Esej Daniely Peštové: Paměti mého šatníku

Že šaty dělají člověka, říká Jan Werich, a že tomu nemusí být vždy tak, zase George Michael a jeho Freedom. Jak dobré oblečení umí člověku dodat sebevědomí, zlepšit náladu a vyvolat vzpomínky a proč je chytré se některých kousků v životě nezbavit, píše Daniela Peštová.

Foto: Daniela Peštová

Až budete číst tyto řádky, budu šťastnou majitelkou nového šatníku. Tedy pokud se rozvolní lockdown a budou mi ho konečně moci přijít namontovat. Zaměřený je už od srpna, hotový od listopadu a v březnu tedy snad už nebude nic stát v cestě, abych ho konečně měla doma. Ten starý jsem díky všelijakým karanténám a zákazům vycházení přerovnala asi třikrát. Přerovnávám, redukuju, komínky jsou stále menší, a jestli se momentální situace brzy nezmění, nebudu mít do toho nového šatníku ani co dát.

Nejsem člověk, který by na věcech příliš lpěl. Spíš naopak. Na cetky a serepetičky si nepotrpím, lapače prachu jsou to. Zahradu bych taky nejradši vysypala bílým kačírkem, hned by vypadala líp. Můj návrh předělat ji na jednu velkou prázdnou zenovou zahradu, bohužel, nemá u zbytku rodiny pochopení. A tak jediné místo, kde mohu opravdu uplatnit svoji touhu po minimalismu a díky tomu i získat jakýsi zdánlivý pocit kontroly nad životem, jsou tím pádem moje skříně. Neukládám, nehromadím. Less is more, je to tak? 

Jako malá jsem se dělila o pokoj s mladším bráchou Pavlem. Společnou jsme měli i skříň. Bydleli jsme ve dva plus jedna v paneláku, takže její velikost si dokážete představit. Oblečení se nosilo celý týden, každý den se měnilo jen spodní prádlo a ponožky. Socialistická móda nebylo zrovna něco, co by vám rozpumpovalo krev v žilách a inspirovalo vás k módním hrátkám. Smutné výlohy obchodů jen těžko lákaly k nákupům z rozmaru a nejspíš by neudělaly shopoholika ani z Carrie. Nakupovat oblečení se chodilo z nutnosti, ne pro potěšení. Musela jsem si vystačit s málem. Nová kolekce každé tři měsíce?! Pchá! Nákupní centra neexistovala a brouzdání po obchodech ještě nebylo národním sportem. Jediné kousky, v kterých jsem se mohla blýsknout, byly ty, které jsem si sama upletla nebo mi je maminka podle mých návrhů vždy trpělivě po nocích spíchla na své kufříkové Ladě. A těch zas tolik nebylo.

Když jsem jako devatenáctiletá odcházela do Paříže, všechny mé „nejlepší“ kousky, které šly se mnou, se vešly do jednoho kufru. Vypadala jsem spíš jako exot než módní ikona. Nabídka v Paříži mi proti rodným Teplicím sice brala dech, ovšem stejně bez dechu byla i moje peněženka. Proto jsem neváhala jet přes celé město až do arabské čtvrti, hodinu se trmácet smradlavým metrem, tisíckrát přestoupit a modlit se, abych ve spletitých
chodbách podzemního labyrintu nenarazila na úchyla. To vše v naději na nějaký superúlovek. O víkendech jsem brázdila bleší trhy Les Puces a kóje Les Halles poblíž Centre Georges-Pompidou a pečlivě přepočítávala, co si mohu dovolit koupit. O nějakém cíleném nakupování s vidinou vytvoření nadčasového šatníku nemohla být ani řeč. Nakupovala jsem pocitově, podle aktuálního stavu své duše a bankovního konta. Že to nebylo nic, z čeho by si člověk sedl na zadek, je snad všem jasné. Tenkrát jsem si ale asi poprvé uvědomila, jak velkou moc oblečení má. Jak vás díky němu lidé vnímají, jak vnímám já sama sebe. Proč když mám na sobě něco, v čem se cítím nejen dobře, ale i alespoň trochu stylově, jsem schopna obrazit stovky castingů lehčím krokem a s hlavou drženou o něco výš. Jako by mi přitom zpívali Bee Gees: Staying alive, staying alive, woo hoo hoo hoo staying aliiiiive! I když z těchto „skvostů“ není dnes v mém šatníku už vůbec nic, a i když mám tendenci se věcí spíš zbavovat, než je střádat, některé kousky jsou se mnou stále už po desítky let. Když vezmu do úvahy, že jsem se za svůj život stěhovala už asi desetkrát, stojí to za pozornost.

Více se dočtete v březnovém vydání Harper's Bazaaru. Právě v prodeji! 

Čtěte dál