Jan Palach: Oheň, který vzbudil lidi

„Zemřel živý člověk, aby mrtví zůstali žít.“ Bohdan Mikolášek (1969)

Je kolem jedné hodiny odpoledne 16. ledna 1969 a mezi studenty filosofické fakulty pražské Karlovy univerzity se šíří zpráva, že jeden z nich se na Václavském náměstí polil benzínem a následně zapálil. Jeho jméno se v ten moment nesmazatelně zapsalo do českých dějin. Jeho čin odstartoval sérii dalších událostí. A Jan Palach se navždy stal symbolem vzdoru proti útisku.

Foto: archiv bezpečnostních služeb

Změny většinou nejsou jednorázové akce. Možná jejich akutní provedení, ale ony samotné jsou dlouhodobým procesem. V roce 1969 hlas lidu nepřekonal limit hlasitosti natolik, aby došlo ke změnám. Bylo k tomu potřeba dalších dvacet let útisku, aby hlas národa natolik posílil, že ho bylo slyšet i v zahraničí a do Československé republiky se začaly sjíždět televizní štáby z celého světa, aby informovaly o rozpadu komunistického státního zřízení. V ten moment bylo jasné, že politická situace v zemi je už neudržitelná. Důležitou byla ta nepovolující síla vycházející od studentů, kteří věřili, že když jejich tlak bude dostatečně hlasitý, dokážou víc.

Jan Hus na hranici znovu hořel

Jan Palach se už během prvního semestru studia zúčastnil několika pouličních demonstrací. Vzhledem k tomu, že akce nepřinášely tížený úspěch, a ani veřejnost na ně spíše nereagovala, Palach pravděpodobně v této době začal promýšlet krok, který by bez povšimnutí nezůstal. Zpočátku uvažoval o umírněnějších formě protestu.

Po neúspěšné okupační stávce navrhl sestavit menší, ale zato pevně semknutou skupinku studentů, obsadit hlavní budovu Československého rozhlasu a odtud působit na širokou veřejnost. Odpověď na požadavky (mezi nimi například i zrušení cenzury) formulované v návrhu, který na počátku ledna 1969 poslal studentskému vůdci Lubomíru Holečkovi, však podle všeho Palach nedostal.

Palach, který tak těžce nesl přítomnost cizích vojsk na území Československa, si uvědomil, že složité vytváření skupinek oddaných studentů a organizačně náročné pokusy o obsazení budovy rozhlasu, nenesou žádné výsledky. Pravděpodobně proto se uchýlil k variantě, která byla o poznání snáze realizovatelnější, ale především mnohem více šokující. K činu sebeupálení rozhodl během několika dní a uskutečnil ho v pár hodinách. Po sobě zanechal čtyři téměř identické dopisy signované jako Pochodeň č.1.

V dopisech stálo, že je členem skupiny, která se rozhodla svým upálením probudit československé obyvatelstvo z letargie. Apeloval na lidi, aby podpořili jejich požadavky a zahájili časově neomezenou stávku. V závěru textu pohrozil dalšími „pochodněmi“, pokud by požadavky nebyly vyslyšeny do 21. ledna 1969. Krátce před polednem 16. ledna 1969 si koupil dvě umělohmotné nádoby s benzínem a o půl třetí odpoledne se zastavil na rušeném místě před Národním muzeem.

Foto: archiv bezpečnostních služeb

„Člověk musí bojovat proti zlu, na které právě stačí.“

Jan Palach

Jednou a dost?

Cílem Jana Palacha a smyslem jeho demonstrativního upálení nebylo jen šokovat republiku a od ní oddělený svět, ale zažehnout v lidech oheň chuti po změně a síle vzepřít se bezpráví. Palach sám říkal, že srpen 68 začal svrchu, tak leden 69 musí začít zespodu. Pravdou je, že ve společnosti najednou zaplál strach. A místo toho, aby se lidé primárně zajímali o politickou stránku věci, tak se střední generace – rodiče vysokoškolských studentů, najednou začala obávat, že tou příští obětí, příští pochodní, může být dítě kteréhokoliv z nich. V důsledku toho rodiče dokonce studenty obcházeli a přesvědčovali je, aby tonedělali. To je sice pochopitelné, jenže pak je Palachovo politické vyjádření degradováno nebo deformováno na akt zoufalé jednorázové sebevraždy. Palach si nepřál, aby v těchto činech někdo pokračoval, přesto nevyloučil, že ho další nebudou následovat. Pár hodin před smrtí dokonce Holečkovi prozradil jméno další oběti. Dnes už víme, že žádná skupina „pochodní“ nikdy nebyla. Byla to ze strany Jana Palacha taková lest jak udržet národ i státní aparát v neustálém napětí. Ta hrůza, že další obětí může být kdykoliv kdokoliv.

