Esej Daniely Peštové: Není všechno zlato...

Jak přišla k nešťastným dírkám v uších, po jakých špercích kdy toužila, kdy je naopak odložila a který šperk má tu pravou hodnotu, píše do listopadového Harper’s Bazaaru světová modelka Daniela Peštová.

Foto: Helena Christensen, vlasy: James Pecis, make-up: Romy Soleimani

Šperky jsou staré jako lidstvo samo. Nebo alespoň potřeba zdobit se. Někde jsem se dočetla, že naši praprapraprapředkové se dříve zdobili, než oblékali! Pamatujete si film Osada havranů? Myslím, že z té doby se datuje počátek mé zamilovanosti do pana Bartošky. Z filmu mi utkvěl v paměti nejen jeho sex-appeal, ale i ty impozantní náhrdelníky, které zdobily jeho nahou hruď.

Člověk se vyvíjel a s ním i jeho zručnost. Historie šperků je opravdu fascinující. Šperky ze zubů a klů vystřídaly ty z kovů a později i z drahých kamenů. Byly součástí každodenního života, ale důležité místo měly i při rituálech. Žádná civilizace se bez nich neobešla. Staří Egypťané věřili v magickou sílu amuletů, Římané a jejich záliba v extravaganci vedla k výrobě opravdu monumentálních kousků. Keltové zase uměli vyrábět šperky ze skla a v době byzantské byly populární náboženské motivy. V 17. století vzrostla obliba používání drahých kamenů – safírů, rubínů, smaragdů a obzvláště diamantů. Průmyslová revoluce pak proměnila dostupnost šperků, z jedinečných kousků na objednávku se staly běžně dostupné v klenotnictvích. Šperky kromě zdobení poukazovaly i na společenské postavení svého nositele. Byly i jakýmsi mobilním majetkem bohatých. Na rozdíl od nemovitostí, které se nedaly odnést, nebo bankovek a listin, které v důsledku inflace mohly ze dne na den ztratit hodnotu, byly alespoň nějakou finanční jistotou v nejistých dobách.

Tajemství klipsů

Jako několikaměsíční bezbranné batole jsem podle diktátu doby absolvovala rituál píchání ušních lalůčků. Asi tušíte, že fanoušek tohoto koloritu nejsem. Nejenže mi uniká význam potřeby označit pohlaví nové bytosti tímto způsobem, pravdou také je, že ne každému miminku tato ozdoba přidá na kráse. Přiznávám, nejsem v tomto případě úplně objektivní. Já si samozřejmě tu historku z útlého věku nepamatuji, proto vám ji mohu podat jen z druhé ruky a vyprávění svých rodičů. Bylo to prý asi takhle. Píše se rok 1970, bez známostí nepořídíte vůbec nic, ať už toužíte po kozačkách z NDR, nebo banánech mimo období Vánoc. Totéž platí pro případ, že chcete svému prvorozenému dítěti nechat propíchnout ušní lalůčky. Takže když se mým mladičkým, nezkušeným novorodičům podařilo zajistit doktora, který by se tohoto z mého pohledu barbarského a zbytečného úkolu ujal, určitě se jim ulevilo. Náušnice na novorozenci, na nočník v šesti měsících nejpozději a nezbytná pokrývka na dětské hlavičce za každého počasí byly známkou dobrého rodiče. Nevím, zda to bylo z euforie ze zdárně absolvovaného zásadního kroku rodičovství (nebo z nevyspání ruku v ruce se starostí o malé miminko), ale když se po několikahodinovém čekání konečně ve dveřích objevil domluvený kontakt, na nějaké zbytečné otázky nebyl čas. Pan doktor dorazil rovnou ze sálu, v zástěře od krve. Zřejmě usoudil, že svůj vzácný čas nebude mrhat nějakou sprchou, a radši si dá jednu na kuráž. Minimálně jedna z těchto skutečností mohla rodiče upozornit, že by bylo lepší hodit zpátečku. Nestalo se tak. Samotná transakce proběhla rychle, do sbírky lékaře alkoholika přibyla další lahvinka a já se stala majitelkou dírek, které byly úplně šejdrem. Sladké pomněnky v nich zavěšené vypadaly, jako by nepatřily jedné a téže osobě, což jsem se coby už mladá slečna snažila kamuflovat nošením klipsů. Na jiný druh náušnic jsem si netroufla.

Klipsy. Pro někoho může být tento druh náušnic podřadnou bižuterií. Pro mě, jakožto pro parády chtivou dívku poznamenanou neatraktivními lalůčky jediná záchrana. Říká se, že vše zlé je k něčemu dobré, a platí to i v tomto případě. Díky svému mindráku jsem v sobě objevila tvořivého ducha. Jak už jsem říkala, byla jsem hodně parádivá a chtěla jsem se líbit, a jak už jsem taky říkala, něco vkusného a trendy včetně oblečení a doplňků nebylo v té době k sehnání vůbec. Co mi ale nechybělo, byla fantazie a zábrany trápit maminku svými výmysly módních kreací. A protože mě mamka nejen velmi milovala, ale také uměla zručně zacházet se šicím strojem, byl můj úděl protloukat se pubertou v pasé tesilkách a bez ozdobených uší odvrácen. Co jsem si po škole ve svém pokojíčku vymyslela za modely, to moje maminka svou nekonečnou trpělivostí a šikovností proměnila ve skutečnost. Kromě pozice návrhářky bylo mojí doménou i oddělení doplňků. Náramky z bužírky, Jablonec na krku, a hlavně náušnice domácí výroby. Divili byste se, co všechno se dá vymyslet, když máte přístup ke knoflíkům, odstřižkům látky a lepidlu. Stala se ze mě opravdu zručná „šperkařka“. A to jsme ani nevlastnily tavnou pistoli! Moje výtvory byly limitovány pouze nabídkou místní galanterie. Když jsem chtěla náušnice perfektně sladěné se sakem, měla jsem je. Když jsem naopak chtěla být za rebelku a vzít si k modrým šatům náušnice zelené, nic mě nemohlo zastavit. Malé, velké (někdy bohužel i obrovské), kulaté, oválné i do čtverce. To všechno bylo na dosah mých tvořivých rukou.

Jaký byl Danielin první opravdový šperk a jaký příběh se k němu váže? Nejen to se dočtete v listopadovém Harper's Bazaaru. Právě v prodeji!

Čtěte dál