Iryna Zelyk: Moje knihy vymažou dětem bolavé vzpomínky

Talentovaná spisovatelka Iryna Zelyk přináší na pulty knihkupectví nový manuál pro rodiče, jak zvládat hněv svých dětí. Autorka, jejíž motivem se staly dětské emoce, přibližuje v rozhovoru pro Harper's Bazaar proces své tvorby.

Foto: archiv Iryna Zelyk

Máma, která píše pohádky ze života. Iryna Zelyk vystudovala ekonomickou univerzitu a po narození druhého dítěte začala psát pohádky, aby pomohla svému synovi pochopit emoce spojené s příchodem sourozence. Dnes patří na Slovensku mezi nejčtenější dětské spisovatelky a její jedinečné knížky o dětských pocitech se stávají mnohým rodinám nejen inspirací, ale i pomůckou při emocionální výchově jejich ratolestí. Autorka se narodila v malém městečku na Ukrajině, ve kterém strávila své dětství. Po ukončení studií se přestěhovala na Slovensko, kde mezi její záliby patří psaní, divadlo, malování, jóga či balet. 

Který životní impuls vás vedl k tomu, že jste se rozhodla věnovat právě dětské literatuře? 

Tím byl určitě můj syn. Díky mému prvnímu pohádkovému příběhu zaměřenému na dětské pocity se mi podařilo vysvětlit mu velkou změnu, které jsme říkali "sestřička". Děj pohádky je o sourozencích, jejich pocitech a o lásce mámy k dětem. Symbol slunce pomohl synovi pochopit, že tak jak rovnoměrně svítí sluníčko na všechny, tak i máma miluje své děti stejnou měrou.

Současný trh je literaturou pro děti zaplaven. V čem je váš přístup odlišný? 

Za každým příběhem je životní situace a pocity, které zažil téměř každý. Sourozenecká křivda, sebedůvěra či jedinečná rodičovská láska. Pocity, které mnohdy zůstávají nepochopené, nepřijaté nebo potlačené do pozadí. Jsou to vlastně příběhy ze života, přeneseny do pohádkového světa, které otevírají dětské srdce. Pomocí představivosti a fantazie děti pohádkový příběh určitým způsobem prožívají a díky tomu pracují nejen s vědomím, ale také s podvědomím, duševním světem, kam se ukládají nezpracované nevědomé archetypy. Pohádka o pocitech může pomoci uložit do křehkého duševního světa dítěte tu správnou informaci či vymazat bolavou vzpomínku.

Foto: archiv Iryna Zelyk

Témata jako například sebedůvěra silně rezonují i u dospělého publika. Proč jste zvolila právě ji jako jeden z prvních námětů?  

Sebedůvěra velmi úzce souvisí s láskou k sobě samému. Sebeláska sdílí lásku s ostatními, láska zase vytváří klid a harmonii. Proto je nesmírně důležité nikdy si nepřestávat věřit. Velikost lásky k sobě samému závisí na tom, jak si věříme a zda vlastní hodnotu posuzujeme podle toho, jak se cítíme nebo podle názoru okolí. Společnost vytváří prostředí, ve kterém je dítě více méně "přinuceno" neustále o sobě pochybovat, a tak pomalu "zapomíná" na důležitost poznání hodnoty své vlastní jedinečnosti. Nikdo nás v dětství neučí, že je nejdůležitější poznat sama sebe, věřit si a mít se rád. A pak se celý život, i v dospělosti, neumíme najít, snažíme se jen vyhovět okolí a žijeme v nejistotě, zda jsme dostatečně dobří.

Byly osobní zkušenosti inspirací pro vaše příběhy, nebo jsou čistě fiktivní? 

Samotné situace spojené s pocity a cesta, jak se s různými emocemi vypořádat, jsou životní zkušenosti a poznání. Příběh a postavy jsou však smyšlené. Snažím se vybírat zajímavé hrdiny a děj vytvořit tak, aby nebyl náročný a čtenář dokázal soustředit svou pozornost na pocitový aspekt díla.  

Jak byste doporučila rodičům, aby s vašimi knihami pracovali?

Součástí každé mé knihy je i přímluva rodičům. Jsou to moje úvahy o tématu, kterému se věnuje daná knížka a ve kterých poukazuji na silné propojení dětí a rodičů, a také na to, jak mohou navzájem jeden vedle druhého růst. 

Foto: archiv nakladatelství

Jak dlouho trvá celý proces, od počátku knihy po její napsání a ilustrování? 

Jelikož pracuji na plný úvazek a tvorbě se věnuji pouze ve volném čase, je to běh na dlouhou trať. Někdy trvá i rok, než se knížka může prodávat.   

Čemu se věnuje vaše knižní novinka? 

Knížka "Já a pánko Hněv" má za cíl pomoci dětem a jejich rodičům poznat, pochopit a naučit se ovládat jejich hněv. Tato knížka pro mě zatím byla největší výzvou, protože emoce hněvu je vždy skryta projevem nějakého jiného pocitu. Věřím, že bude pro čtenáře inspirující.

Čtěte dál