Nezávisle na Janu Palachovi se pokusilo upálit ještě dalších 26 lidí, 7 z nich zemřelo. Patrně další jméno, které se nám vybaví bude Jan Zajíc. Nikdo z dalších obětí dobrovolného činu však nebyl členem žádné organizované skupiny. Tehdejší Rudé právo jim věnovalo jen pár řádků v černé kronice.

Oheň, který nepálí

Po smrti Jana Palacha se na scéně objevuje postava poslance Viléma Nového, který na stranickém mítinku a později i v rozhovoru pro zahraniční agenturu AFP nařknul Palacha, že spolupracoval s cizími rozvědkami. Poslanec Nový taktéž veřejně vyslovil teorii o „studeném ohni“. Palach se podle něj chtěl na demonstrativní akci polít látkou, která sice vytváří efekt ohně, ale přitom nepálí. Akce se však nezdařila a Palach tak utrpěl popáleniny druhého a třetího stupně na více jak 85% těla což bývá neslučitelné se životem. Za vším prý podle Nového stáli „pravicoví“ spisovatelé a publicisté.

Foto: archiv bezpečnostních služeb

Nejdřív Mácha, potom Palach

Karel Hynek Mácha se za svého života se nedočkal uznání a spíše se setkával s nepochopením. Naopak pozdější vlastenecká generace kolem almanachu Máj (1858) a členové skupiny májovců Jan Neruda a Vítězslav Hálek probudili v lidech nejen zájem o Máchovo dílo, ale opět posílili národnostní uvědomění.

Poté co v září 1938 bylo rozhodnuto, že Československo musí přenechat pohraniční území Sudety Německu, nařídil Karel Engliš, tehdejší guvernér Národní banky Československé, exhumaci Máchových ostatků a převoz z litoměřického hřbitova do Prahy. Dne 7.května se tak konal druhý Máchův pohřeb, který se stal tichou, ale o to silnější demonstrací proti nacismu. Zajímavé je, že zatímco v roce 1836 se Máchova pohřbu zúčastnilo sotva pár lidí, o století později za jeho rakví šel celý národ až na Vyšehrad. Básník, který byl cenzurován a kritizován pro nedostatečné vlastenectví, se tak stal českým symbolem proti útisku. Stejně tak jako Palach během tzv. Palachova týdne v roce 1989.

I když se Palachův pohřeb v roce 1969 se stal celonárodní manifestací a v důsledku jeho činu proběhlo mnoho demonstrací trvalo celou další generaci než nastalo k prolomení nastaloného politického režimu.

Foto: archiv bezpečnostních služeb

Palach v každém z nás

Jan Palach se tak svým činem rozhodl aktivizovat národ. Apelovat na obyvatelstvo, které mezitím zaplavovala beznaděj, připomenout jaká nespravedlnost a zrada je zde páchána. Pokusil se o určité šokové národní probuzení. Probuzení z noční můry, která skončí pouze tehdy, když všichni otevřeme oči. Jeho rozhodnutí obětovat se pro svou vlast, za ideály svobody a pravdy, které vyznával, je vzkazem pro všechny jedince dalších generací, že každý z nás se může stát nositelem velkých myšlenek.

O osudu Jana Palach vznikly dva samostatné filmové projekty. Třídílný film Hořící keř polské režisérky Agnieszky Holland, sledující události po Janově činu a následné smrti. V loňském roce měl premiéru snímek Jan Palach v režii Roberta Sedláčka s Viktorem Zavadilem v hlavní roli.

Viktor Zavadil jako Jan Palach ve stejnojmenném filmu Roberta Sedláčka z roku 2018.

Foto: archiv distribuční společnosti

Čtěte dál