Esej Daniely Peštové: Když se zachvěje srdce

Každodenní povinnosti, deadliny nebo třeba jen vidina nadcházející dovolené. Cíle blízké i vzdálené visí na horizontu a může se stát, že v honbě za nimi přestaneme vnímat okamžiky, které se odehrávají teď, v přítomnosti. Obyčejné, ale skládá se z nich krásný život, jak píše Daniela Peštová.

FOTO: MATÚŠ TÓTH

Někdy mi připadá, že život beru příliš jako závod. Nikoli v tom smyslu, že bych s někým soupeřila o prvenství. A nemyslím tím ani soupeření sama se sebou. Mým protihráčem je ČAS. Ráno se probouzím a ještě poloospalé se mi hlavou promítne dlouhý seznam věcí, které je zapotřebí ten den udělat. S myšlenkami, jak vše stihnu, zapomínám na své předsevzetí se před vystartováním z postele alespoň protáhnout, a dát tak svému tělu šanci doběhnout mozek, který už jede na plný plyn. Potácím se po schodech dolů a těším se na první šálek kávy, který si přitom úplně nevychutnám. Při sledování ranních zpráv, kdy souběžně sjíždím internet i Instagram, už přemýšlím, co dát dětem do školy na svačinu a jestli jim bude stačit mikina, nebo je to dnes venku už na bundu. Dělám pět věcí najednou a žádná z nich nemá moji výhradní pozornost. Mezitím mi unikne krása rozbřesku i ticha, kvůli kterému přitom vstávám o hodinu dřív než ostatní členové domácnosti.

Už aby to bylo

Čas je důležitá veličina, která nás provází od narození. V první a následně pak v páté minutě našeho života jsme podrobeni „zatěžkávacímu testu“. Apgar skórem to ale jen začíná, pak už se to křeččí kolo nezastaví. Už vám spí celou noc? Už jí pevnou stravu? Ono má ještě plíny?! Už jako miminům jsou nám stanovené mety, časově ohraničené cíle, jejichž splnění nebo minutí je ostře sledováno. Jsou právě nastavené milníky jedním z důvodů, že v tomto závodu s časem pokračujeme dál? V dětství, v mládí, v dospělosti? Že se buď na něco těšíme, nebo se naopak bojíme toho, co bude, a přejeme si, aby to už bylo za námi? Jako děti se nemůžeme dočkat, až budeme dospělí. Později nás naše biologické hodiny kolikrát nutí přemýšlet o čase v úplně jiné rovině, než bychom chtěli. Kolik z nás se v létě při první vlně horka těší na sníh? A při prvních listopadových plískanicích zase odpočítává dny, kdy už konečně přijde jaro? Nebo v předvánočním shonu lamentuje: „Už aby bylo po svátcích!!!“ Vztahování se k minulosti nebo naopak k budoucnosti je nám často bližší než přítomný okamžik. Ano, mít ambice a cíle je správné. Tím jako osobnosti rosteme a posouváme se dál. Ale nezapomínejme, že cesta je cíl, ne naopak.

Připouštím, že ona přetahovaná s časem může pramenit i ze zvědavosti. Člověk je přece tvor zvídavý. Ale také to může být nespokojenost. Chovali bychom se jinak, kdyby náš čas tady na Zemi nebyl ohraničený? Bylo by pak jednodušší setrvávat v přítomnosti? Možná. Ale není tomu tak, takže čím dřív si důležitost přítomnosti uvědomíme, tím líp.

Na dětech pozoruji rychlost času a od určitého věku si uvědomuji i jeho konečnost. Jako školačce mi přišly prázdniny nekonečně dlouhé. Čas plynul tak nějak pomaleji. Dnes se mi zdá, že jen mrknu a je o rok víc. Představte si cívku nití v šicím stroji. Když je cívka plná, otáčí se daleko pomaleji, než když na ní zbývá jen polovina nitě. A čím jí je méně, tím rychleji se špulka točí. Čím je člověk starší, tím rychleji jako by život plynul.

Více se dočtete v listopadovém Harper’s Bazaaru. Právě v prodeji! 

Čtěte dál