Esej Daniely Peštové: Keep calm and carry on

Že nemusí být každý den plný radosti a štěstí, jak se třemi kroky dostat z úzkosti a co si opravdu přát do nového roku, píše pro Harper’s Bazaar supermodelka Daniela Peštová.

Foto:  Carin Backoff; Makeup: Georgi Sadnev; Vlasy: Jenny Kim

Krásný nový rok! Všechno nejlepší! Šťastné a veselé! Hodně spokojenosti a zdraví! Přání, která si touto dobou říkáme každý rok. Letos je však víc než kdy jindy vyslovuji s mnohem větší přesvědčivostí a pokorou. A ráda bych popřála klid v duši, rovnováhu, lásku a prosperitu i vám. A zdraví. Hlavně to zdraví.

Lednová čísla časopisů se většinou zabývají impozantními tématy. Bývají plné optimismu, zalité sluncem a burcující ke změně. Mají v nás nabudit ten správný náhled na další rok. V tomto duchu měl být i tento text. Problém je, že moje momentální rozpoložení tomu neodpovídá. Nevím proč. Nedokážu najít přesný důvod. Jen je všechno kolem mě nějak... blah. Nevím, co bude zítra, kdy budu moci obejmout své rodiče, kdy se uvidím se svým nejstarším synem. Všechno už trvá moc dlouho a světlo na obzoru nikde. Moje malá bublina, do které jsem byla zahnána, je posledních pár dnů nějaká tmavší a mně se nechce nutit se do psaní plná výskotu a tralala. Jestli jsem si něčím ve svém věku jistá a jestli mě něco covidová pandemie naučila, tak je to fakt, že toužím po upřímnosti. Naštěstí měli v redakci porozumění. „Myslím, že je nás víc, kteří to tak cítí,“ byla jejich odpověď. „Napište, co cítíte.“ A tak mi dovolte, abych se s vámi podělila o své momentální myšlenkové stavy. Možná se v nich někdo z vás najde. A možná to někomu z vás pomůže se v této době, kdy jsme nuceni se jeden od druhého izolovat, necítit ve svých pocitech tak úplně sami.

Znovu se nadechnout

Jak je vám? Jak se cítíte? Ani nevíte, jak moc bych si přála znát vaši odpověď. Opravdovou, na rovinu. I když jsme si vzdálení fyzicky, věřím, že jsme propojení víc než kdy jindy, také v důsledku toho, čím jsme si jako jednotlivci i společnost letos prošli. Život se může zdát někdy až příliš složitý a jeho váha nás dokáže tlačit ke dnu tak moc, že je těžké představit si, že zase přijde čas, kdy se budeme moci znovu nadechnout, aniž přitom budeme mít pocit, že nám na prsou leží několikatunové závaží. Život se samozřejmě neskládá jen ze světlých okamžiků. Nevím, proč tomu tak je. Jediné vysvětlení, které mě napadá, je, že na takovou variantu nejsme jako druh dostatečně vyvinuti. Že potřebujeme temnější, těžší období právě proto, abychom si vážili těch světlejších. A není neobvyklé takové pocity během života zažít několikrát. Všechny naše kroky a úkony nás někam vedou. Některá naše rozhodnutí nás mohou zavést do slepé uličky. S pocitem, že nevíme kudy kam. Někdy se do takové situace dostaneme bez vlastního přičinění. O to víc frustrující to pak je. Ale ono vždy nějaké řešení je. Jen člověk musí mít kromě vůle chtít ho vidět i předpoklady k umění dívat se a naslouchat.

Přes Atlantik

Když jsem před pár měsíci začala s Harper’s Bazaarem spolupracovat, těšila jsem se, že se stanu součástí týmu. V modelingu jsem solitér, kterému se občas poštěstí fotit ještě s nějakou jinou modelkou, ale toť vše. Mně ale vždy víc vyhovovalo pracovat v kolektivu. Představovala jsem si, jak budu chodit na porady, jak budeme sedět u velkého stolu, přehazovat si nápady, brainstormovat témata. Těšila jsem se na to pouto, které vzniká, když pracujete s lidmi, kteří jsou podobně naladěni jako vy. Ovšem člověk míní, Bůh/příroda, doplňte si sami, co vám vyhovuje, mění. Místo kreativní a družné spolupráce jsme odkázáni na maily, zoomy, whatsapové konverzace. Samozřejmě že nejsem jediná, komu pandemie změnila plány. A s pokorou uznávám, že proti těm, kteří přišli o své blízké nebo o živobytí, na tom nejsem vůbec špatně.

V lodičce ze skořápky

Jednoho večera jsme si šli lehnout a probudili se do úplně jiného světa. Jako by někdo trhnul pod celou společností kobercem a my teď vrávoráme a se zatajeným dechem čekáme, jestli padneme na zadek, nebo ne. A když už i padneme, budeme schopni zvednout se, oprášit a jít dál? Už začátkem roku jsem tušila, že to, co nás čeká, bude něco bezprecedentního, ale ani tak jsem si nedokázala představit plný rozsah té zkázy. Všechny jistoty zvenčí pominuly, Nemůžeme se spolehnout na kulturu, školu, a už vůbec ne na politiku. Jedno africké přísloví říká: „It takes a village to raise a child.“ Je tím míněno, že k úspěšnému vývinu dítěte je zapotřebí celá široká komunita. Co se ale děje s člověkem, když musí být celou vesnicí on sám? A s dětmi, odkázanými pouze na virtuální komunikaci? Jsme zahnáni do své bubliny, a co teď? Od nás žen se očekává, že zvládneme sedět na několika židlích najednou. Ale není těch židlí nějak moc?

I když si myslím, že jsem výzvy roku 2020 zvládala víceméně v pohodě, přiznávám, že po většinu roku jsem se cítila jako na houpačce. Nebo vlastně ani ne jako na houpačce. Tam je určitá pravidelnost. Cítím se spíš jako v lodičce ze skořápky, kterou místo poklidných vod lavoru musím navigovat přes rozbouřený Atlantik. Já vím, jako žena v přechodu a navíc s pár pre a postpubertálními dětmi doma mám v podstatě na podobné pocity nárok, ale přihoďte k tomu celosvětovou pandemii, několikaměsíční lockdown a ještě delší homeschooling – a to už je opravdu nářez!

Více se dočtete v lednovém Harper's Bazaaru. Právě v prodeji! 

Čtěte dál