Existují příliš dlouhé zásnuby?

Po jaké době je vhodné myslet na to, že by se z partnerství mělo stát manželství? Existuje něco jako maximální trvanlivost života na hromádce? A nabízí manželství i teď, v roce 2021, něco exkluzivního?

Foto: Getty Images

S partnerem jsme spolu už sedmnáct let. A v občanském průkazu mám stále napsáno, že jsem svobodná. Když jsme se seznámili, bylo mi dvacet a byla jsem klasickou holkou do nepohody. Tehdy jsem mluvila o tom, že svatba není důležitá, vždyť já sama vyrostla v rozvedené rodině, a tak jsem se k institutu manželství stavěla spíše skepticky. Náš vztah pokračoval a já si postupně uvědomila, že manželství nemusí být jen prvním krokem k rozvodu. Můj mladistvý nihilismus se postupně rozpouštěl v romantických představách, ve kterých nechybělo jak pečlivé promýšlení veškerých detailů svatebních šatů, tak i trénink případného nového příjmení.

Oslavili jsme třetí, páté, deváté výročí. A k desátému jsem dostala prsten. Vybalila jsem ho z krabičky s ešusem a nechápala jsem: Je to zásnubní? Prý asi jo. Prý si mě chce vzít. Někdy. Se zásnubním prstenem pak uběhly další roky. A já, stejně jako můj partner, asi stále nemáme odpověď na to, jestli svatbu chceme, nebo ne. Zatím místo svatby raději rekonstruujeme koupelnu, pořizujeme nový vůz či vyrazíme na dovolenou. To, že jsme se nevzali, nemá žádný vliv na to, jak se k sobě chováme. Držíme se v úctě, nepodvádíme se, pečujeme o sebe. Možná se bojím, že se manželstvím něco změní. Možná se bojím, že se manželstvím nic nezmění...

Samostatné jednotky

Napadá mě, že se třeba svatba a manželství přeceňují, a možná jsem důkaz, že lze žít v páru kvalitně i bez něj. „Myslím, že manželství je důležité. Jako instituce tady bylo a bude a moje vize je, že bude znovu nabírat na hodnotě. Možná to zní jen jako můj optimismus, ale jsem o tom opravdu přesvědčen. Bez manželství se lidé utrápí v jisté bezhraničnosti. Ale vždycky mluvím raději o konkrétním páru. Manželství, které je pro dva manžele prázdný pojem, nemůže mít hodnotu, není v něm život. Pokud si někdo myslí, že manželství je jen jeden papír, tak to o těch dvou lidech vypovídá, že nemají vztah k náplni manželství. A pro takové lidi bude manželství prázdný pojem,“ oponuje mi párový psychoterapeut Pavel Rataj.

Podobně jako já to vidí i moje kamarádka Martina, která je se svým mužem už přes dvacet let. Milují se, ale zároveň je pro ně zásadní hodnotou svoboda. „Pro mě svatba nikdy nebyla důležitá, ani jako holčička jsem si nepředstavovala svoji svatbu. Spíš naopak, vždycky mi připadalo divné, že se s někým takhle oficiálně „spojíte v jedno“ – já nikdy nechtěla být polovina nějakého celku, ale samostatná jednotka. A mít vedle sebe druhou samostatnou jednotku. Na manželství mi vadí, že najednou stát, zákon, systém vnímá ty dva lidi jako jeden celek. Co je komu do toho, s kým žiju a koho mám ráda? Takže já byla vždycky jedině ráda, že můj partner to vidí stejně. O svatbě, zásnubách a podobných věcech jsme nikdy ani nemluvili, prostě jsme to neřešili, nebylo to téma. Taky jsme spolu začínali ještě na střední škole, kdy nikdo neočekával, že se vezmeme. No a když nám bylo po dvacítce a příbuzní se začali ptát, kdy se vezmeme, tak nám to už připadalo naprosto zbytečné, protože náš vztah byl prověřený časem, tak proč ho ještě potvrzovat někde na úřadě? Je to něco, co mi nikdy nechybělo. Majetkové věci máme samozřejmě ošetřené formou závěti. A z mých kamarádů je většina dlouhodobých párů „na hromádce“, mají spolu i děti, a přesto se nevzali. Takže vlastně mi to připadá i normální,“ říká Martina.

