Esej Daniely Peštové: Beauty of less

Stárnutí je přirozený vývoj našich životů. Pokud budeme mít to štěstí, potká každého z nás. Období, které by nám mělo přinést klid, rozhled a určité jistoty. Přesto je noční můrou mnohých a pro pocit mládí a mladistvý vzhled jsou miliony žen a mužů ochotni dělat věci, nad kterými kolikrát zůstává rozum stát. Kde ale je ta pomyslná hranice, za kterou už se z lidí stávají karikatury, a co dělat pro to, abychom se cítili dobře, a přesto zůstali sami sebou?

Foto: Matúš Tóth

Před nedávnem mi přišla do direktu na Instagram nabídka na spolupráci, která mě opravdu zarazila. Jednalo se o firmu, která vyvíjí „beauty“ filtry speciálně pro sociální sítě. Překvapilo mě, že oslovují právě mě. Protože jestli mi nějaký trend opravdu unikl, pak to byla právě tato filtrovací mánie. A je to, doufám, z mého instagramového účtu zřejmé. Po více než třiceti letech v modelingu mám v zásobě plno triků, jak zapózovat tak, aby byl výsledek co nejlepší, a dnes, kdy už pár let funguji i na Instagramu, je samozřejmě uplatňuji. Najdu si dobré světlo, správný úhel a byl by v tom čert, kdybych z těch cca sto padesáti záběrů nenašla aspoň jeden, který se dá použít! Možná že jim přišlo, že můj účet „sice jako dobrý“, ale trochu jim tady kazím tu instagramovou dokonalost. Že póry a vrásky prostě na sítě nepatří. Že můj život bude hodnotnější, když moje půl století stará pleť bude vypadat, jako by patřila spokojenému půlročnímu batoleti. Že díky filtrům, které vymažou všechny stopy, jež v mé tváři život zanechal, z ní zmizí i veškeré moje starosti všedního dne.

Žijeme ve zvláštní době, kdo si dnes nedělá selfíčka, jako by nebyl. Ač jsem povoláním modelka, nikdy jsem se nefotila moc ráda a svoje první selfie si pamatuji úplně přesně – připadala jsem si jako cvok, srdce mi bušilo, jako bych právě doběhla sprint na sto metrů, a nemohla jsem se rozhodnout, jestli je ten můj výsledek příliš málo, nebo naopak příliš moc. Byl to opravdu zvláštní pocit. Byla jsem až zaskočena tím, jak moc mi ta fotka dala zabrat, hlavně po té psychické stránce. A jak moc mi záleželo na tom, abych na ni měla pozitivní ohlas. I přesto, že jsem z modelingu zvyklá, že prakticky komukoli přijde normální vyjadřovat se k tomu, jak vypadám. Spousta lidí má spoustu připomínek a názorů na každou z té spousty fotek, které jsem za svou dlouhou kariéru nafotila. Rozdíl ale spočíval v tom, že v časopisech to byla Daniela Peštová – modelka. Teď, tohle selfíčko, to jsem byla já.

Zveřejněním té fotky jsem odemkla pomyslné dveře nejen svého soukromí, ale hlavně dala nahlédnout do svého opravdového já. Teď už nekomentovali modelku, výtvor kreativní vize mnohočlenného týmu, který jsem se už dávno odnaučila brát osobně. Teď jsem tu byla sama za sebe, bez příkras a Photoshopu, vydána všanc ostatním. Ustát kritiku mířenou na náš vzhled není úplně jednoduché. Zvlášť když jejím cílem je ranit. (Kde se berou všichni ti trollové, kteří vyzbrojeni klávesnicí, internetem a anonymitou mají zapotřebí často necitlivě vyjadřovat svoje negativní názory a zjevně tím ubližovat, je mi záhadou a je to možná podnět na další článek.) A tak chápu, že někdo vyzkouší filtr, dostane na fotku pozitivní feedback a stane se z něho závislák. Další krok je pak kvůli honbě za lajky a rostoucím počtem sledujících podstupovat chirurgické zákroky, napichovat se botoxem a nechat si vyndávat žebra, protože dokonalost, byť svou umělostí do očí bijící, je na lajky magnet. To je asi i důvod, proč jsou všechny ty filtry a aplikace, které z nás umějí udělat bezchybné kreatury, tak oblíbené. Protože kdo by neměl rád kompliment? Komu nedělá dobře slyšet: „Ty jsi tak krásná, tobě to tak sluší!“ To je přece fajn. Ale co když je realita diametrálně odlišná? Nepáchá to v konečném důsledku víc zla než užitku? K čemu je zavěsit si na Instagram fotku vytuněnou tak, že vás na ní ani vlastní matka nepozná? Všichni přece dobře víme, jak vypadáme po ránu. Nebo že po hodině strávené v tělocvičně nevypadáme jako ze žurnálu, s bezchybně učesaným rozcuchem a s make-upem jako od profíka. Víme, jaká je realita, a ví to samozřejmě i naše okolí. Naše rodiny a přátelé, kteří nás mají rádi a berou nás takové, jací jsme. Lidé, na kterých nám záleží. Ti, které filtrem neoklameme a kterým na nějakém filtru ani nezáleží. Pak jde ovšem o strach z přijetí našeho obrazu lidmi, které neznáme a které nikdy nejspíš ani nepotkáme? Trochu scestné, nezdá se vám? Nemělo by nám být jedno, co si o tom, jak vypadáme, myslí? Mělo! A mají lichotky na mraky fotek, upravených tak, že nemají s realitou nic společného, nějakou váhu? Nemají! 

Co funguje, netřeba opravovat

Trend kultu mladosti je fenoménem posledních pár dekád, a zatímco dřív byly plastiky obličejů výsadou hvězd stříbrného plátna a dam a pánů z prominentních vrstev, dnes potkáte obličeje vyžehlené k dokonalosti všude. Botox ve tváři mají už dvacetiletí a odskočit si napíchnout rty můžete i během obědové pauzy v práci. Vytrácí se individualita, z tváří mizí drobné nedokonalosti, a tím i jejich jedinečnost. Ale proti gustu... Podle mě je tato honba za dokonalostí šílená. Žádný botox ani výplně nemám a nikdy jsem ani neměla. Z jehel v blízkosti mé tváře se mi dělá mdlo, a i když by si moje víčka operaci už zasloužila – tedy aspoň podle některých komentářů pod mými příspěvky na Instagramu, neplánuji, že k tomu v blízké době dojde. Ano, chci vypadat mladistvě a svěže, ale souhlasím s Justine Bateman, ani můj obličej není „rozbitý“, tak proč bych ho měla chtít „opravovat“. Z toho, že její kniha Face – One Square Foot of Skin byla okamžitě vyprodána, lze usuzovat, že takových, kterým přijde současná posedlost kultem mládí přinejmenším divná, je bohudík víc. A i když se řadím mezi ženy, kterým myšlenka na ať už invazivní, či neinvazivní zákroky nahání spíše úzkost než pocit úlevy, nehodlám se vzdát bez boje. K dispozici mám celý arzenál zbraní.

Více se dočtete v říjnovém Harper’s Bazaaru. Právě v prodeji! 

Čtěte dál