Opět je tu anketa, v které je zpovídána naše redakce. Tentokrát zjistíte, jak vnímáme umění, zda nás provází naším životem a co nebo kdo nás v tomto směru nejvíce inspiruje a ovlivňuje.
Oblíbeného umělce/umělkyni nemám, spíš to mám podle konkrétních děl, která mě buď něčím osloví, nebo ne. Ale většinou záleží na tom, jakou energii z toho cítím. Naposledy mě zaujalo dílo od Renaty Machýčkové, které máme v dubnovém čísle v rubrice Stylová. Je to jemné a něžné, a hlavně ta technika? Ta mě překvapila nejvíc.
Osobně mě na umění baví ten proces tvorby, ať už maluji, fotím, nebo tvořím grafický návrh. To, jak to vzniká, je můj způsob relaxace a naladění se na sebe.
Myslím si, že blízký vztah k umění se ve mně probudil už jako u malé holčičky, ve chvíli, kdy mi rodiče zavěsili nad postýlku plakát od Joana Miró, který mě chránil před zlými sny a vítal při probouzení několik let. Každé ráno jsem na obraz prý malým prstíkem ukazovala a obdivně opakovala: „Mijo, Mijooo!“ Od té chvíle umění vyhledávám a nacházím jej všude okolo. Mám silný vztah k fotografii. Fascinuje mě, kolik emocí dokáže kombinace talentu spolu se silou okamžiku zachytit. Ráda přemýšlím nad tím, jakým způsobem byla vnímána dříve - analogová jakožto jedinečná, důvěryhodná a stabilní hodnota, a jak se s příchodem digitalizace její vnímání proměnilo. Díky moderním technologiím lze dnes fotku rozmnožit v libovolném množství naprosto identických klonů, aniž by ztratila kvalitu nebo se odlišila od originálu. Je velmi snadno zmanipulovatelná, tudíž ztrácí na důvěryhodnosti (její primární podstatě) a degraduje. I tím, že k ní má díky chytrým telefonům přístup téměř kdokoliv. To je negativnější pohled. Pozitivní zase je, že právě díky technologiím si s ní můžeme mnohem více hrát a tvořit tak další a dosud neobjevené formy umění. A díky technologiím ví o námi zhotoveném umění mnohem více lidí! A dále? Je toho tolik, o čem bych se rozepsala na několik desítek řádků. Ráda sleduji a soustavně obdivuji interiérový a produktový design, zbožňuji módní návrhářství, vzhlížím k umění designu šperku. Z klasiky miluji pohlazení leknínem impresionisty, zhmotnění snu surrealisty i anarchii dadaisty. Miluji básně, básníky mám v rodině. Divadlo, film, tanec, ... Miluji natrhanou květinu z louky, krásný a chutný dort. Umění je vážně všude, stačí jen otevřít oči.
Čím jsem starší, tím větší hodnotu pro mě umění má. Vidím ho nejen jako rozvoj pro sebevzdělání a objevování nových zajímavých kreativních lidí, ale také jako skvělou příležitost na investování. Co se týče vizuálního umění, momentálně mezi mé oblíbené umělce patří grafik Sterling Ruby, malíř Ronan Bouroullec, umělkyně Renata Machýčková. Také jsem ráda, že existují Studio Visit nebo nookart_studio, kteří berou milovníky umění přímo do ateliérů a dokážou tak propojit svět umění a byznysu.
Já a umění máme celkem specifický vztah. Když na něj totiž nahlídnu z té hmatatelné stránky, instinktivně tíhnu k architektuře, ke stavbám s historií, jakými jsou například skvosty staré Prahy nebo prvorepublikové vily. Přiznám se ale, že kdyby se mi čistě teoreticky naskytla možnost v nějaké takové stavbě žít, asi bych to nedokázala. Potřebuju se pouze nárazově sytit, ne to zakomponovat do všedního života, kdy bych mohla snadno přestat vnímat všechnu tu krásu. Z „nehmatatelné“ stránky umění mám pak velkou slabost pro tanec, kde mě velmi oslovuje soubor 420People. Jejich vyjadřování skrze pohyb s často až nadpřirozenou lehkostí, je pro mě pokaždé odzbrojující. Tato část mého já už proto více než rok pořádně strádá…
Umění je velmi široký pojem a když se nad ním zamyslím, nevybaví se mi pouze kresba, malba, socha a jiné výtvarné umění, které může být prvním impulsem. Umění tance. Umění hudby. Umění architektury. Umění fotografie. Umění je zkrátka všude kolem nás a je pouze na každém z nás, co za umění vnímáme a co nikoli. Skrze něj nacházím znovu a znovu sama sebe.
