Jak si protřídit šatník

Co se stane, když se milovnice módních trendů rozhodne oblékat jednodušeji?

Foto: Getty Images

V módě pracuji už patnáct let a za tu dobu jsem nalovila spoustu kousků. Došla jsem až do stadia, kdy v mé skříni visely 250 šaty a byly tam našťouchané jako sardinky, takže když jsem chtěla nějaké vyndat, hrozilo, že si uženu kýlu. A přesto jsem měla pocit, že nemám co na sebe. Rozhodla jsem se tedy využít své profesní znalosti a místo ostatním tentokrát probrat šatník sobě. Začala jsem tím, že jsem si všechno vyzkoušela. Zápolení s knoflíky a zipy s vycházkou před zrcadlo mi zabralo celých pět hodin. Brzy mi bylo jasné, že většina z těch věcí se mi vlastně nelíbí. Líbily se mi jen příběhy, které pro mě oblečení představovalo – kabelka, kterou jsem si koupila za první výplatu, boty, které jsem vyhrabala v outletu. Ale nosit je znovu? Ani náhodou.

Místo abych si nechala jen věci, které ve mně probouzejí radost, jako to radí Marie Kondo, pokusila jsem se emoce odsunout stranou. (Koneckonců to byla moje sentimentalita, která tuhle záplavu oblečení způsobila.) Kritériem pro mě tedy byla univerzálnost. Ideálně byste měli být schopní si každou věc obléct aspoň třicetkrát. Zaměřila jsem se tedy na ně. Co se hodí ke každému svetru či košili a můžu si to vzít na snídani, oběd nebo koktejl? Uvažovala jsem takticky a nebrala v úvahu, kolik mě co stálo. Cokoli nudného, příliš výrazného nebo nepadnoucího jsem vyřadila. Protože jsem si vědomá ekologického dopadu vyhazování oblečení (jen Američané vyhodí  16,9 milionu tun textilu ročně), zavázala jsem se k tomu, že nic neskončí v koši.

Nejdřív jsem vytřídila hezké a kvalitní kousky na swap party. Každý má přece radost, když ve věcech, které někdo nechce, najde poklad. Takhle jsem vyměnila oversize sako Jacquemus za rozevláté šaty Chloé a Mulberry kabelu za minikabelku Loewe. Co jsem nevyměnila, poslala jsem na internetové tržiště.

Další hromádku tvořily věci, které potřebovaly opravit, včetně těch luxusních, což byly moje oblíbené, ale rozdrbané lodičky Chanel. Cena za opravu byla vysoká (zhruba polovina pořizovací ceny), ale dávalo to větší smysl, než je zbytečně vyhodit.

Když jsem si nebyla jistá, ptala jsem se sama sebe: Chybělo by mi to tak moc, že bych si to musela koupit znovu?

Z levnějších věcí, které mi za a) neseděly, za b) neslušely nebo za c) jsem je nepotřebovala, vznikla největší hromada, kterou jsem odnesla do vybraných charitativních organizací. Poslední kategorii, věci poškozené nebo zaprané, což byly staré ručníky, prostěradla nebo spodní prádlo, jsem vyhodila do kontejneru na textil.

Nebudu lhát a tvrdit vám, že jsem se po skončení této anabáze cítila bůhvíjak báječně. Právě naopak, padla na mě deprese. Bála jsem se, že budu vypadat pořád stejně a že mě můj šatník bude k smrti nudit. Jak si poradím se šatníkem, který se smrskl na třetinu?

Uklidnily mě statistiky. Odborníci na recyklaci tvrdí, že v současnosti si kupujeme pětkrát více oblečení než před čtyřiceti lety. V roce 1950 průměrná rodina utratila za šatstvo 12 % svého měsíčního rozpočtu. Dnes je to okolo 3 %. Nakupujeme tedy více, ale ne nutně lépe. Navíc se potvrzuje, že 80 % času nosíme jen 20 % našeho oblečení. Bezradné postávání před nacpaným šatníkem každé ráno je toho důkazem. Na své cestě k udržitelnému šatníku jsem nepřišla o kousky, které by definovaly můj styl. Přišla jsem o ty, které mě v rozvíjení mého stylu brzdily.

Co si určitě nechat

9 kašmírových svetrů (jeden s kulatým výstřihem, jeden z výstřihem do véčka, jeden rolák; každý v tmavě šedé, černé a béžové pro všechny příležitosti)

3 šaty v midi déce (černé, červené a vzorované)

4 páry džínů

1 červené hedvábné koktejlové šaty (nebo podobně sexy model)

1 dlouhé černé šaty

Čtěte dál