Esej Daniely Peštové: V dobrém i zlém

...a byla svatba. V které chvíli se z pohádky stane realita? Láska a manželství jdou ruku v ruce, ale stačí to? Proč některé svazky vydrží a jiné ne? Daniela Peštová popsala pro Harper’s Bazaar stejné začátky a zcela jiné konce dvou manželství.

Foto: Daniela Peštová

Říká se, že ve dvou se to lépe táhne, slibujeme si být spolu v dobrém i zlém. V čem spočívá tajemství úspěšného manželství? Proč více než polovina dnešních manželství končí rozvodem? A co ta druhá polovina? Jsou v těchto manželstvích lidé šťastní? Dovolím si vám nabídnout dva příběhy ze svého nejbližšího okolí. Posuďte sami, z jakých ingrediencí je namíchán koktejl vedoucí k úspěšnému životu dvou sezdaných párů.

Miluše a Jiří

Byla to láska jako trám. Dohromady je dala jejich společná kamarádka Eva. Na jeho naléhání. Černovláska s uhrančivýma očima, kterou denně potkával cestou do školy, mu nedávala spát. Ona na rozdíl od něj neměla o jeho existenci ani tušení. Až do jednoho osudového dne.

Píše se rok 1968, taneční čaje jsou jednou z mála příležitostí, kam se mohou jít mladí lidé v této šedé, nepříliš veselé době zabavit. A teď si představte scénu jako z Pomády: on, dlouhé vlasy pečlivě učesané na pěšinku a od hlavy až k patě oháknutý v džínách z dovozu díky tetičce z NSR, obklopen svými kamarády. Ona, na opačném konci sálu, v ultraminisukni a přiléhavém svetříku, oči obtažené očními linkami vlastní výroby (díky fenoménu doby – krému na boty), v hloučku kamarádek. „Teď, nebo nikdy,“ řekl si Jiří a sebevědomým krokem vyrazil za svým cílem. Byl totiž přesvědčen celým svým bytím, že právě ona je žena jeho života. Jeho budoucí manželka a matka jeho dětí.

Rok randění, pak zásnuby a nakonec svatba. Kdyby to byla pohádka, v této chvílí by zazvonil zvonec. Ale život pohádka není a jejich společný příběh teprve začíná. Příběh, který trvá už víc než jedenapadesát let a je zářným příkladem toho, že úspěšné manželství není mýtus. Že pokud jsou splněny určité atributy, dělá takový svazek člověka šťastnějším a silnějším. Jejich společný život byl jednoduchý, bez vysokých ambicí a cílů. Jiří byl pozorný romantik, se kterým se Miluška cítila v bezpečí a milována. Uměl ji rozesmát a kytky jí nosil „jen tak“ i po x letech manželství. Ona si na oplátku užívala své role pečující manželky a matky. Děti a rodina se staly pro oba prioritou. Uměli se vzájemně doplňovat a dělat všechno společně, aniž přitom měli pocit, že ztrácejí sami sebe. Ano, samozřejmě že nebylo vždy všechno jen růžové. Ale tak jak emoce občas rychle vzplanuly, tak zase rychle pominuly. Uměli si věci vyříkat, někdy i trochu víc nahlas, ale nikdy ne před dětmi. Před těmi táhli vždy za jeden provaz. Nebylo to něco, co by bylo předem domluvené. Prostě nějak intuitivně cítili, že tak to má být. Možná i proto, když děti už odrostly, odstěhovaly se z domu a založily si své vlastní rodiny, jejich manželství kvetlo dál. Nestalo se jim to, co se občas přihodí ostatním párům, tedy že děti odejdou z domu a dvojice najednou zjistí, že kromě péče o potomstvo jim už nic společného nezbylo. Nebo to může být tím, že láska těchto dvou je taková, která se poštěstí jen málokomu. Že se potká dvojice, která je natolik kompatibilní a v takové symbióze, že jejich pouto je tak pevné, že ho nic a nikdo nepřetrhne. 

Proč to někdy vyjde a někdy ne? Které atributy jsou potřebné k úspěchu dlouhodobého svazku dvou lidí? Co mají tito dva lidé společného, co stojí za jejich úspěchem, za tím, že ustojí veškeré krize, které s sebou soužití dvou lidí bezpodmínečně přináší?

Všichni tři sedíme u stolu. Já u sebe doma a rodiče zase u sebe v Teplicích. Bavíme se přes Facetime. Jako tradičně mají kameru nastavenou tak, že vidím jen půlku z každého. I tak ale nelze nepostřehnout tu jiskru v oku a vzájemnou energii, kterou tito dva k sobě mají. „Byli jsme velmi mladí, když jsme se dali dohromady,“ snaží se mi mamka vysvětlit, proč právě jim manželství vydrželo tak dlouho. „Prostě jsme si ta úskalí tolik neuvědomovali. Pro mě byla nejdůležitější stabilita a tu mi tvůj táta poskytl. Na začátku našeho vztahu se nám přihodila poměrně traumatizující událost. V osmašedesátém roce, když nás přijeli okupovat Rusové, nás zastavili ruští vojáci, kteří hledali místní kasárnu. Agresivní, protože nemohli najít tu správnou cestu, nás s namířenou zbraní nutili nastoupit do auta. Táta se jim postavil, zachoval se odvážně a zároveň mě bránil. Nejsem typ, který by snil a čekal na prince na bílém koni, ale v tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem ho potkala. Věděla jsem, že se na něj mohu vždy spolehnout, že se o mě postará a ochrání mě. Důležité je i umět odložit ego stranou a být schopen kompromisu. A taky – vidíš tu svatozář?“ gestikuluje rukama nad svojí hlavou moje mamka a se smíchem končíme naše povídání.

Více se dočtete v únorovém Harper's Bazaaru. Právě v prodeji! 

Čtěte dál