Dny, kdy jsem se malbě věnovala více, jsou bohužel momentálně pryč, ale doufám, že se k nim vrátím. Chvíle, kdy jsem byla pouze já, mé myšlenky a pocity, plátno, štětec a barvy a já vyjádřila nebo i hledala sama sebe, byly k nezaplacení. Je důležité, najít si pro to prostor. Stylově mě vždy bavil pop art. Můj oblíbený umělec Andy Warhol měl vliv nejen v malbě, ale celé umělecké sféře. Jeho tvorbou jsem se často inspirovala, ale Andyho vliv jsem vnímala i v grafice nebo i módě.
Rozhodně zde nesmí chybět umění fotografie. Zachycení okamžiku, emocí a situace má své kouzlo. Já osobně ale vždy milovala analog, kdy je to také o následném procesu k dosáhnutí výsledku.
Nesmím zapomenout na hudbu a tanec, v mém životě vždy měli místo (hra na klavír, hodiny zpěvu, hodiny ve studiu...). Nešlo o to, být perfektní, ale o vyjádření pocitů a sama sebe. Den bez hudby je pro mě těžko představitelný.
Každý si najdeme to své, ale důležité je, vzít si z umění to, co v danou chvíli potřebujeme.
Pojem umění pro mě nese nespočet možností: obrazy, předměty, film, architektura... Sama se snažím v tomto směru i znalostech zdokonalit a nadělila jsem si roční kurz dějin umění, který měl probíhat v krásné Winternitzove vile (prozatím probíhá bohužel on-line). Spíš než jednotlivé směry a umělce sleduji, co se mi pocitově i impulsivně líbí, ráda objevuji poklady na blešácích (sochy, vázy, sklo…). Mám „úchylku“ a svou uměleckou sbírku všech možných křesel a židlí, které nemám kam už dávat. Nesmím opomenout, že poctivě podporuji všechny moje umělecky nadané kámošky, které se nejen v rámci karantény rozhodly konečně vzít štětec a plátno do ruky.
Když jsem vyrůstala s rodiči v osmdesátých letech v panelákovém bytě, můj táta popustil uzdu své fantazii a přesto, že v té době nikdo slovo „design“ neznal, náš byt byl „nadesignovaný“ jako žádný jiný, minimálně do vzdálenosti několika vchodů okolních paneláků. Řekla bych, že to místy hraničilo se surrealismem, ale byl v tom také op-art, pop-art, magický realismus a další umělecké směry. Já vynikala v kreslení, jímž jsem zase vyjadřovala své fantazie. Doteď si pamatuji své nadšení z vlastních výtvorů. Jít studovat uměleckou školu pro mne byla jasná volba, nejsem prakticky založená.
Umění nemá hranice, je jako vesmír, je zkrátka všude. Architektura, literatura, hudba, móda, vztahy… Je to dovednost vyjádření myšlenky nebo postoje, zážitek. Kdybych zde měla uvést oblíbené umělce, byla by jich ležatá osmička.
Ani jsem netušila, jak moc mi bude chybět možnost zajít do galerie nebo do muzea. A i když se mnohé instituce snaží, aby zážitek z výstavy zprostředkovaly alespoň online, nějak mi to nefunguje. Možnost stát před obrazem, nechat ho na sebe působit, vnímat umění všemi smysly, mi přijde prostě nepřenositelná. Mrzí mě proto, že - kromě jiných - zůstala zavřená třeba i výstava o pomíjivosti Vanitas v Doxu. Vystavoval tam i můj oblíbený malíř Jan Gemrot, kterého však fakt, že umění zůstane zamčené za zdmi galerie, svým způsobem zaujal: „Považte tu morbidní exkluzivitu: nikdo tu velkolepou přehlídku uměleckých úvah nad pomíjivostí lidské existence nemůže vidět, protože se momentálně prostě moc umírá! Celé to funguje jako kolektivní piece, memento mori, na kterém se rovnou měrou podílíme my všichni, a tím nemyslím jen vystavující umělce a pana kurátora, ale prostě společnost jako celek, která se s virem není schopna vypořádat, a tak musí zavírat muzea.”
Mám ráda velké výstavy i návštěvy miniaturních galerií, ráda si výstavou zpestřím jakýkoliv výlet či dovolenou, baví mě současné umění i díla starých mistrů. Takže, až to půjde, těším se do galerie snad víc než do restaurace.