Haute Couture Day 1: Extravagance, ženskost a svoboda

První den kolekcí haute couture pro podzim–⁠zimu 2021/2022 obsahoval nejen ty nejlepší materiály a do detailu perfektně zpracované kolekce, jako je již zvykem. Módní domy nám například nabídly jistý element nostalgie i příslibu lepších zítřků nebo rebelsky-noblesní kolekci.

Schiaparelli

Ani nestihl hype z předchozí couture kolekce vyprchat, a Daniel Rouseberry už opět trumfuje sám sebe. 

Matador Couture. Jednoduché a prosté. Přitom slova jen stěží popíší kolekci, která byla již od pohledu stvořena k tomu, aby vyčnívala i mezi těmi nejexkluzivnějšími kusy (nejen) letošního roku. Pro tento typ extravagance budeme muset najít nové slovo. Kreativní ředitel značky nejen vybírá „the best of” Maison Schiaparelli – jako například legendární sametový kabát obalený růžemi, který návrhářka vytvořila ve spolupráci s Jeanem Cocteau před více jak osmdesáti lety – ale hledá i jiné, ikonické elementy 20. století, o které kolekci obohacuje. „Traje de luces” spaluje svou září díky ruční výšivce metalických elementů a „vševidoucího oka”, které společně s masivními kříži připomínají couture tvorbu Christiana Lacroix, a torpédová prsa zas odkazují na Jeana Paula Gautiera a Madonnin Blond Ambition Tour. Zajímavou třešničkou byla tentokrát denimová bunda, vytvořená z jedenácti párů upcyklovaných Levi’s džín z vintage obchodu – i v tomto ohledu dům nezaostává. 

Nevytrácí se přitom ani „šokující” element (pokud se ještě vůbec v pozadí tak excentrické kolekce dá vůbec nazvat), který dosazuje coby reakci na aktuální dění – zlaté plíce v podobě náhrdelníku – reflektující stále přetrvávající boj se zákeřnou pandemií. Z domu se však nevytrácí ani ryze elegantní nádech, který představil návrhář v podobě černých, přiléhavých šatů se sytě oranžovou vlečkou vytvarovanou na dekoltu ve tvaru rtů – dalšího poznávacího znamení domu. 

Ulyana Sergeenko

Atmosféra filmu Ulyany Segeenko připomínala duchem tvorbu Andreje Tarkovského – hlavního představitele surrealismu ruského stříbrného plátna. Ten vždy kladl důraz na výrazné ženské role a komplexnost jejich obrazů – andělsky křehkých a něžných navenek, avšak nesmírně silných s nepokořitelným a nezlomným duchem. A právě to reprezentovala i kolekce. Uprostřed země nikoho – kde lesy sahají až za horizont a kde nebe nebere konce, kde sluneční svit pohlcuje mlha a temné mraky (v podobě masivních černých balónů) – se ocitá naše hlavní hrdinka – Natalie Vodianova. Ony krásné, avšak mnohdy i nebezpečné živly doslova odhalují její osobnost na kost – a právě to bylo zámyslem režisérky filmu Renaty Litvinové. Jedna z nejuznávanějších světových modelek zosobnila „podstatu ruské ženy”, stoicky vzdorující poryvům větru, hrdě kráčející skrze nekonečnou pustinu samoty, zahalená do přilehající, sněhobílé krajky či kožených šatů s ručně vykrajovanými detaily, transformující ji tak do různých, skoro až archetypálních rolí. 

Návrhářka zůstává věrná své dobové linii, kombinující ostrou siluetu čtyřicátých let společně s mnoha zdobnými prvky art-deco místy připomínající kupole pravoslavných kostelů. Nenápadně byly zakomponovány i elementy ruského folklóru v podobě ručně vyráběných broží ve tvaru vlčí hlavy či ptáků, které pro ni vytvořila „Rostovskya Finift” (Rostov enamel), založená už v roce 1918. Ty představují nejen pohádkové, ale i mytologické bytosti z dob pohanských – ochránce od zlých duchů. 

Iris van Herpen

Holandská návrhářka tentokrát spojila síly s Domitille Kiger, světovou šampionkou v parašutismu, a právě proto byla hlavním tématem její couture kolekce svoboda. Nejen smyslová, ale ta, kterou nám není dáno pocítit s nohama na zemi. Doslova. Jaká je vize planety z výšky? Jak ji vidí ti „shora”, a to nemluvíme jen o těch, kteří umějí létat. 

