Esej Daniely Peštové: Život za hranou

Proč se nebát menopauzy a jak touto svrchovaně ženskou kapitolou proplout se sebevědomím, klidem a krásou, píše Daniela Peštová.

Foto: Andreas Ortner

Budík vedle postele ukazuje tři ráno. Skulinkou mezi zataženými závěsy se do ložnice velmi jemně snaží vnutit měsíční svit. Přehazuji sebou ze strany na stranu a ne a ne zabrat. Další, v pořadí již třetí probdělá noc. A nemá nic společného s tím krásným úplňkem venku za oknem. To, co mi nedává spát, je fakt, že mám zpoždění. Menses zpoždění. Už pět dní. Něco pro mě naprosto nenormálního. Můj cyklus je totiž tak pravidelný, že ani nepotřebuji kalendář. Každých jednatřicet dnů, skoro na minutu přesně. Na svůj biorytmus se mohu spolehnout jako na máloco ve svém životě. Tedy pokud nejsem těhotná. TĚHOTNÁ??!! V šestačtyřiceti a čtvrté dítě?? Žaludek mám sevřený nervozitou, mozek pracuje přesčas. Zkouším si vybavit nějakou relaxační dýchací techniku a snažím se odolat pokušení (opět) kontrolovat čísla na ciferníku hodin. Nic nepomáhá. Po pár dalších nekonečných hodinách to vzdávám, zvedám se z postele, která po tom všem mém přehazování vypadá, jako by se po ní přehnalo tornádo, a tiše, po špičkách, abych neprobudila zbytek osazenstva bytu, si jdu udělat kávu. Ráno moudřejší večera... Nevím, jestli se tohle rčení dá použít i v případě probdělé noci, ale nezbývá než doufat.

Po třech negativních těhotenských testech a následné konzultaci s mým gynekologem počáteční úlevu střídá šok. Perimenopauza?! Tak brzo? Při mých – přiznávám dost omezených – znalostech o menopauze jsem tento termín slyšela poprvé a podobnou zprávu jsem čekala někdy za deset let. Na internetu se dočítám, že menopauza nerovná se nemoc, že jde jen o cituji „zcela přirozený projev postupného stárnutí ženského těla“. Tfuj, děkuji, nechci!

Líbit se mi to nemusí, ale čas opravdu zastavit nelze. Věk je možná jen číslo a každý si můžeme připadat tak mlád, jak se cítíme, ale pro ženu může příchod menopauzy být jakýmsi neoficiálním potvrzením začátku konce. Spolu s přechodem přicházelo donedávna i určité společenské a kulturní stigma. Stigma, za které jsme si mohly možná tak trochu i samy, protože samy sebe jsme začaly považovat za méně žádoucí. Přišla jsem o schopnost plodit děti, můj úkol v této společnosti skončil. Teď už jen uvázat na hlavu šátek, sednout si na lavičku do parku a s nostalgií člověka odsouzeného k tichému odcházení pozorovat mladé maminky, jak před sebou tlačí kočárky s roztomilými ratolestmi.

Budou o mě mít muži najednou menší zájem? Budu jako žena mít náhle menší hodnotu? Proč bych se měla snažit být i nadále atraktivní, když budu pro většinu stejně neviditelná. Radši než cítit tu ledovou sprchu nezájmu, ani se nepokusím někoho balit. Tyto názory dnes naštěstí patří do minulého století. Většině dnešních padesátnic by věk hádal jen málokdo a existuje spousta žen středního věku, které tyto obavy svým přístupem smetou do koše. JLo, Gwyneth Paltrow nebo Angela Bassett nejsou žádné vysušené stařeny, ale šťavnaté bohyně se sex-appealem na rozdávání.

Příroda s námi počítá

Přesto jsme stále ještě na rozpacích, když přijde na toto téma řeč. Já sama – ač byl tento článek můj nápad – jsem si nebyla úplně jistá, jestli se mi o něm chce až takto veřejně mluvit. Ale zároveň si uvědomuji, jak zbytečné tyto obavy jsou a jak důležité je, abychom se o menopauze bavili. Ano, moje reprodukční období sice končí, ale žádné jiné. Samozřejmě že určitý smutek při tom uvědomění si, že už nikdy nepocítím tu jedinečnost, kdy ve vás roste nový život, tu byl. To, že už nikdy nezažiji adrenalin a záplavu endorfinů při porodech. Že pevné a pružné pokožce mohu dát sbohem. Ale spíš než jako na tragédii se na to snažím dívat jako na něco, co je zapotřebí oslavit. Třeba jako první měsíčky nebo vstup do dospělosti. Oslava toho, kam až jsem se jako žena posunula. Oslava mých úspěchů, mé zralosti, nové kapitoly, která mě čeká. Tak jako se nehroutím z každé nové vrásky, tak i tuto další etapu svého života beru s vděčností a nadhledem.

Více se dočtete v červencovém Harper's Bazaaru. Právě v prodeji! 

Čtěte dál