Esej Daniely Peštové: Setkávání s uměním

O tom, co visí na stěnách jejího domova, o skice ze Soho a že i život může být umělecké dílo, píše Daniela Peštová.

Foto: Daniela Peštová

Jedna z posledních výstav, kterou jsem viděla, měla název Monet’s Garden Goes Pop! Pocta Roye Lichtensteina Claudu Monetovi. Navíc na pozadí jedné úžasné zahrady. Díla obou dvou umělců znám, ale to, že Lichtenstein, hvězda pop-artu, vytvořil v polovině 60. let sérii „reprodukcí“ několika impresionistů, jsem netušila. Krása živých botanických skvostů, jemnost krále impresionismu, jehož zátiší jsou v podstatě bez obrysů, a smělý až drzý komiksový postoj plný ostrých hran ikony 60. let. Zvláštní kombinace na první pohled neslučitelného. Umění!

Těžko definovatelná součást naší kultury, která dělá život krásnějším a zajímavějším. Někdy únik z reality, jindy nekompromisně nastavené zrcadlo s otázkami na tělo. Pokud je účelem umění kreativní formou rozjitřit pocity, pohladit na duši, poučit nebo vzdělávat, pak tato výstava svou misi splnila.

Jaké umění se nám líbí nebo co považujeme za krásné, je velmi subjektivní. A právě tato stránka umění mi přijde velmi zajímavá. Může vám na stěně viset třeba investičně zajímavý Warhol, a přesto s větší pýchou budete návštěvě ukazovat výtvory svých dětí. Například jedním z mých nejoblíbenějších kousků je 20 x 20 cm velké plátno se sedícím Buddhou, které namalovala Ella ve třetí třídě. Ano, od té doby namalovala i lepší věci. Dokonce tak dobré, že jeden z jejích obrazů visel nějaký čas i v Bílém domě. Dodnes se však všichni pozastavují nad tím, že tento portrét namalovalo devítileté dítě. A aby se ten nejmladší necítil opomenut, visí mi v kuchyni i jeho obraz – psychedelicky barevné koblihy vznášející se na modrém pozadí. Výtvor, který kromě hrdého rodiče ocení opravdu málokdo. Ale tak jako si někdo nedokáže představit domov bez květin, pro mě jsou nepřijatelné holé stěny. Ke všem těm kouskům, které okolo mě visí, se váže nějaký příběh.

V kuchyni mi visí uhlem načrtnutý portrét. Měla jsem velké štěstí, že mě modeling zavál v 90. letech do New Yorku. Soho už bylo sice „uklizenější“ a většina uměleckých loftů musela uvolnit místo předraženým bytům, ale stále to byla čtvrť, kde jste mohli zcela běžně potkávat takové velikány, jako jsou Julian Schnabel nebo Peter Beard. Jednou se u mě v restauraci při svém odchodu zastavil neznámý muž. Podal mi lístek papíru a s úsměvem řekl: „Pro vás.“ Byl pryč. Na tom malém kousku papíru byla uhlem nakreslená moje podobizna. Až v tu chvíli mi došlo, že to byl malíř Peter Max.

Designové kousky, obrazy a jiné skvosty nemusí pocházet vždy jen z galerií. Pokud máte trochu dobrodružného ducha a nevadí vám prohrabávat se spoustou bezcenností v naději na úlovek, pak můžete v USA zkusit své štěstí i s „yard sales“. U nás sice neexistují, ale měly by! Princip je ten, že před svůj dům na dvorek vyložíte vše, čeho se chcete zbavit, označíte to cenovkou a pak už jen čekáte, kdo si co odnese. V duchu hesla, že „co je pro někoho odpad, je pro druhého poklad“. Jeden známý tak přišel k vzácnému perskému koberci a kamarádka Michelle k obdivuhodné sbírce vintage holí. Já zase v rohu jedné garáže objevila svůdný akt, který jsem si po intenzivním smlouvání odnesla domů. Stačilo vyměnit rám a dodnes zdobí mou koupelnu.

Více se dočtete v dubnovém vydání Harper's Bazaaru. Stále v prodeji! 

Čtěte dál