Propojení makrokosmu a mikrokosmu, to vše se zapojením inovativních technologií a vývojem „ideálního materiálu”, hledání kterého provázelo mnoho pokusů a omylů. I tentokrát spolupracovala s Parley for the Oceans, který dodává návrhářce recyklovaný plast – umělý materiál, který tak bravurně transformuje do výtvorů připomínajících organické korály, krystaly či kůži těch nejexotičtějších tvorů planety, nešetříc přitom oko diváka ani v rámci barevného spektra. Asymetrické, skládané róby vzbuzují zpovzdálí pocit, že žijí vlastní život, a s každým sebemenším pohybem své nositelky doslova dýchají, vytvářejíc tak neopakovatelný vizuální klam díky mistrovskému umění návrhářčiny práce s tím nejkřehčím a přitom nejodolnějším materiálem. Ztělesnění futurismu v té nejjemnější a nejelegantnější formě je tím, čeho Van Herpen chtěla v této kolekci docílit – skrze 3D tištěné elementy připomínající mozaiku ze skarabea pokrývající nahé tělo, šupinami pokrytých šatů s elementy motýlích křídel či trojrozměrných sněhobílých mini připomínajících tenký, vybledlý korál, čímž možná návrhářka manifestuje potřebu chránit tyto vzácné divy přírody. 

Georges Hobeika

Podstata jeho rebelsky-noblesní kolekce si našla svou inspiraci v Londýnském hnutí takzvaných „Mod’s” (modernistů) reprezentující rebelskou subkulturu mladých lidí toužících se oddělit od „šedé” poválečné generace svých rodičů v 60. letech minulého století.

Když se covidové době podařilo nás zahnat do tepláků, post-covidové období by mělo podle Hobeiky patřit barvám a extravaganci v té nejslavnostnější podobě, hlásající vzpouru proti nudě a oné frustrující šedi.

Právem reinkarnoval to nejlepší z 60. let – dekádu, která retrospektivně patřila mezi nejúspěšnější módní období po celém světě. Připomněl nám nezapomenutelnou eleganci Jackie Kennedy skrze broskvové tóny večerních šatu, elegantních kostýmků s tříčtvrtečním rukávem a pelerín. Metalické elementy výšivek na průhledných šatech s kápí nesly odkaz Paco Rabane a pochopitelně nevynechal ani nesmrtelné mini v podobě a-line šatů s masivní floral výšivkou, evokující také začátek hnutí hippies. 

Christian Dior

Couture kolekci provázel jistý element nostalgie i příslibu lepších zítřků, který po dobu celé pandemie niterně sdílíme. Rýsujíc budoucnost haute couture se Maria Grazia Chuiri odpoutala od eskapizmu, omračující záře flitrů i naivních pohádek. Místo toho se soustředila na to, aby hlavní slovo měly materiály. Právě ty, společně s hrstkou lidí ovládajících unikátní řemeslo jejich zpracování, jsou hlavními hrdiny její nové couture kolekce. Ručně tkaný šedý tvíd společně s kašmírem z velblouda v podobě kostýmů s ponči, pelerínami a kápí zahalovaly modelky od hlavy až k patě, navozujíc tak divákům myšlenku, že hlavním hrdinou románu Arthura Conana Doyla mohla být klidně Pařížanka. A rozhodně by nosila Diora. 

Střízlivě minimalistické lesklé kostýmy připomínaly svou siluetou nezapomenutelný New Look, a byť tento rok nemůžeme srovnat s koncem druhé světové války, ona nostalgická jiskra byla symbolicky trefná. Hedvábné, plisované šaty zas odlehčovaly tíhu mračné každodennosti a naznačovaly, že sezóna svateb (a červených koberců) ještě není u konce.

Giambattista Valli

Zimní couture kolekce římského rodáka nepostrádala svou naivně optimistickou náladu typických tylových nabíraných bonbon šatů, velkých plesových rób s nekonečnou vlečkou a šťavnatých barev vzbuzujících chuť žít. Peřím a flitry pokryté splývavé šaty doslova vyzývaly k tanci stejně tak jako asymetrické plisé v metalickém odstínu pyritu. Kolekce však zároveň nabídla jakýsi střízlivý, až dokonce melancholický nádech působící jako emocionální oxymóron, který bychom u Giambattisty Valli většinou nečekali. Možná za to mohl duchovní prvek Mozartovy Lacrimosy hrající v pozadí přehlídkového videa, nadstandardní množství černé barvy nebo netradiční maskulinní element. Ten se projevil v podobě strohých pánských a dámských kostýmů či kaftanu z šantungu a vlny, které v rámci ansámblu nedoprovázely klasické kabáty, ale dlouhé kápě s kapucí a peleríny. 

Čtěte dál