byla celkem pětkrát). Když se loni v březnu Fire Drill Fridays přesunuly do onlinu, platforma přilákala devět milionů lidí. Její nejnovější kniha What Can I Do? není jen shrnutím současné krize, ale i výčtem věcí, které je v následujících deseti letech nutno udělat. Seznam úkolů, píše. Ne seznam přání.

Kdo vaši pozornost opět stočil ke klimatickým změnám?

Jako už častokrát v mém životě to byla Naomi Klein. Její kniha On Fire: The (Burning) Case for a Green New Deal – ostatně jako všechny její knihy – na mě udělala velký dojem. Po přečtení jsem se sama sebe ptala: Co můžu udělat já? A byla jsem z toho špatná, protože jsem věděla, že mohu pomoct, ale nevěděla jsem jak. Naomi rozumí vědě a dokázala mi myšlenku Green New Deal dobře vysvětlit. (Green New Deal je americký pobídkový program, který se snaží řešit změnu klimatu i ekonomickou nerovnost – pozn. red.)

Takže jste se odstěhovala na čtyři měsíce do Washingtonu...

Navrhla to Annie Leonard, šéfka Greenpeace USA a moje velká přítelkyně. Trvala na tom, že bychom se měly předtím potkat se všemi významnými environmentálními skupinami a mladými aktivisty. Když jsme tak učinily, bylo nám všem jasné, že nemůžeme řešit klimatickou krizi, aniž se budeme ruku v ruce věnovat i ekonomické a rasové nerovnosti.

Foto: Mario Sorrenti

Kritik Hilton Als popsal váš styl vyjadřování jako „prosebný“, Meryl Streep jednou o vaší činorodosti řekla, že je až „divoká“. Kombinace obou vlastností – to, že si nejdříve něčeho všimnete, a pak donutíte lidi, aby poslouchali, se vám osvědčila...

Musím být vždy ve střehu, abych se naučila něco nového. Snažím se obklopovat přáteli, kteří mi mají co dát. Jsem věčná studentka. Jsem pozorná, vnímavá. A pak se ze mě stane megafon. Nepřicházím s ničím novým. Musíte znát svoje silné stránky. Já jsem jen odvozenina, žádný originál.

To je vtipné, že zrovna vy o sobě tvrdíte, že nejste žádný originál.

Samozřejmě že jsem originální jako osobnost, ale ne jako myslitel. Spousta věcí mi v mém věku už dochází. Třeba že si pořád připadám, že jsem v místnosti plné lidí ta nejmladší a nejméně zkušená. Vím ale, že si o mně řada lidí myslí něco jiného, a to mě trochu zneklidňuje.

Jednou jste napsala o tom, jak se váš otec s přibývajícími léty postupně proměnil ve většího konzervativce. To je ale asi takový přirozený názorový oblouk, ne?

Pro muže možná. Pro ženy platí opak. Teď zobecňuji, ale ženy jsou s věkem odolnější a muži konzervativnější. Ted Turner mi jednou řekl: „Lidi by se po šedesátce neměli měnit.“ A já řekla: „Pak ale máme velký problém.“

Jak se za ta léta proměnilo vaše chápání moci?

Víte co? Když jsem v roce 1972 jela do severního Vietnamu, byla to země nedotčená industrializací, žili tam zemědělci, rybáři a ženy. Neměli ani žádnou těžkou techniku, kterou by zasypali krátery po bombách, a přesto jsme je nedokázali ve válce porazit. Naučili mě, že síla vychází zevnitř. Musí vyvěrat z toho, že víte, kdo jste, proč jste na zemi, jaký je smysl vašeho života. To je síla. Nejen zbraně a majetky. To je něco jiného. Za to, že mě to naučili, jim budu do smrti vděčná. Pomohlo mi to také porozumět, co si mám počít se třetím dějstvím svého života, protože to mi nahání strach. Nejde o stárnutí, ale o tu jeho konečnost.

V jednom svém proslovu jste říkala, že jste se ptala své dcery, jak by pojala váš život v krátkém filmu. Odpověděla vám něco jako: „Jen řekni chameleonovi, ať chodí přes obrazovku tam a zpátky.“ Řeknete mi víc o svém „chameleonství“?

Jedním z důvodů, proč se vrhám do nových vztahů s muži, je ten, že doufám, že mě nasměrují nějakým novým směrem. Přitahují mě lidé, kteří mě mohou něco naučit a jejichž život je jiný než ten můj – a tomu se poddávám. V první řadě je chci potěšit. To je samozřejmě problém. Když jsem si vzala Teda – a vzít si Teda bylo jako vzít si patnáct lidí – musel se ze mě stát zálesák. Chtěl, abych se naučila muškařit, tak jsem se naučila muškařit. Chtěl, abych se oblékala sexy, tak jsem se tak oblékala. A tak dále. Já sama jsem chtěla. Proč jinak být s Tedem a nenechat se pohltit jeho světem a něco si z toho odnést? 

Jak se změnila vaše představa vztahů?

Mám vám to říct? Nevím. Ok, budu upřímná. Ve svých třiaosmdesáti letech jsem si uvědomila, že už žádného blízkého vztahu s mužem nejsem schopná. Problém není v nich, ale ve mně. Kdyby teď přišel nějaký chlap a řekl mi: „Tak, Jane, otevři se mi,“ asi bych zděšeně utekla. Vždycky mě přitahovali muži, kteří po mně nic takového nechtěli, protože se mi neradi otevírali i oni sami. Tehdy jsem si to neuvědomovala, vidím to až teď. Teď už s tím ale asi nic dělat nemůžu. Jak říká Lily Tomlin: Tak to zkrátka je.

Více se dočtete v červencovém Harper's Bazaaru. Právě v prodeji! 

Čtěte dál