Hrdinové, kde jste?

Odvážím se podívat jeho směrem?

Foto: archiv

Hrdinové, kde jste?

„Bude to úžasné. Bude tam spousta svobodných chlapů,“ lákala mě Tamara na jeden z jejích večírků. Koho by nepřesvědčila šance hodit se do gala a vyhlídka drinků zdarma.

V pátek večer stojím v hloučku lidí. Povídáme si. Zajímavá parta. Kurátor umělecké galerie, právnička, redaktorka novin, majitel indonéské restaurace. Upíjím víno a bavím se jejich debatou na téma Třetího světa. Nedopatřením uhnu od dvou zanícených diskutujících a můj pohled ustrne na očích jednoho muže. Nemůžu mu odolat. Proč na mě kouká? Mám snad na rtu zrnko rýže? Zatracený sushi. Ne, možná jen kouká. Ignoruju ho. Ignoruju ho. Ne, teď už se mu regulérně vyhýbám. Vyhýbám se jeho přivřeným očím. Jeho spodnímu rtu plného krve. Jeho palci, který svírá skleničku s ginem. Pohledu, který čeká až upoutá ten můj. Ne, nedám se. Nedám se! Odvážím se podívat jeho směrem? Kde je?

„Vy nic říct nechcete?“ uslyším jeho hlas vedle sebe. Ačkoliv jsem ho nikdy předtím neslyšela, bezpečně vím, že patří jemu.

„Asi není co,“ useknu a napiju se vína. „Tedy... souhlasím s nimi. Vlastně nesouhlasím, ale...“ Slyším samu sebe, jak se zajíkám. Slyším, jak nedám dohromady souvislou větu.

„Tak proč něco neřeknete?“ pošeptá mi do ucha ten neznámý svým arogantním tónem hlasu a na moment zacítím špičku jeho jazyka na boltci svého ucha. Kde se v něm bere za drzost se mnou takhle mluvit.

„Možná, že nic říkat nechci,“ osopím se na něj se značnou razancí. On se na mě dívá. A pak se usměje. Arogantně. Jako by se bavil mým vztekem.

A pak ucítím jak mi svým osvaleným palcem přejíždí po páteři. Podívám se na něj. On ale věnuje veškerou pozornost někomu, s kým vede debatu o investičním umění.

„Vypadáte, že vás to šokuje,“ osloví mě žena, která dováží nábytek z exotických zemí.

„Šokuje?“ zabreptám.

„Ano, výdaje za léky do Třetího světa,“ zasvětí mě do debaty.

„Já...“ nemám slov. Cítím jeho kolínskou a ozvěnu klepnutí podpatku jeho polobotky v prostoru. Otočím se na něj. Je to úhlavní střet pohledů.

„Copak?“ zeptá se mě.

„Alice, už se znáš s Šimonem,“ šokuje mě Tamara. „Tohle je jeho žena. Klaudie. Měla představení v Národním. Tancuje,“ uvede mě do děje Tamara. Celá odysseia se smrskla na jednu povídku. Ne, kapitolu. Zdá se, že každá romance má svou dobu expirace.

Vždycky jsem věřila, že každá zkušenost mě měla poučit. Posilnit. Něco mě naučit. Co mi dal dnešek? Sedím v taxíku. V šatech, které už asi nikdy znovu neobleču. Co vlastně cítím? Kdyby nebyl zadaný – zamilovala bych se? Pozvala bych ho a schůzku? Co když pozve na schůzku on mne? Pozve mne?

Snažím se zničit jeho vizitku, kterou mi vtiskl do dlaně těsně před odchodem. Nejde to. Kartička má na sobě divnou folii. Manikurníma nůžkama pižlám tu povoskovanou relikvii. Au! Hrotem nůžek jsem se píchla do ukazováčku. Konečně. Pexeso jeho iniciálů hážu do záchodu. Splachuju. Po prstu mi stéká kapka krve. Ještě jsme se pořádně nepoznali a už mi ublížil. Nebo jsem si ublížila sama? Co jsem si myslela? Že mi dá vizitku, a příště briliantový prsten? NE, jsem v bezpečí. Nemám jeho číslo. A on nemá moje. Nehrozí nebezpečí. V ten stejný moment si sednu k notebooku na do vyhledávače napíšu: Šimon Hrdina investiční skupina CDX. Během vteřiny mám jeho email a mobil. Co to děláš? „Bude to úžasné. Bude tam spousta svobodných chlapů.“ A taky že bylo. Jen já si musela vybrat toho jediného zadaného.

Co když přitahuji jistý typ mužů? Co mi tím vesmír naznačuje? Co si tím sama sobě způsobuju? Co když rytíři vymřeli? Blyštivou zbroj vyměnil za naleštěná auta a meče nahradily nezničitelné vizitky? Pořád čekáme na prince a hrdiny. Když se Hrdina konečně objeví, nemá ani brnění, koně ani meč. A jediný, kdo se zraní, jsou ženy.

Alice Bláhová, autorka textu, pracuje jako junior PR manager. Je svobodná a žije v Praze. V autorských povídkách se prolínají její skutečné zážitky s fikcí. Jména posta a míst cíleně mění.

Čtěte dál