Georgina Grenville: V lidech se probudila empatie

Co dělají modelky uprostřed pandemie, proč lockdown může proměnit módní průmysl k lepšímu a jak se dnes vlastně oblékají matky, vypráví Georgina Grenville, světová supermodelka a zároveň tvář březnového čísla.

Foto: Juankr

Její hlas je stejně půvabný jako celá Georgina. Je neobvykle hluboký, lehounce nakřáplý a často se zlomí do smíchu. Vlastně za každou druhou větou, kterou pronese. Uprostřed pandemie a za nejpřísnějších hygienických opatření včetně neustálého testování celého týmu jsme se nakonec sešli k nafocení editorialu a užíváme si to jako Vánoce.

Kariéra Georginy Grenville začala v rodné Jižní Africe, když v roce 1990 vyhrála Elite Model Look. Hned ve čtrnácti letech odletěla do Milána a následující desetiletí přelétávala časové zóny mezi USA a Evropou snad každý týden. Stala se „Gucci Girl“, okupovala obálky všech módních časopisů a sama považuje devadesátky, kdy patřila k nejvytíženějším modelkám, za zlatý věk modelingu. Po roce 2000 se její život zklidnil, Georgina Grenville s manželem přivedli na svět postupně tři děti, a ač usazeni v Paříži, zcela se oddali cestování. V posledních letech se pětačtyřicetiletá Grenville

pomalu vracela zpátky na stránky časopisů a do módních kampaní ruku v ruce s trendem diverzity a přizváním i starších modelingových hvězd zpátky do hry. „Proto když přišel lockdown, chvíli jsem bědovala, že je to konec mého kariérního návratu. Ale jak to vypadá, vůbec to tak nebude. Bude to naopak ještě lepší.“

Jak se vám žije už rok v pandemii?

Stále nemohu uvěřit tomu, že se něco takového stalo. Některá rána se probouzím s přesvědčením, že to možná byl jen špatný sen a ve skutečnosti je všechno v pořádku. Všimla jsem si, že na počátku pandemie na jaře za prvního lockdownu si každý kolem mě prošel nějakou proměnou, zpytováním, dobrými i špatnými stavy. Já si říkala, proč se to panebože děje zrovna teď, když se mi pracovně tak daří, měla jsem spoustu práce a říkala si, jak se krásně vracím zpátky do byznysu. 

Opravdu jsem předloni samu sebe přesvědčila, že rok 2020 bude můj rok. Koneckonců, řada firem měla s rokem 2020 obrovské plány. A najednou bum, přišel únor a všechno bylo jinak. Tak jsem si o minulém březnu řekla, že budu muset přebudovat svůj život od základu, protože s kariérou je nejspíš konec. Úplně jsem měla před očima ty zabouchnuté dveře, které až se jednoho dne po pandemii otevřou, nevyjde z nich nikdo, kdo by byl zvědavý na pětačtyřicetiletou modelku.

Myslím si, že každému z nás létaly hlavou spousty myšlenek a obav. Ale po fázi strachu jsem se nakonec doma ponořila do jiných témat. Mám tři děti v dospívajícím věku, takže mě velice rychle zaměstnala škola online, vaření, ale bylo to docela smutné jaro. Paříž se vylidnila a připomínala město duchů. Ale od léta se nálada změnila. Všichni Pařížané k sobě začali být milejší, přátelštější, a to v Paříži fakt něco znamená. Zdá se mi, že tahle doba v lidech opravdu znovu probudila empatii, což mi už dlouhou dobu chybělo.

Co se týká práce, zaznamenala jsem také změnu. Více jsem začala o tom, do jakého projektu jdu, přemýšlet. Už před koronou se módní průmysl začal měnit, objevila se kampaň #metoo, začalo se mluvit o diverzitě, inkluzi. Ale neměla jsem z toho jednoznačně dobrý pocit. Občas jsem byla na focení a bylo jasné, že jsem tam proto, aby se vyhovělo diverzitě, máme starší modelku, můžeme si to odškrtnout. Vedle všech ostatních starších modelek, transgender modelek, modelek různých etnik. Víte, zdálo se mi to nakonec dost povrchní.

A pak nastoupila pandemie a uvažování o tématu diverzity se proměnilo. Zdá se mi, že je mnohem poctivější, hlubší, castingy jsou inteligentnější a kreativnější. To je pro svět módy skvělé.

Foto: Juankr

To je otázka pro všechny, kteří v módním průmyslu pracujeme. Co bude naše příští téma?

Myslím, že jsme došli na konec konzumní fáze. Odteď se budeme skutečně zabývat tím, co tvoříme, jaké poselství a smysl to má, to bude těžké. Na druhé straně musíme mít na paměti, že móda se nemá brát tak vážně. My všechny problémy světa nevyřešíme. Nabízíme lidem snění, to bude platit vždycky. Takže bychom měli zase do módy vnést trochu fantazie. Když si já jako matka, která se stará o domácnost, koupím časopis, nechci si číst o tom, jak se nějaká matka stará o domácnost. Módní časopis si kupuji, protože chci snít. My jsme tou bránou ke snění.

Váš přístup k módě nějak pandemie změnila?

Vrchol mé kariéry byl v devadesátých letech a tehdy byla móda jeden velký extrém, víc bylo víc, byla v tom neuvěřitelná intenzita a vášeň. Musím přiznat, že jsem si uvědomila, že vlastně veškeré oblečení, které jsem v těch devadesátých letech nakoupila a nosila, bylo o mnoho kvalitnější a lépe ušité, než je dnes. Naštěstí si všechno stále schovávám. Teď mohu s velkým uspokojením svůj šatník recyklovat a jsem v tom neuvěřitelně trendy! Často se mi stává, že mě lidé zastavují a obdivují na mně nějaký kousek, jak nádherně retro a vintage je. A já jim říkám, to není žádný vintage, to je originál, který nezestárl a je teď právě velmi moderní!

Jak váš šatník vnímají vaše dcery? Kopírují vás?

Ze své starší dcery teď lehce šílím. Zatímco tu teď s vámi fotím, vím, že ona doma beztak právě plení moje skříně. Vždycky když se vrátím z nějakého focení, mám v šatníku víc a víc místa a moje dcera je názoru, že co už je jednou v její skříni, je definitivně její. Nedávno jsem jí říkala: Vždyť to ani není normální, že nosíš oblečení své matky! Kdyby mně někdo řekl, abych si oblékla oblečení své matky, ani by mě to nenapadlo. Jenže kdo dnes vypadá jako „matka“? Moje maminka ve čtyřiceti tak vypadala, ale vypadá tak dnes někdo?

Moje dcera je ale velmi originální, i když mi rabuje šatník. V Paříži je spousta butiků s velmi dívčí módou, naštěstí to ona nenosí. Možná vychází ze mě. Nedávno si totiž zrovna ze mě někdo dělal legraci, že žiju v Paříži už dvacet let, ale pořád mám šatník jako surfařka. A já na to, že mě to naopak takhle baví.

Takže se z vás nestala stylová Pařížanka?

Ne, ale mé dcery jsou malé Pařížanky. Jedna z nich mě už před lety prosila: „Mami, když mě vyzvedáváš před školou, nemohla by ses na to aspoň trochu lépe obléknout? Ostatní maminky si myslí, že jsi moje chůva.“ A tehdy mi dcery jako vzor předhazovaly maminku, která byla nastrojená jako Barbie, tvář plnou make-upu.

 

Více se dočtete v březnovém vydání Harper's Bazaaru. Stále v prodeji! 

Čtěte dál