Foto: Getty Images

Jistota žít v nejistotě

Dřívější kulturní normy byly svázány s tím, že manželství je nutnost, kdy dotyčný pár po pár měsících či maximálně po pár letech přirozeně posunul svůj vztah ke svatbě, jinak ho společnost odsoudí. Celé 20. století bylo manželství bráno jako něco, co se „musí“. Ilustruje to klasická hláška z filmu z konce osmdesátých let Jak básníkům chutná život: „Výchozím bodem je samozřejmě svatba. No a potom už jsou jenom samá pozitiva a sociální jistoty. První dovolená v Jugoslávii, následuje první dítě, pak automobil, druhá dovolená v Jugoslávii...“ Ale tak nějak se během téhle doby vyhledávání sociálních jistot vytratila duchovní podstata svatby jako rituálu vstupu do manželství. „Svatba je dlouhodobá příprava a dlouhodobé naladění. Svatba znamená legitimizovat vztah, vytvořit závazek, stvrdit ho před lidmi, před rodinou a přáteli. Před svatbou si musíte projít vnitřním procesem finálního rozhodování – minimálně si v sobě musíte legitimizovat, že toto je partner vašeho života. S tím souvisí i rozhodnutí, že se zbytku příležitostí vzdávám. To je síla rituálu svatby,“ říká Pavel Rataj.

Vykládám mu, že i bez takového rituálu žiju ve vztahu, kde je důležitá věrnost, že i já a můj partner jsme se rozhodli vzdát zbytku příležitostí. Že žít na hromádce neznamená život bez mantinelů. „I lidé v nesezdaných soužitích mohou udržovat svůj vztah živý, jen si našli jiný druh závazku než svázání se prstýnkem a institutem manželství. Na druhé straně mám pocit, že spousta žen jako by popřelo svoje primární existenciální strachy – co se stane, až jejich partner zemře, o co se opřou, ve chvíli, kdy budou doma s dětmi a jejich jistoty výrazně klesnou? Kde naberou spravedlnost, kdyby je partner opustil? A navíc stále platí fakt, že nesezdaná soužití se rozpadají dvakrát až třikrát častěji než manželství,“ dodává Pavel Rataj.

Kde je tedy hranice mezi tím, kdy jsme upřímně spokojené, zadané a svobodné, a kdy si tak trochu lžeme do kapsy a čekáme, až se z nás stanou vdané paní? Například Lucie platí za ten druhý příklad, s partnerem jsou spolu devět let a mají dvě děti. A žádnou svatbu. „Svatba je pro mě osobně důležitá. Svatební slib vnímám jako silný závazek vztahu a vyjádření, že se svým mužem chci být v dobrém i zlém, že ho beru se všemi jeho plusy i minusy a že mi na něm záleží. Že ze vztahu při první krizi neuteču, ale budu na něm pracovat. Svatba posiluje vzájemnou důvěru partnerů a je stvrzením zralé lásky. Ale se svým partnerem, se kterým máme dvě děti, jsme se ještě nevzali. Kdyby mě požádal o ruku, tak by mě to potěšilo. Ale svatba u nás momentálně není téma. Pro partnera není svatba důležitá a já jsem v tomhle romantická, takže nechci žádat o ruku já jeho. Takže trpělivě čekám, až ho to trkne, a když ne a už to nebudu moct vydržet, tak to začnu řešit,“ svěřuje se mi s tím, že nadějně vyhlíží kulaté výročí jejich svazku. Svatba jako oslava by byla prý fajn...

Více se dočtete v únorovém Harper's Bazaaru. Právě v prodeji! 

Čtěte dál